Divadelní noviny > Příloha

Alina Nanu: Balet je vášeň

V rámci Taneční zóny 1/2016, z velké části zasvěcené současným tanečnicím, jsme oslovili i první sólistku baletního souboru Národního divadla v Praze Alinu Nanu. V nejnovější premiéře baletu Michaela Cordera Sněhová královna alternuje s Nikolou Márovou a Miho Ogimoto titulní postavu.

Jak jste se dostala k baletu?

Jako malá jsem měla skoliózu, a tak chtěla máma zkusit něco, co by mi postavu napravilo. Takže mě v pěti letech přihlásila v Kišiněvě, kde jsem se narodila a kde jsme žili, do baletní školičky. Tak jsem se dostala k baletu. Když mi bylo devět, deset let, řekli mi, že mám dobré dispozice a že bych měla zkusit zkoušky na konzervatoř.

A bylo rozhodnuto…

Kdepak, tak jednoduché to nebylo. Doma to zprvu tak vážně nevzali. Jednou jsme se ale s mámou procházely a potkaly mou profesorku z té školičky. Řekla: Tady, asi dva baráky odsud, je taneční konzervatoř. Běžte to tam zkusit. Tak jsme to vzaly jako znamení a vešly tam. Ředitel se na mě podíval a dal nám termín zkoušek. Takže se to všechno stalo vlastně tak trochu náhodou, tak trochu kouzlem.

(…)

Jaké byly vaše začátky v souboru Státní opery?

Už na škole jsem účinkovala v předsta­veních SOP. Když nastoupila jako šéfka souboru Hana Vláčilová, dala mi příležitost tancovat v Labutím jezeře Pas de trois. Měla jsem ohrom­nou radost. První sezonu v divadle, a už taková příležitost! Myslím, že to byl správný postup – od sborů k sólům. Pak byla premiéra Giselle a já jsem dostala roli Myrthy. Na začátku druhé sezony mi paní Vláčilová oznámila, že budu tančit Odettu/Odilii v Labutím jezeře. S tím přišla i smlouva sólistky. A pak moje srdcovka – Kitri v Donu Quijotovi.

Po zrušení baletního souboru SOP jste nastoupila do Národního divadla. Změnilo se tím pro vás něco?

Spojení s Národním divadlem jsem v podstatě ani nestihla pořádně zachy­tit. Na jaře jsme měli v SOP premiéru Dona Quijota a pak byly letní divadelní prázdniny. V srpnu jsme přišli a už jsme byli spojeni s ND. Začali jsme zkoušet v Anenském areálu a seznamo­vat se s lidmi ze souboru. Navíc jsme hned na začátku sezony měli konkurz na obsazení v Ame­rikaně III, a tak jsme se rychle zapojili. Byla jsem hrozně nervózní, protože to byla moje první zkušenost s takovým konkurzem. Ve Státní opeře to fungovalo jinak.

Jak… jinak?

V SOP nás prostě obsadili a bylo. Tady přijeli asistenti choreo­grafů a vybírali tanečníky do nové premiéry. Mě vybrali do Theme and Variations od George Balanchina. Příležitostí jsem měla dost. Pořád jsem tancovala repertoár ve Státní opeře a k tomu jsem začala zkoušet Šípkovou Růženku, Popelku a Déjà vu od Petra Zusky.

Od sezony 2015/2016 jste první sólistkou souboru ND…

Cítím ohromnou odpovědnost. Přibývá mi hlavních rolí, a to je pro mě důležité. Od začátku sezony jsem se nezastavila. Mám o hodně víc práce a moc si to užívám. Nedávno jsme měli pár dní volna a já jsem si říkala, že kdyby byl ještě jeden další volný den, tak bych se začala nudit. Od začátku sezony přebíhám z jedné role do druhé, to je neskutečně krásný pocit: Gamzatti v Bajadéře, Julie v Romeovi a Julii, Nikia v Bajadéře, Máma v Louskáčkovi a nakonec Sněhová královna. Sněhová královna je pro mě asi nejnáročnější rolí, kterou jsem kdy tančila. Za svůj výkon v ní cítím obrovskou odpovědnost.

Jak se v Česku cítíte?

Lidé tady se mě často ptají, jestli bych chtěla odjet do zahraničí. Oni si ale neu­vědomují, že už v zahraničí jsem, pro­tože jsem z Moldávie. Mám radost, že jsem se rychle naučila česky, i když vím, že mluvím špatně a s přízvukem. Naučit se cizí jazyk je totiž otázkou respektu. Česká republika mi dává práci, a proto tady nemůžu být šest let a mluvit jen anglicky nebo rusky. V Praze začal můj „dospělý život“, dostala jsem tady svoje první angažmá. Když odjíždím třeba jen na dva týdny pryč, už se mi po Praze stýská. Cítím se tady doma. Tak rychle se mě nezbavíte.

Máte představu, co budete dělat za takových patnáct, dvacet let?

Určitě bych chtěla zůstat v oboru. Balet je vášeň. Musíš ho milovat, abys ho mohla vůbec dělat, takže se ho tak rychle nevzdám. Doufám, že budu pořád tancovat, pokud tělo vydrží. Uvidíme…

Alina Nanu

se narodila 23. 8. 1990 v Kišiněvě, kde vystu­dovala Státní moldavskou taneční konzerva­toř. V roce 2010 absolvovala také na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Se školou se zúčastnila několika turné po celém světě, například po Španělsku, Německu nebo USA. Již během studií se zúčastnila mnoha soutěží a k jejím nejvýraznějším úspěchům patří v roce 2009 druhé místo na Mezinárodní baletní soutěži v Brně a první cena v Mezinárodní baletní soutěži v Rumunsku. Svou profesionální dráhu začala v sezoně 2010/2011 jako členka souboru baletu Státní opery Praha, od sezony 2011/2012 byla jeho sólistkou a tančila titulní roli Odetty/Odilie v Čajkovského Labutím jezeře, Kitri v Donu Quijotovi nebo Myrthu v Giselle. Od sezony 2012/2013 je sólistkou baletního souboru Národního divadla, od sezony 2015/2016 jeho první sólistkou, jakož i první laureátkou nové Ceny ředitele ND pro umělce do 35 let.

• Autor: Libuše Hronková
• Publikováno: 26. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Alina Nanu: Balet je vášeň

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