Vyhaslý rocker Oblomov
Po Haně Burešové a Štěpánu Otčenáškovi z Divadla v Dlouhé reinkarnují Gončarovovu postavu v dramatizaci Martina Františáka také v Divadle Na zábradlí. Režisér Jan Frič přichází s originálnějším konceptem, jeho Oblomov je modernější, k divákům promlouvá současnějším divadelním jazykem než realistická a předlohu respektující adaptace Hany Burešové. Fričova inscenace Óm jako Oblomov má však svá ale.
Jiří Vyorálek jako sešlý muzikant Oblomov FOTO KIVA
Zarazí už Oblomovova identita vyžilého rockera, evokuje totiž, že Oblomov v podání Jiřího Vyorálka si své už odžil a oblomovština je totéž jako syndrom vyhoření. Jeho aférka s Olgou je podána spíš jako poslední záchvěv aktivity než první a jediné vytržení z chtěného pasivního ne/žití. Když Oblomov vztah s Olgou vzdá, obrátí se k východnímu učení a definitivně se odpoutá od své pozemské existence. Inscenace ale neobhájí, proč ji tvůrci aktualizovali právě takto.
Stylizaci hlavní postavy do bývalého muzikanta je podřízena scéna Nikoly Tempíra i kostýmy Jany Hauskrechtové. Jasně promlouvá už plakát, na němž je Jiří Vyorálek vyfocený jako Lemmy Kilmister z Motörhead. Od hluku okolního světa Oblomova odděluje stěna vystavěná ze zesilovačů, na kterých je napsáno My plan, v druhé části inscenace, skromnějším Oblomovově příbytku, ji nahradí zeď obložená obaly od vajíček (nejjednodušší způsob, jak odhlučnit hudební zkušebnu). Místo županu si Oblomov obléká teplákovku, oblek dnešních gaučových povalečů. Nečte knihy, ale poslouchá desky, také Olga (Johana Matoušková) mu věnuje místo knihy desku a okouzlí jej zpěvem počeštěné písně Smells Like Teen Spirit, hymny devadesátých let kapely Nirvana. Objevují se jemné náznaky, že Oblomovova cesta vede na východ, například když postavy jedí sushi.
Fričovy inscenace bývají přeplněné popkulturními odkazy, mají být trapné, co nejšílenější a maximálně parodické, tyto extrémní polohy ale umí vyvažovat. Daří se mu to i v první části inscenace. Objeví se jak vtípky na hranici trapnosti jako vnitrodivadelní narážky, jimiž se herci nejspíš bavili při zkoušení, vedle momentů, které ubrání zvolený koncept. Například když se Oblomov zalekne svého vzplanutí k Olze a přirovnává je k bujarému večírku, po němž přijde ranní kocovina. Jenže to nestačí, což se naplno ukáže v druhé polovině.
Všechno, co mělo v první části potenciál, se tady zhroutilo. Agafja (Magdalena Sidonová) nemá polohu éterické bytosti, jež by mohla Oblomova přivést k meditacím, ani bodré ženy, v níž Oblomov vidí víc matku než milenku. Smysl ztrácí postava matky (Natália Drabiščáková), která celou dobu naznačovala, že Oblomovovy problémy způsobil oidipovský komplex. Meditující mnich nemá s Oblomovem společného nic, je pouze dovršením karikatury sešlého muzikanta, který se po prohýřených letech konečně „najde“ ve východních naukách.
Frič nedokázal pracovat s kvalitním souborem Divadla Na zábradlí. Absolutní bezradnost je cítit z pojetí ženských postav, ani u jedné nenajdeme nosnou charakteristiku. Zatímco Hana Burešová v Dlouhé režírovala Oblomova mimo jiné i tak, aby nabídla velkou hereckou příležitost Michalu Isteníkovi, Jiří Vyorálek je jako Oblomov zapomenutelný. Snad jen Petr Čtvrtníček využil svou obvyklou polohu baviče.
Divadlo Na zábradlí, Praha – Ivan Alexandrovič Gončarov, Martin Františák: Óm jako Oblomov. Režie Jan Frič, překlad Prokop Voskovec, dramatizace Martin Františák, dramaturgie Lucie Ferenzová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Jakub Kudláč, light design Jan Hugo Hejzlar. Premiéra 10. června 2016.
Komentáře k článku: Vyhaslý rocker Oblomov
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
