…bez srdce…? (No. 4)
Spojení industriálního prostředí a umělecké tvorby není v Čechách žádnou novinkou. Stačí rozhlédnout se po Praze – od Holešovic, přes Karlín až na Smíchov. Pořadatelé festivalu …příští vlna/next wave… ale vyrazili do výsostně průmyslových krajin a oslovili s pozváním účastníky ostravského Deepcampu. Ti přiblížili ryze industriální prostory tvorbě v plenéru, když rozbili stany v bývalém černouhelném dole Hlubina a deset dní v něm kempovali, aby realizovali předem promyšlené projekty. Svou tvorbou dokázali, že zdánlivě chladné prostory nejsou …bez srdce… Nejprve na dvoudenním festivalu přímo v Provozu Hlubina a 6. října v NoDu.
Prezentace projektů byla zahájena výstavou, kde se představil výběr prací čtyř z původních šestnácti výtvarníků Deepcampu – Lucie Nováčkové, Hany Mikulenkové, Magdalény Manderlové a Jozvy Hyžného. Už výstava odkryla několik momentů charakteristických pro celý večer – především to byl důraz na vizuální složku a fakt, že prostor NoDu (jakkoli rozlehlý a členitý) nemůže suplovat „rozlehlou tovární halu, konstrukci těžní věže, ošuntělý podchod nebo místnost plnou záchodových mís“. Rozměrná instalace Lucie Nováčkové s výmluvným názvem Domino. Domácí zvířátka. Domy. 3D. nenechala žádného z návštěvníků zapomenout, že večer je jedinečný tím, že zčásti začal vznikat až na místě. Projekt Nováčkové byl z vystavených věcí nejvýraznější nejen pro svou velikost, ale právě díky tomu, že dokázal nejlépe využít nový prostor a přitom demonstrovat, že díla byla vytržena z míst, kde vznikla a jejichž organickou součástí předtím byla. Přiblížil se tak původní myšlence Deepcampu, zároveň však dával pocítit, že ostravský genius loci je prostě nepřenosný.
Onou nepřenosností utrpěla hned první divadelní část programu. Trio ve složení Tomáš „Panáčik“ Moravanský, Viktor Černický a Tomáš Janypka se snažilo svou Autorskou hru sice zasadit do nového prostředí NoDu Mini a využít dostupné prvky, ale diváci přesto podvědomě cítili, že tady něco nefunguje. Představení dominovala vizuální a pohybová složka, částečně dotažená až k prvkům pantomimy a doplněná opatrným zapojováním diváků. Interakci se bohužel nepodařilo rozvinout do té míry, aby vyzněla poslední část „kdo s koho“. Když se herci zabalili do neprůhledných závěsů a zůstali bez hnutí ležet, vypadalo to, že testují výdrž diváka. Je škoda, že se představení nepřehouplo do momentu, kdy by diváci testovali výdrž performerů. To by se možná bylo bývalo podařilo na nějakém exponovanějším místě nebo v pozdějším čase. Takto byl vstup do divadelní části programu spíše rozpačitý. Nicméně závěr vyznívající záměrně do ztracena předznamenal další aspekt společný snad všem odprezentovaným projektům, totiž výraznou nevypointovanost až neukončenost výstupů přenesených z ostravského multimediálního Deepcampu.
