…příští VVlna/next waVVe (No.2)
Někdo si věci ověřuje, jiný spoléhat na paměť, pokud je tato ovšem příliš imaginativní, může se stát, že omylem označí ročník za šestnáctý, i když je ve skutečnosti sedmnáctý, jako v tomto případě Příští Vlny. Z Ostravy se vrátili všichni nadšení, jak samotným kouskem Zdař Bůh!, tak atmosférou a doprovodnými akcemi včetně cesty. No, člověk nemůže být u všeho. V Praze se zahajovalo projektem zcela výjimečným: Spitfire Company ve spolupráci s Jiřím Sozanským připravili jedinečný site specific kus v soudní síni Vrchního soudu na Pankráci. Přímo v té místnosti, kde byla souzena a odsouzena Milada Horáková (a po ní i před ní mnozí další) se odehrává divadelní proces opět s Horákovou – a taky mnohem více. Show se ne zcela zapamatovatelně jmenovala Procesy 10/ 48/ 7830.
Vždycky je samozřejmě dobré být u jediného uvedení, zejména u opravdu vydařeného díla, jako je toto. Zvyšuje to požitek. Navíc je v logice věci, že na Vrchním soudě se jen tak nehraje, musí se tu totiž také soudit (ale nejen Vladimír Just by teatrální projevy našel prakticky v jakémkoli justičním procesu, tudíž se tu hraje vlastně pořád, a leckdy i pro veřejnost, zajděte se kouknout). Imaginativní a nonverbální podobou Procesů dává Spitfire nahlédnout hlouběji pod justiční pokličku, tady už vůbec nemusí jít o Miladu Horákovu, nebo o totalitní režim či o politiku. Celá ta justiční mašinérie má jakýsi tísnivý, neovladatelný a nezvratitelný, a přitom – nebo proto, majestátní ráz. Kdo vlastně jsou ti lidé, kteří si osobují vědět, co je správné a dobré, co špatné a zlé, co je spravedlivé, co se má a nemá stát? Z čeho pramení filozofie práva? Někdo možná jen udržuje pořádek, někdo jen dělá svojí práci, někdo naplňuje literu či duch zákonů nebo Zákonů, či co hůř Zákona. Jiný má třeba poslání nebo bojuje proti gaunerům.
Těžko říct, co se honí hlavou soudcům a prokurátorům, kteří odsuzují političku opoziční strany k trestu smrti, co se honí hlavou lidem, kteří jako o závod podepisují petice za její trest smrti. Ale je to opravdu tak odlišné od souzení jiných lidí, zjevných nebo předpokládatelných kriminálníků?
Často se mi v takovém kontextu vybavují dvě scény : v závěru filmu Johna Hustona Muž, který chtěl být králem, natočeným podle povídky Rudyarda Kiplinga, jde hlavní hrdina (hraje ho Sean Connery) po provazovém mostě, který se zpřetrhán řítí od propasti: hrdý a nezlomný za zpěvu vlastenecké písně, tváří v tvář rozlícenému davu, témuž, jež ho ještě před chvíli vynášel do nebes a udělal svým králem, aby jej nyní svrhl. Majestátnost okamžiku a neztracená důstojnost muže, který prohrál. A sekvence z románu Jana Pelce …a bude hůř, protirežimního díla z 80.let. I když o literárních kvalitách Jana Pelce lze pochybovat a o předmětném románu panují mnohé předsudky, právě tuto scénu pokládám za jednu z nejsilnějších v poválečné české literatuře: jeden z hrdinů, Josef, je za obecně kriminální i drobně protirežimní činnost odsouzen kupodivu k trestu smrti. V závěru k soudu praví „Nenávidím vás a nenávidím tento stát. Běžte do prdele“. O něco později je skutečně popraven. O něco méně důstojné, něco méně majestátní – taky jsme v severních Čechách osmdesátých let a mluvčím není král, ale obyčejný chlápek, co se prostě jen nepřizpůsobil – ale rozhodně neklesl na kolena. Tváří v tvář tomu je samozřejmě Horákové „miluji tuto zem i lid, odcházím bez nenávisti“ slabá káva.
Nemluvě o tom, že totalitní režimy prostě likvidují svoje odpůrce, ať už z prozaického důvodu, aby se jich zbavili, nebo pro vyvolán atmosféry strachu, jako exemplární případy. Myslím, že jde na tenhle fenomén pohlížet věcně, bez sentimentu a bez oné národně socialistické veteše, jíž se dojímají rozliční členové spolků přátel Dr. Edvarda Beneše a podobných.
Což není nic proti divadelním inspiracím takovou událostí, jejíž potenciál je vskutku velký a jak Nekvasilova a Březinova opera Zítra se bude…, tak Steigerwaldova Horáková x Gottwald patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu, co se na českých jevištích v poslední době událo. Jsem rád, že totéž mohu říci o projektu Procesy 10/ 48/ 7830.
Samozřejmě, Vrchní soud a soudní síň samotná mají správně krematorní mramorovou atmosféru. Postavit celou věc na nelidské mašinérii, zobrazení lidmi-stroji, dodává celému představení fascinující sílu obrazu. Miřenka Čechová v roli písařky si sice neodpustí několik roztomilých tradičních chvatů, ale jinak se chová nečekaně uměřeně, stejně jako proti ní hrající Jindřiška Křivánková (Ludmila Brožová-Polednová?). V čele stojí trojice soudců-porotců, v talárech a především ve skvělých obřích masách, vtipných i děsivých, půvabných a monstrózních. Celé představení vytváří dokonale sehranou choreografií, dobře vybranou hudbou a klapáním úředních zvuk (od podpatků po psací stroj) strhující podívanou. Ve středu všeho pak fenomenální Markéta Vacovská v roli Mučednice. Jako Horáková nehne zdánlivě ni brvou, aby s andělskou čistou tváří, někdy se chce posmutnělým úsměvem, jindy s tvrdším výrazem odevzdání a rezignace (ovšem možná se mi to jen zdálo?)
V režii Petra Boháče a choreografii Miřenky Čechové je jsou pro mě Procesy dosud nejsilnějším a nejskvělejším zážitkem z tvorby Spitfire Company. I když jeho jedinečnost sílu jen podtrhuje a navíc je, jak zmíněno výše, v logice věci, přeci jen lituji, že se to nebude opakovat.
Když se nakonec tleská, děkují se a odcházejí a opět přicházejí jen členové soudu. Horáková se jen vrací na svou lavici obžalovaných a zůstává s nehybnou tváří. Škoda jen, že při tradičním předávání květin nezůstala opomenuta…
Komentáře k článku: …příští VVlna/next waVVe (No.2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
