Divadelní noviny > Festivaly

DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 3)

Bertolt Brecht: Svatba (r. Anna Petrželková, Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Stylově čisté divadlo předvádí Anna Petrželková se souborem Slováckého divadla Uherské Hradiště ve své inscenaci Brechtovy Svatby. Posouvá pravda brechtovský marasmus z roviny absurdního ceremoniálu směrem dobromyslnější grotesce, ale přesto: ten oblouk pohybově opulentní čisté komiky k drsnějším, satiričtějším tónům v závěru je velmi působivý.

Scénografie hraje sebou způsobem nevídaným na českém divadle. Petrželkové důsledná práce s prskajícími zářivkami obsahuje až felliniovské konotace (sémanticky významné anticipace blížící se katastrofy v podobě bručení elektrického proudu, jež je tak častým motivem Felliniho filmů). I zde definitivní smrt zářivky představuje svéráznou interpunkci, v explicitně sexuálním kontextu. Svatební společnost je stále rozjařenější, příbuzenské vztahy jsou ovšem problematizované stále hojnějšími souložemi na nevyhovujícím nábytku (ženich nestihl výrobu rodinného méblu dovést do konce, neboť svatba se už opravdu nedala odkládat). Stigmatem hry stává se židle hroutící se pod čilým párkem s železnou pravidelností. Některé situace jsou neodolatelné: historka o rybí kůstce uvízlé v krku vyprávěná s takovou sugestivností, až vypravěče stihne týž osud, hroutící se strop podpíraný nevěstou a ženichem, šlehačka, v níž se už skoro zdá, že bude Brecht definitivně utopen, akvárko, jež se v závěru vynořuje zpod šatů gravidní nevěsty (byť je to nápad nepůvodní).

Tempo představení je úžasné, sehranost uherskohradištských herců velmi dobrá, ale spíše pohybová. Petrželková se pokusila vyložit krizi nastávajícího manželství přes silně tematizovaný defektní nábytek, což je teorie i v daném kontextu divadla, jež si jinak čistými prostředky vytvořila, přece jen dosti bizarní. Ale vlastně organická, vzhledem k absurdní poetice hry. Jedinou slabinou je samotný závěr, kdy skončí divý rej, všichni odejdou a začne se hrát komorní divadlo. Dialog neplyne hercům s takovou přirozeností z úst, jako tryská pohyb z jejich těl.

///

Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin (r. SKUTR, Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Skutři si v Klicperově divadle v Hradci Králové pustili fantazii na špacír, a výsledek je docela zajímavý. Jen ta visačka není v pořádku. Toto není Evžen Oněgin Puškinův, ale jejich. Je to divadlo plné osobní imaginace, budované i s velkým výtvarným rozmyslem. Vše se odehrává v teplém okrově zelenkavém tónu, jen vztahy jsou tvrdé a odromantizované. Klasické dílo si Kukučka s Trpišovským přepsali do jiné perspektivy, jakoby viděné z bočních tahů. Postavy vidíme v jiném světle – ne že by přímo lhalo, ale ukazuje víc ostrých detailů, než jsme zvyklí načítat z mnohem měkčího puškinovského osvětlení. Skutři jdou svou vlastní stopou, a pokud jim někdy Puškin stojí v cestě, musí pryč. Lepkavý cynismus dneška zákonitě musí zanechat své stopy i na tak výsostně romantickém příběhu nenaplněné lásky. Nejvíce posun postihl titulní postavu: tento Oněgin není znuděný dandy, ale až křečovitě obhroublý, žoviální buran. Některé scény, hlavně v úvodu, působí svým čistým kouzlem – nemohu si pomoci, ale hlavně tam, kde je cítit respekt k autorově instrukci – jiné se míjejí účinkem, např. záhrobní scéna Olgy a Lenského, poté co Oněginův druh klesl bez jediného výstřelu.

Hradečtí herci předvádějí svůj lepší standard, naplňují ovšem spíš jen aranžmá, aniž by se s ním viditelně ztotožňovali. Když se Táňa plazí po Oněginovi jako popínavý břečťan v časosběrném snímání, jistě to není špatně, vyrůstá to přece z ducha postavy. Tento způsob divadla, kdy je vše doplazeno, doskákáno, doslintáno, dokřičeno (někdy dokonce i dořečeno) až do samého konce, však bere divákovi poslední zbytky prostoru, jež mu ještě zbývaly pro vlastní dotvoření. Hraje opravdu dnešní divadlo pro diváka bez fantazie? Opravdu si myslí, že je nutno mu vše dodat až na klíč? Jedno však tvůrcům upřít nelze: jejich portrét Oněgina je důsledný. Zatímco Táňa s Greminem zajíždějí (v dnes již téměř povinné plexisklové kleci) za horizont, jako v krematoriu, jejich drsňák zůstává na scéně, zjevně nijak neotřesen. Tohohle Táňa asi opravdu moc nebrala.

///

Henrik Ibsen: Nepřítel lidu (r. Thomas Ostermeier, Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín/Německo)

Ibsenův Nepřítel lidu v podání souboru Schaubühne am Lehniner Platz je tak jedinečně současné, životaplné divadlo, že nejsem schopen tu rozebírat dokonalost divadelní formy, protože jsem na všechno během oné strhující dvouapůlhodinovky zcela zapomněl. Je to zároveň lekce, jak dávat Ibsena jako zcela současného autora. Zde, v Nepříteli lidu, je to dokonce možné takřka bez jakýchkoli úprav – téma samo o sobě je i dnes znepokojivě aktuální. Thomas Ostermeier oproti Ibsenovi méně moralizuje, zato podává konflikt jedince a společnosti v ještě vyostřenějším politickém světle. Je to děsivě současná sonda do zákulisních praktik politického boje, jehož cílem je zneškodnění protivníka jakýmikoli prostředky. Obraz toho, jak odpudivě amorální může být odvrácená strana demokracie, když přijde na lámání chleba. Absolutní zpochybnění její základní premisy pravící, že většina má vždy pravdu. Jsme svědky brilantně prováděné manipulace s veřejným míněním, která vyvrcholí ve scéně veřejné přednášky dr. Stockmanna, z níž se stává „veřejná diskuse“, s publikem vtaženým do hry.

Uzda je trochu povolena, ale otěže samozřejmě režie z rukou nepustí. Přesto improvizované divadélko na divadle dopadlo ještě docela dobře. Divadlo tu demaskuje politiku jako ten nejhorší druh divadla. Tady jsou zásahy do textu největší, aktualizace jsou však smysluplné, zaměřené a trefující se s absolutní přesností, stejnou, jako mají koule špíny, jimiž se do Nepřítele lidu trefují jeho zbabělí kolegové, kteří jej zradili a přidali se k „drtivé většině“.

Na osamělé scéně sedí Tomáš Stockmann se svou ženou a pijí svou, doufejme dosud nekontaminovanou, plzeň.

///

Předchozí díly denních zpravodajství z festivalu DIVADLO:

DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 1)

DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 2)

• Autor: Ivan Žáček
• Publikováno: 12. září 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