Ztraceno a nalezeno v metodě
Recenzi Mikuláškova Doktora Živaga bude asi nejužitečnější začít docela konkrétním připomenutím několika scén.
Lara (Jana Plodková) a Živago (Stanislav Majer) v zrcadlovém bludišti FOTO KIVA
Připomenutí první: setkání Živaga s Larou, jeho osudovou ženou, kdesi v polorozbořeném zámku, změněném na improvizovaný frontový špitál. Stanislav Majer a Jana Plodková jsou oblečeni do společenských šatů ve stylu nenávratně ztracené belle époque, sedí na rozlomené empírové pohovce uprostřed scény – jejíž stěny tvoří samá zrcadla – a trochu zoufale se potýkají se silným vzájemným magnetismem i s ještě silnějšími rozpaky. Součástí výstupu je Živagova přepjatě parodická recitace vlastních milostných básní, dětinská hra na schovávanou (při které zpoza zrcadel vystupují postavy řádných partnerů obou hrdinů), zazní proslulá beckettovská citace: žena rodí rozkročená nad hrobem, a dojde dokonce i na mrazíkovské obíhání Lary doprovázené replikou: Je ti teplo, děvče? Cink!
Pocit neuchopitelnosti a všudypřítomného chaosu je posílen i tím, že se vedle sebe bez zřetelné hierarchie ocitají významné momenty i úplné banality.
Připomenutí druhé: setkání Živaga s další osudovou figurou, mladým revolučním vojenským velitelem Strelnikovem. Společenský oděv i zrcadla zůstávají, stejně jako v celé inscenaci – sklonem k popisnému realismu výtvarník Marek Cpin rozhodně netrpí. Strelnikova hraje Miloslav König sice nepsychologicky, ale počíná si přitom způsobem, kterému se v kamenném divadle říká „rvát kulisy“ (vůbec mám pocit, že se tento herec poslední dobou dost nešťastně vrací k nepříjemně afektované manýře). Poskakuje po jevišti, předvádí střelbu prstem, uhýbá před zvukem hlasitých dávek kulometu (což ostatně Strelnikov činí pokaždé, když se objeví na scéně, asi kvůli svému jménu), vykřikuje české vulgarity i ruské věty, které vzápětí překládá nezúčastněný ženský hlas ze zákulisí. Výsledkem je, že vypadá jako šílenec, u kterého se ani moc nechce pátrat, jakou roli vlastně ve světě či v Živagových osudech hraje. Ale i kdyby se chtělo – bez předběžné znalosti románu jsou šance na jakýkoli zásadnější objev mizivé. (Jiná věc je, že adaptace sleduje literární předlohu vcelku lineárně, navzdory nepřehledné útržkovitosti a záplavě výstředností – poslední kapitola prvního dílu románu je tak i poslední scénou před divadelní přestávkou.)
Připomenutí třetí: z hlediska základního příběhu vcelku bezvýznamné setkání ve vlaku cestou z fronty. Podivínský hluchý lovec věnuje Živagovi jeden ze svých úlovků – divokou kachnu, z níž pak doktorova rodina uspořádá ve vyhladovělé Moskvě nepatřičně bohatou hostinu. Také tento mladík vypadá – v modré igelitové pláštěnce s kapucí – jako blázen; Petr Jeništa jej hraje jako osobu usměvavě mimoňskou, dokonce i když na Živaga opakovaně míří imaginární snajperskou puškou. Stejně jako ve scéně se Strelnikovem i zde dochází k významnému posunu akcentů. Vtipkování s puškou nebo s „divokou kachnou“, kterou inscenátoři žertovně nahradili výtiskem stejnojmenné Ibsenovy hry, v podstatě překryje zmatený mladíkův výklad, ve kterém zazní klíčová slova o tom, že svět je nutné nejprve úplně rozbořit, aby jej revoluční vláda mohla poskládat znovu a lépe. Přiznám se, že tady jsem docela na rozpacích. Hluchý lovec se přece v Živagově příběhu mihne především kvůli svému svůdně radikálnímu blouznění – když je ale dotyčný proslov zredukován na jednu nenápadně a navíc bez kontextu vykřiknutou větu, proč pak tuhle jinak zjevně postradatelnou postavu tahat do divadelní inscenace? Bylo cílem přidat další bizarní ornament, nebo se ta scéna – ve snaze vše co nejvíc rozehrát – režisérovi vymkla z rukou?
