23. MF DIVADLO: Up & Down Radmily Hrdinové
I když jsem zdaleka na festivalu neviděla vše (už proto, že jsem mnohé viděla jinde), pokládám letošní 23. ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO v Plzni za tzv. silný, programově slušně nabitý. A to i přesto, že mi nepřinesl jen silné, tj. pozitivní zážitky, ale i zklamání. Ale tak to už v případě festivalů bývá.
Takže jen letmo:
Velké a zásadní zklamání jsem pocítila z Netopýra varšavského TR. Očekávaný zážitek z lákavého spojení Straussova Netopýra s tématem euthanasie se nekonal. Propojení Straussovy po povrchu šumící operety s faktem smrti a umírání absolutně nefungovalo. Obě linie šly vedle sebe, pokud se vůbec dá v případě tří těžko identifikovatelných ukázek z Netopýra vůbec o nějaké dramaturgické linii mluvit. A samotný fakt euthanasie tu byl pojednán zřejmě s odvážností hodnou polského katolického publika, včetně narážek a souvislostí, jež publiku v Plzni unikaly. Po formální stránce značně obnošené divadlo, včetně použití stroboskopu či prvoplánově vedeného dialogu s publikem. Jednoznačně „down“.
Podobně mě zklamaly Laskavé bohyně činohry Slovenského národního divadla. Inscenace ověnčená třemi Doskami přinesla velmi neúplný a zkreslující pohled na Littelův román, navíc v poměrně nezáživné podobě tradičního konverzačního divadla, kde se ponejvíce sedí u stolu a mluví. Maxmilián Aue z toho vychází jako jemný, citlivý a vzdělaný čtenář Platóna a Puškina, takže se člověk nestačí divit, kde se v něm bere přesvědčený nacista a důstojník SS. Věci, které by měly diváka znepokojovat a provokovat, ho bohužel uspávají. A to i přes několik velmi dobrých hereckých výkonů. Proti očekávání bohužel „down“.
Naopak jednoznačně „up“ pro mne byla (A)pollonia rovněž varšavského Nowego teatru. Velké divadlo velkých myšlenek, témat i působivé divadelní formy, dokonalé propojení využitých textů, od antických dramat až k Littelovým Laskavým bohyním. Warlikowského divadlo je pro mě divadlem, které nenechá diváky v klidu, je ve svém dopadu velmi osobní, zároveň aktuální i nadčasové. A zahrané na vynikající herecké úrovni. Na rozdíl od Netopýra se tu opravdu skvěle a smysluplně zpívalo a muzicírovalo. Nedovedu si podobnou inscenaci, ať už co do hloubky a síly výpovědi, práce s textem, formální vytříbenosti a hereckého naplnění bohužel představit na českém jevišti. Srovnání s pokusem o nahlédnutí do historie, jaké přinesla například inscenace Národního divadla 1914, je dost smutné i výmluvné …
Z domácích inscenací zvedám „up“ ráda pro Mrtvé duše Hany Burešové a Městského divadla Brno. Inscenace, která odněkud někam směřuje, drží pohromadě, má dobré tempo a velice slušnou úroveň hereckých výkonů v čele s Michalem Isteníkem v hlavní roli. A i když se diváci baví, ještě jim stačí zatrnout při nenásilném, ale nepřehlédnutelném a nepřeslechnutelném poukazu na fenomén zvaný Rusko.
A i když budu nařčena, že si jakožto liberecký patriot ohřívám domácí polívku, zvedám palec i pro Naivní divadlo a jeho inscenaci Kapela jede! aneb Není pecka jako pecka. Po černohumorném Budulínkovi a poetickém Beránkovi to možná nebyla pro festivalové publikum taková pecka, ale já na tomto kousku oceňuju skvělou práci Vítka Peřiny s homonymy i notoricky známými pohádkami a herecké i hudební nasazení celého obsazení. Mimochodem, plzeňskému představení scházely děti, pro které je to určené a které při závěrečném hitu rozhodně „nesedí jako pecky“, ale jejich reakce připomíná atmosféru rockových koncertů.
A ještě jedno „down“, které ale nepatří ani tak hercům a inscenaci, jako spíš dramaturgické volbě a způsobu prezentace festivalového představení Brim/Vlnolam islandského souboru Vesturport. Islandští rybáři to na moři jistě mají těžké, ale to je vše, co jsem si z Brimu odnesla. Do značné míry kvůli nečitelným a zpožďujícím se, posléze opět bláznivě přeskakujícím titulkům, jakož i permanentnímu šeru, při němž bylo těžko identifikovat, kdo to vlastně na jevišti mluví. Škoda.
Komentáře k článku: 23. MF DIVADLO: Up & Down Radmily Hrdinové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)