Silně fragmentární show Devadesátky. FOTO Magdaléna Thomitzková
Naopak nebývalého souznění s publikem se podařilo dosáhnout autorům projektu Devavadesátky – Lucii Páchové. Marice Smrekové, Marii Vařekové, Janu Neugebauerovi a Adamu Kadmonovi. Svou silně fragmentární show zahájili promítnutím upoutávky na dnes už legendární Mortal Kombat a výkřiky z publika „Jéé. To si stáhnu!“ demonstrovaly, kam doba posunula generaci školáků, kteří vzhlíželi k idolům vylepeným na stěnách dětských pokojíčků, hltali fotoromány v Bravíčku, poslouchali Lunetic a dodnes je tíží pokoření účou ze základky i totální nepochopení ze strany celého světa přesně tak, jak to vystihl Michael Jackson „They don’t really care about us“. Představení ale nebylo jen zábavnou podívanou „pro pamětníky“, ale nabídlo nadhled a přesah – svezlo se na vlně celospolečensky sílící nostalgie a módní retro vlny, aby jí nastavilo satirické zrcadlo. Děti devadesátek postupně přešla radost z návratu do dětství s Dádou a Žížalou Jůlií a pod palbou rychle se střídajících obrazových a zvukových sekvencí začaly samy sebe vnímat jako oběti konzumu, mediálního světa a virtuální reality. V divadelním sále NoDu se navíc nejlépe podařilo zpřítomnit atmosféru industriálního komplexu a sami herci využili prostor i čas velmi dynamicky a beze zbytku. Až si fascinované děti devadesátek málem nestačily uvědomit, že GAME je OVER a jede se dál…
Z původního programu vypadlo scénické čtení Čechov byl srandista, a tak se pokračovalo jednoaktovkou Renesáns, která se ze skladby večera vymykala důrazem na text. Právě nepropracovanost textu obnažila úskalí Deepcampu – časový tlak, přísný deadline pro konec práce. Monology hrdinky Hany střídaly dialogy s partnerem Jarem a divák si lámal hlavu, zda za výroky jako „Všichni ve světě jsou chodící těla.“ nebo „Láska je káva.“ hledat ironický (či nějaký jiný) osten. Ve své podstatě velmi banální promluvy zachránil přirozený projev představitelů obou rolí – Dašeny Krištofovičové a Jirky Krupicy.
Vedle videoprezentace projektů, které nebylo možné z Provozu Hlubina přivézt (jako malou výtku organizátorům uvádím, že smyčky promítaných fotografií mohly být delší), nabídly silné vizuální zážitky dvě projekce v NoDu Mini. Film Splétání z dílny Tomáše Ročka, Filipa Kalety a Terezy Konrádové konečně přemístil diváky z Prahy alespoň na chvíli do dolu Hlubina. Poměrně působivé bylo i promítání performance Davida Pizingera Mým plemenitým, která spojovala prvky audiovizuální a textové. Staré sprchy pro horníky ukázala jako místo s mystickou atmosférou, prostor pro rituální očistu. Bohužel zvuková stopa byla ze záznamu téměř nezřetelná a divákovi nedovolila vytvořit si přesnější představu o Pizingerově projektu. Jak již zaznělo několikrát – atmosféra dolu Hlubina je zkrátka nepřenosná. Avšak sami organizátoři si byli paradoxu vědomi a výběr prezentovali z velké části jako pozvánku na další ročník ostravského festivalu. Jako takové bylo promítání nedílnou součástí programu a snad nejlákavější návnadou pro potenciálního návštěvníka příštího Deepcampu.
Síla prostor divadelního sálu znovu vynikla při koncertu skupiny Lealoo, z jejíhož strohého zemitého zvuku posluchač vycítil, jak musela hudba rezonovat pod kovovou konstrukcí. Pronikavý hlas zpěvačky ve spojení s dominantní kytarou a smyčci vytvářel charakteristický kovový zvuk a dojem „tříštění kovu“ ještě zesilovala ornamentální černobílá projekce.
Lealoo zahájili koncertní část programu, na níž se podíleli ještě experimentální Sothein a Panáčici, kteří v nestřežené chvíli opustili své úkryty pod závěsy. Program se tedy plynule přelil do avizovaného partytajmu za doprovodu energického saxofonu a celý večer tak odezněl velmi příznačně pro pražský Deepcamp – do ztracena.
Komentáře k článku: …bez srdce…? (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Deep Camp
Dobrý den,
děkujeme, že o nás píšete!
Jen prosíme o drobnou korekturu. Kapela Sothein nemá zpěvačku, museli jste myslet skupinu Lealoo.
Děkujeme a těšíme se na vás v srpnu v Ostravě!
07.10.2012 (13.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Klára Zindulková
Velmi dobrý článek, klobouk dolů! Přečetla jsem ho jedním dechem. Přesně takhle si reportáž z …nw… představuji. Nu, musel to být zážitek – díky za jeho zprostředkování!
08.10.2012 (11.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Evi z Lealoo
V článku je mýlka – Sothein byli Lealoo a naopak. Prosím o opravu.
09.10.2012 (21.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Tereza Hýsková
Za chybu se mnohokrát omlouvám. V pozdních hodinách jsem již nezaznamenala změnu v programu. Děkuji za upozornění a přeju hodně úspěchů! TH
16.10.2012 (15.33), , Trvalý odkaz komentáře,