Jiří Vyorálek jako svůdce Komarovskij FOTO KIVA
Soráč, soudruhu
Mikulášek s Viceníkovou a Cpinem se pustili (po průpravě v podobě Cizince) do velkého románu nabízejícího na pozadí zběsilé doby spletitý příběh, osudové vášně, úvahy o revoluci i přepjatá melodramatická setkání. Přitom však zůstali věrní osvědčenému inscenačnímu přístupu, vybroušenému v sérii opusů mozaikovitě poskládaných z jednotlivých scén spojených tématem a groteskní atmosférou. I tentokrát jsou základem víceméně samostatné výjevy, které volně sledují (především) osudy Živaga a Lary; ohledně příběhu se z nich dá vypozorovat zhruba tolik, že oba vyrostli kdesi v lepší předrevoluční společnosti, v mládí se letmo setkali, pak si našli jiné partnery a v průběhu chaotických revolučních let se ještě několikrát sešli a zase rozešli. Pocit neuchopitelnosti a všudypřítomného chaosu je posílen i tím, že se vedle sebe bez zřetelné hierarchie ocitají významné momenty i úplné banality.
Ještě důležitější než útržkovitě servírovaný příběh je ovšem to, co se odehrává v rámci jednotlivých scén. I tady se totiž diváci setkají s tím, co důvěrně znají ze starších inscenací Zábradlí a Reduty. Jen málokdy se objeví klasický dialog, herci mnohem častěji demonstrují pasáže textu citované přímo z románu (důležitou rekvizitou je mikrofon), přičemž nezřídka přecházejí do otevřené parodie, občas dojde na groteskní „dabing“ a nechybějí ani starosvětské poznámky stranou. Hodně prostoru dostane také rozehrávání scén, které patrně vzniklo společnými improvizacemi na zkouškách. Odtud asi pocházejí nápady typu mrazíkovského pobíhání, mávání strojem na výrobu umělého sněhu nebo repliky, které svou jazykovou úrovní ostře kontrastují s Pasternakovým textem (ve výše popsané scéně třeba Strelnikov utrousí: Soráč, soudruhu). Nepřehledné mísení vážných pasáží, zparodované melodramatičnosti i banálního vtipkování souzní s tím, jak je podáván příběh; výsledkem je cosi na způsob ironické a zlehčující hry na Doktora Živaga. Ještě více to vynikne, když se v druhé polovině v rukou účinkujících objeví dokonce i romány jako takové – hrdinové tak své osudy doslova čtou.
Přes různé výhrady (některé scény jsou trochu nastavované, klidně bych se obešel i bez řady prvoplánových žertíků) je zřejmé, že na Zábradlí mají takový přístup suverénně zvládnutý. Situace se svižně valí jedna za druhou, groteskní výjevy mohou nečekaně zvážnět, herci umí kdykoli vystřihnout nejrůznější zábavná sólíčka či duety, které publikum přijímá s upřímným potěšením (taneček Jiřího Vyorálka v roli svůdce Komarovského na premiéře dokonce sklidil potlesk na otevřené scéně). A k tomu všemu je třeba přičíst setrvalé napětí, které navozují „nepatřičné“ společenské kostýmy, odtažitě elegantní zrcadlová scéna či hudba sahající od klasického popu k nervózní taneční elektronice.
Živago v Divadle Na zábradlí jako nepřehledný chaos, proti kterému nemá nikdo z hrdinů šanci FOTO KIVA
Obrazy apartního rozkladu
Kardinální otázka je, co vlastně lze od takto pojatého Doktora Živaga očekávat. Respektive, co nastane, pokud je inscenační metoda založená na mozaikovité struktuře a kolektivním rozehrávání situací aplikována na dílo, vystavěné podle docela jiných pravidel. Nebo ještě jinak. K čemu dospělo praktické naplnění návrhu hluchého lovce: vše důkladně rozložit a pak znovu složit po svém? Co ve výsledné skládance z románu zůstalo (nebo zůstat mělo), co zmizelo, co bylo zparodováno a co nového naopak přibylo?
