Znepokojivý obraz minulosti i současnosti
Když na počátku padesátých let minulého století napsal Arthur Miller Čarodějky ze Salemu (The Crucible), které byly založeny na skutečných událostech, nikdo nepochyboval o tom, že nejde o historickou hru. Autor měl za sebou zkušenost s vyšetřováním neblahého Výboru pro neamerickou činnost, a pod procesy s údajnými čarodějnicemi zaznívalo tedy velmi aktuální téma. Kupodivu se drama stalo Millerovým nejuváděnějším dílem a ukázalo se tak, že dobovou inspiraci opravdu dalece překračuje.
Čarodějky ze Salemu mají přízračnou a dusivou atmosféru FOTO VIKTOR KRONBAUER
U nás bylo inscenováno pod různými tituly, nejčastěji jako Hon na čarodějnice. Pod tímto názvem také bylo uvedeno v roce 1961 v Divadle na Vinohradech. Teď se zde hraje v překladu Kateřiny Hilské jako Čarodějky ze Salemu. Režisér Juraj Deák také v souladu s titulem sugestivně začíná tanečním rejem dívek, který skutečně působí až rituálně. Scéna sestavená z dřevěných mol, nad nimiž se symbolicky objevují koňská sedla, zvony a oprátky, koresponduje s puritánskou strohostí a spoluvytváří narůstající přízračnou atmosféru, která postupně jako by stále těžkla. Se svou historickou zkušeností snad až příliš dobře chápeme, co jsou to zinscenované procesy, jak funguje davová hysterie, i to, jak lehce může být společnost odsouzena ke lži a nesvobodě. Deák tedy nemusí text nijak aktualizovat a naštěstí to také nedělá. Přesto, že v inscenaci zaznívá vše výše popsané, asi nejvíce dnes rezonuje neuvěřitelný cynismus ideologické manipulace, která je ve skutečnosti totálně vyprázdněná a pod níž se skrývá už jen čistě osobní prospěch v jakékoli formě, od maličkostí až po zneužití moci.
Ve scéně soudu s Johnem Proctorem se absurdnosti argumentů místoguvernéra Danfortha sice musíme až smát, ale zároveň nás mrazí, protože dobře víme, že moderní doba možná proměnila slovník, ale podstata zůstala stejná. Škoda, že Igor Bareš tuto postavu trochu herecky přeexponovává, nejsilnější je naopak ve chvíli, kdy jako by se sám na okamžik zarazil s pocitem, že mu všechno přerůstá přes hlavu. To si pozdě uvědomuje také ctihodný kněz Parris, kterého Ivan Řezáč sice vykreslil jako náboženského fanatika, jenž však tím maskuje i vlastní zájmy, značně nectihodné. Jeho Parris sice roztáčí dění, ale je spíše malým služebníkem v soukolí smrticí hry.
Miller je však příliš dobrým autorem na to, aby proti sobě postavil jen černobílé figury. Nemůže vynechat tedy ani ty, kdo se zpočátku v dobré víře stávají aktéry honu na nevinné, aby ve zběsilém průběhu dalších událostí zjistili, co rozpoutali, a uvědomili si vlastní vinu. Bohužel Denny Ratajský jako kněz Hale nehraje vývoj této postavy a její „prozření“ dost přesvědčivě, postupný vnitřní přerod není moc zřetelný, spíše předvádí rovnou jeho výsledek.
Stejně jako Hale není Millerem jednoznačně pojata ani postava hlavního protihráče strůjců salemského běsnění, Johna Proctora. Tíží ho obyčejná lidská slabost, která vedla k nevěře s Abigail, i to, že ho stále přitahuje. Tomáš Pavelka jeho chybování neskrývá, naopak si dává velký pozor, aby se vyhnul jakékoli hrdinské póze. V Pavelkově civilním (ovšem nepodehrávaném) projevu tak velmi působivě vyznívají nejen intimní scény, ale i závěrečné rozhodnutí nezradit za cenu vlastní smrti svou čest i hodnotu celého svého života. Andrea Elsnerová v roli jeho ženy Elisabeth se ani trochu nepodobá rustikální farmářce, naopak je to křehká bytost, mírná a jemná, o to však pevnější ve svých zásadách. Scéna, kdy poprvé v životě zalže, aby uchránila manželovo jméno, patří k nejsilnějším momentům inscenace. Dvojici, která neztratila zdravý rozum i pravou víru, dobře doplňuje důstojná, laskavá, ale nesentimentální Regina Rázlová jako Rebeka Nurseová.
Sbor dívek, který v podstatě původně nevinnou záležitostí zničí celé vesnické společenství, funguje jednolitě a jejich třeštění v sobě obsahuje jak přesvědčení, tak předstírání. Vedeny Abigail jsou schopny se na povel nejen zmítat a ječet, ale i ukázat na jakéhokoli „viníka“. U Abigail je motivem jejích činů pomsta za Proctorovo odmítnutí a právě tento motiv Jana Kotrbatá hodně zdůrazňuje. Její Abigail je více smyslná žena než zklamaná dívka, která má zlo už zakódováno v povaze. Jako by z celého dění měla až jakési potměšilé uspokojení a nečekaná moc ji přímo opájela. Tereza Terberová v roli Mary naopak přesně ví, čeho se ona a její družky dopouštějí, ale je příliš slabá, aby se nezlomila ve chvíli, kdy jí jde o život. Nemá v sobě pochopitelně morální sílu Proctorových nebo Rebeky Nurseové, a nemůže tedy volit jinak.
Režisér Deák se spolehl na herce a vytvořil s nimi působivou, emocionálně silnou inscenaci, která přináší publiku nejen znepokojivý obraz minulosti dané historickou zkušeností, ale především naší současnosti.
Divadlo na Vinohradech – Arthur Miller: Čarodějky ze Salemu. Překlad Kateřina Hilská. Režie a inscenační úprava Juraj Deák, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopf, hudba Vladimír Franz, dramaturgie Jan Vedral. Premiéra 20. prosince 2017.
Komentáře k článku: Znepokojivý obraz minulosti i současnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
