DNA Malé inventury (No. 3)
Kohopak myslí básník sebou samým?
Ona není jako on… Foto archiv MeetFactory
Tichý les vykořeněný ze své hlíny. Jako člověk vykořeněný ze své podstaty. Kmeny levitující nad svou půdou, jejich koruny jsou v nedohlednu. Doopravdy tichý ale les není, hučí jím vítr, zní šelest nižších rostlin, skřípot kmenů hledajících svou zem. Ani člověk není tak docela tichý, i jím leccos hučí a šelestí, i on stále něco hledá. Hra On není jako on (Er nicht als er; premiéra 1998, Hamburk) rakouské novelistky a dramatičky Elfriede Jelinek, v režii Kathariny Schmitt, je skrze osud švýcarského spisovatele Roberta Walsera dramatem o tom, jak říct „já“, jak se sebe-vyslovit. O hledání toho, kdo mluví.
Kulisou setkání člověka s člověkem je tichý les. Jen kmeny visící odkudsi, židle a zem pokrytá hrachem, který, odváží-li se na něj někdo vstoupit, praská jako suché klestí. Místem tohoto setkání je Ivana Uhlířová. Inscenace je nesmírně intimní a komorní a není to jen tím, že Uhlířová je jedinou aktérkou, lépe řečeno jediným člověkem na jevišti. Zdráhám se říct postavou, zdráhám se říct herečkou, protože tu už tolik o hraní ani nejde.
Polyfonie samotného textu, nadto umocněná intenzivním prožitkem aktérčiným ztvárnění všech „přítomných postav“, je natolik silná, že pojem monodrama relativizuje. Přesto se Uhlířová nemusela (a o to byl zážitek silnější) snažit o nějakou zaumnou variaci svých hlasových dispozic. Naopak správně vystihla pro Jelinekovou tolik typickou neohraničenost postav-lidských bytostí, jež se poměrně zřetelně hlásí k odkazu Kafkových bezejmenných hrdinů. Hlasy takových postav se navzájem prostupují, přeskakují mezi svými mluvčími, nebo jsou produkovány všechny najednou, čímž vzniká jeden kolektivní hlas jedné kolektivní postavy.
Tímto způsobem Jelineková bourá nejen hranice mezi jednotlivcem a skupinou, ale i mezi jednotlivcem a jím stvořeným dalším jednotlivcem. Jinými slovy – pokud je hlavním hrdinou hry On není jako on švýcarský spisovatel Robert Walser, s nímž prostřednictvím svého textu vede Jelineková dialog, znamená to, že Jelinekové Walser nemluví pouze hlasem Jelinekové, ale i Walsra, obou dohromady, popř. někoho úplně jiného.
Ivana Uhlířová nachází jen ramínko na šaty… Foto archiv MeetFactory
Velmi sugestivní je v tomto směru hned první obraz představení, v němž Uhlířová–Jelineková, proplétajíc se svěšenými kmeny, Roberta volá a hledá. Nakonec nachází jen sako na ramínku pověšné na židli. Nějakou dobu s ním rozmlouvá, mluví mu do duše; přímo mu strká ruku do duše, hladí sako po jeho vnitřní straně. Tento jasný deflorační akt má jen předznamenat nejistotu autorky, kým vším vlastně chce být, kdo všechno může být nejen na jevišti „já“. V závěru tohoto obrazu si Uhlířová sako na sebe navlékne, leč špatně, zády dopředu. Pokřivené ztotožnění se s někým jiným, resp. s mnou vyprávěnou postavou, tedy v podstatě s kusem mě samotného, to je perspektiva, s kterou je nutno na inscenaci nahlížet.
Vedle toho je nutným hlediskem pro postupné odhalování dalších vrstev hry jiné chápání jazyka, řeči. Když myslím, nemůžu mluvit. Když spím, taky ne. Když jím, taky ne. Tak kdy tedy? Přesto jazyk není devalvován, naopak, je očištěn od zbytečných nánosů a kalů a prezentován ve své esenci. Tvoří tak paralelu se stromy, jež též nedosahují ke svým kořenům a jsou tak zproštěny viny ve svém zrodu. Jsou tu, odstřiženy od svého původu a schopné být čímkoli a kýmkoli.
Ono základní genettovské rozdělení na toho kdo vnímá a kdo vypráví je zde nanejvýš problematizováno. Autorka sestupuje, resp. vynořuje se vedle svých postav a kompromituje tím Jelinekovou–vypravěčku. V divákovi se pak taková polyfonie proměňuje až v jakousi modlitbu. Modlitbu, která však obnažuje sama sebe, svou podstatu a zvnějšněním vlastního mechanismu se doptává po platnosti jazyka, řeči. Útěchu pak pochopitelně hledá v tichu, které však nikdy nemůže nalézt. Její touha po něm je ovšem tak vypjatá, že se stává téměř leitmotivem celé hry. Uhlířová procházejíc se podivným lesem ticho stále vyvolává jako tajemného džina z lahve. Řeč je ve chvíli, kdy je ticho tiché, říká v jedné replice. Ke svému améboidnímu mnohohlasí tak dává do ostrého protikladu přání jasné struktury, něčeho uchopitelného. Je to dobře patrné i na formě představení, jež je spojením dvanácti obrazů, z nichž téměř každý končí pokusem o sebevraždu.
Smrt je jen další metaforou ticha, již však umazává každý následující obraz, v němž zas všechny postavy ožijí. Rozdíl mezi spánkem a smrtí je sen. Protože ale sny zapomínáme, velmi často umíráme… a následuje proklamativní pasáž, v níž se Jelineková už bez sentimentu těší na smrt. Tedy na ticho. Tedy na okamžik, kdy konečně bude jasné, kdo je kdo. Kdo jsem já a kdo jsou mé postavy.
Už se bez sentimentu těší na smrt… Foto archiv MeetFactory
Na konci jsem měl snad poprvé za dobu, co navštěvuji divadlo, pocit, že není vhodné tleskat. Ne, že by si potlesk Ivana Uhlířová za svůj strhující výkon nezasloužila, to jistě ano, ale celé představení jsem nevnímal jako dílo, jako hypertrofovaný výsek reálna, rámovaný jednak určitým vstupem herečky na scénu a právě potleskem na konci, jednak prostorem divadla (mimochodem skvěle vybraného prostoru MeetFactory). Vnímal jsem je spíš jako zastavení se v myšlenkách, něco co je pevně zasazeného v běžném životě, co je všude kolem člověka, nebo lépe – přímo v něm. Možná je to spíše báseň. Velmi inspirativní báseň…
MeetFactory – Elfriede Jelineková: On není jako on (him not himself). Režie Katharina Schmitt, scéna a kostýmy Marsha Ginsberg, hudba N. Gill. Premiéra 4.11. 2011.
Komentáře k článku: DNA Malé inventury (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