Zůstal obraz nepřehledného chaosu, proti kterému nemá nikdo z hrdinů šanci; to, jak svébytnými a ryze divadelními prostředky se jej podařilo vyjádřit, je asi největší plus Mikuláškova pojetí. Rubem téže mince je, že se jedná o chaos povýtce ahistorický a neurčitý. Chaos pro chaos, chtělo by se napsat; všechen ten rozklad a zmar vlastně vyhlíží docela apartně, jak už to tak u Mikuláška a Cpina bývá.
Zachována zůstala také řada motivů a „významů“. Je zábavné a často i dobrodružné odhalovat, do jakých obrazů inscenátoři „přeložili“ původně úplně konkrétní vztahy či akce. Zda si tuto disciplínu užijí ti, kteří román neznají, je ovšem otázka; stejně jako zda to není trochu málo. Přinejmenším ve srovnání s tím, co vše tahle látka nabízí. Ani nemluvě o tom, že obrazy a metafory tentokrát nejsou ani zdaleka tak silné, aby dokázaly vykompenzovat ztráty (nabízí se srovnání třeba s obdobně razantní dekonstrukcí Višňového sadu). Mikulášek je tvůrce, jehož silnou stránkou je především výrazná „divadelnost“, zdaleka ne vždy doprovázená srovnatelně silným sdělením. Pokud mu začnou docházet režijní nápady, výrazně se zvětšuje hrozba, že více či méně zábavné nicotnosti převálcují nejen obsah, ale i jeho vzývaný styl.
Ztratil se příběh. A co hůř, ztratily se postavy, které by bylo možné brát vážně. Částečnou výjimku tvoří pouze titulní hrdina. Stanislav Majer dokáže navzdory všem legráckám vyvolat dojem impozantní figury vydělující se z davu – přesně v duchu úvodního obrazu, ve kterém jsou všechny postavy zmítány bouří a jediný Živago se jakž takž drží na nohou. Zato Lara vyhlíží hodně nijace. V první třetině představení je diskotékově pitomá dívenka, kroutící zadkem ve stříbrných šatečkách, alespoň půvabná a legrační, dál už ani to ne; žádný přesvědčivý důvod, proč by se ze svedené naivní školačky měla stát osudová žena, inscenace nenabídne. Vztah hlavních hrdinů je tudíž umělý a vnějškový, občas sice padnou vášnivá slova, vlastně ale nic nenasvědčuje nějaké hloubce. Snad to byl i záměr, valný smysl mi to ale nedává – proč potom adaptovat zrovna tento román? Tím spíš, že postavy kolem Živaga a Lary jsou vzhledem k roztříštěnosti příběhu a vytrvalému rozehrávání nesourodých žertíků odsunuty do kategorie lehkých vah.
Mikuláškův Doktor Živago vyhlíží jako utkání zažité inscenační metody s látkou, která se jí urputně vzpírá. Vyhrála metoda – a není to moc velký důvod k oslavám. Chvílemi se zdá, že Pasternakův román inscenátorům poněkud překáží v rozletu, jindy zas, že puzení ke grotesknosti brání tomu, aby bylo cosi řečeno doopravdy. A taky, že záplava žertování a asociativně rozehraných situací brání tomu, aby vznikla inscenace výrazná alespoň po formální stránce. Výsledek navzdory tomu není úplně marný, zvlášť pro ty diváky, kteří se chtějí bavit a neočekávají „příliš mnoho románu“. Zda právě o toto usilovali sami inscenátoři, to si raději netroufám tipovat.
Boris Pasternak: Doktor Živago. Překlad Jan Zábrana, dramatizace Jan Mikulášek a Dora Viceníková, režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, výprava Marek Cpin. Předpremiéry 22. a 23. května 2015.
Komentáře k článku: Ztraceno a nalezeno v metodě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
