Když člověku rupnou nervy…
Výraznou linii tvorby Divadla Tramtarie tvoří původní autorské inscenace. Tu zatím poslední – absurdní komedii Divoké historky – režíroval Filip Nuckolls. A jen předznamenejme, že jeho první setkání s olomouckým souborem bylo poměrně šťastné.
V olomouckých Divokých historkách nechybí rvačky a krev FOTO JAN PROCHÁZKA
Nuckolls napsal společně s Terezou Škrnovou scénář inspirovaný stejnojmenným filmem argentinského režiséra Damiána Szifróna. Z něho tvůrci převzali nejen specifický černý humor, ale i strukturu šesti epizod, jež zasadili do českého a také olomouckého kontextu. Jejich hrdiny jsou obyčejní lidé: neúspěšný herec, servírka, policejní vyjednavač, muž čekající v přeplněné čekárně u lékaře, otec nezdárného syna a nevěsta, pro kterou svatba není právě tím nejvysněnějším dnem. A právě tyto postavy se dostávají do situací, kdy jsou vyvedeny z míry natolik, že jim dojde trpělivost a ony zatouží po odplatě, takže začnou reagovat nepřiměřeně a vše se zvrhává až v boj na život a na smrt. Smršť bizarních zápletek ústí k mnohdy překvapivým pointám, nadsázka se prolíná s hláškami ze života i s naturalistickou drsností a výsledný tvar nejednou připomene i Tarantinův film Pulp Fiction.
Výrazná expresivita je totiž umocněna řadou rvaček, které mají velmi propracovanou pohybovou stránku (Daniel Bodlák). A tak se dočkáme například souboje pacientů v čekárně, kteří na diváky chrlí krev; podobně je tomu i v případě nevydařeného svatebního dne. Nuckolls ale tuto divadelní „hru na něco“ často přiznává a díky řadě zcizovacích efektů, kdy herci vystupují rychlým střihem z dramatické akce do polohy komentátora příběhu nebo odhalují divadelní triky, tak krutost inscenace odlehčuje i humorem.
Výtvarné řešení navrhl Jan C. Löbl, který se vydal cestou minimalistického a funkčního náznaku. Nad volným temným jevištěm je zavěšeno několik lustrů, vymezujících různá místa děje, která jsou utvářena také přemisťováním několika černých židlí po scéně. Důležitým prvkem jsou i civilní kostýmy rozvěšené na bocích scény, které herci v jednotlivých povídkách převlékají se změnou identity postav. Tento princip sice není nijak objevný, nicméně smysluplně rytmizuje inscenaci.
Souboru spolupráce s režisérem Nuckollsem značně prospěla. Herci, kteří se museli vypořádat s vícero rolemi, k inscenaci přistupují s obrovským nasazením a ti dosud méně výrazní navíc získali větší hereckou jistotu. Zručně pracují s nadsázkou, expresivitou, zároveň s výraznými střihy, jež pro vyznění point vyžadují velmi přesné načasování. A nejúspěšněji se to daří v těch epizodách, které jsou dobře dramaticky motivovány. To je případ tragikomického konfliktu policejního vyjednavače (Václav Stojan), který je sice veleúspěšný v práci, ale zcela absurdně nezvládne komunikaci s firmou dodávající energie ani s vlastní manželkou. Nelítostný souboj pacientů v čekárně pak velmi dobře zvládají herci Vít Pištěcký a Jan Ťoupalík. Dominika Hrazdílková jako zhrzená nevěsta zase překvapivě proměnila svou postavu z polohy oddané naivky k pomstychtivé novomanželce.
Divoké historky nepřinášejí jen krutou zábavnost. Ve své podstatě jsou mozaikou nabízející v jednotlivostech přesah i k širší společenské kritice dnešních problémů. A v tomto případě má osvobozující účinek smíchu mnohem zásadnější dosah než složité filosofické debaty.
Divadlo Tramtarie Olomouc – Filip Nuckolls – Tereza Škrnová: Divoké historky. Režie Filip Nuckolls, scéna, kostýmy a projekce Jan C. Löbl, hudba Ondřej Švandrlík, choreografie bojových scén Daniel Bodlák, dramaturgie Vladislav Kracík. Premiéra 15. prosince 2017.
Komentáře k článku: Když člověku rupnou nervy…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
