Divadelní noviny > Rozhovor

Eliška Weissová: Do každé výzvy se vrhám bezhlavě

Atraktivní mezzosopranistce s velkým dramatickým hlasem se příležitosti, jak ho uplatnit, až dosud nabízely spíše na zahraničních než na domácích prknech. Začátkem března debutovala Eliška Weissová jako Ortruda ve Wagnerově Lohengrinovi na scéně Slovenského národního divadla.

Co pro vás Ortruda znamenala?

Dosud nejnáročnější výzvu. Ale já mám velké výzvy odjakživa ráda, protože člověka posunou někam dál. Do každé se vrhám trochu bezhlavě. Jsem tvrdohlavý Kozoroh a ten, i když se mu něco nepodaří, se zvedne ze země a znovu sám sebe přesvědčí, že to zvládne. Že to musí zvládnout. Ortruda je nejtěžší role, jakou jsem zpívala. Už sama o sobě je výzvou a já ji navíc neměla možnost studovat v řádném zkouškovém čase, vstoupila jsem do hotové bratislavské inscenace na pouhá dvě představení s minimem jevištních zkoušek. Samozřejmě jsem na ní pracovala rok u klavíru, ale to nestačí.

Poprvé jste se Ortrudy dotkla už před pěti lety ve Francii…

Když jsem zpívala ve francouzském Rennes Kostelničku z Janáčkovy Její pastorkyně, dostala jsem nabídku na roli Ross­weisse v koncertním provedení Valkýry z Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův a také nastudovat duet Elsy a Ortrudy Zurück, Elsa! z Lohengrina. Provedly jsme ho koncertně s francouzskou kolegyní na konferenci o wagnerovské interpretaci. Jenže to byl duet, na celou Ortrudu jsem si vůbec netroufla pomyslet. Ale tamní šéf opery tvrdil, že jednou ji nepochybně zpívat budu. Ukázalo se, že měl pravdu.

Jsem za bratislavský debut v této roli moc vděčná. A představte si, že se na mé druhé představení přijela podívat ředitelka Richard Wagner Festival ve Walesu, která mi nabídla, abych s nimi jako cover Ortrudy německé sopranistky Lioby Braun v jejich inscenaci jela v druhé polovině října na hostování do Ománu. Moc se na to těším, bude to pro mě dobrá škola, i kdybych se na jeviště vůbec nedostala. A do třetice mi nabídlo vedení opery Národního divadla nastudovat Ortrudu v příští sezoně v pražské inscenaci. Zdá se, že mi Ortruda přinesla štěstí. Moc se těším, že jí dám vše, co jí patří, a budu ji mít ve své moci tak, jak říká můj profesor zpěvu René Tuček: Eliško, musíš mít hlas ve své moci! Ale zároveň vím, že s tak náročnou rolí nebudu hotová nikdy. Na té se pracuje celý život. A já jsem navíc perfekcionistka, takže nejsem se svým výkonem nikdy spokojená.

A to je dobře, nebo špatně?

To i ono. Nikdy nedosáhnu té představy, kterou v sobě nosím. Když po představení poslouchám nahrávku svého výkonu, slyším spoustu věcí, které je třeba vylepšit. Verdiho Amneris zpívám už sedm let a mění se s každým představením, každý večer se ji snažím něčím obohatit. Ale tak to má asi každý pěvec. A já nejsem moc sebevědomý typ.

Nasloucháte kritice svých výkonů, anebo dáte jen na sebe?

Mít kolem sebe lidi, kteří váš výkon kriticky zhodnotí, je pro každého pěvce strašně důležité, možná ze všeho nejdůležitější. Mám pár takových lidí, včetně pana profesora Tučka, a snažím se jejich výtky přijímat. Že to bylo výborné, slyší každý pěvec rád, ale nikam vás to neposune. A spoléhat se sama na sebe je ošidné.

Stydlivá holka

Jako řada zpěvaček, i vy jste se ke zpívání dostala „přes housle“…

Nejdřív jsem hrála na zobcovou flétnu. Moji rodiče neměli peníze na klavír, tak jsem přešla na housle, které mi půjčili v hudební škole. Hrála jsem na ně devět let a pomohly mi vytříbit hudební sluch. Ale už na základní škole a pak na osmiletém gymnáziu jsem ráda zpívala. Když mi bylo sedmnáct, poslala mě hudebka na pěveckou soutěž, kde jsem potkala paní profesorku, k níž jsem pak z rodné Moravské Třebové dojížděla jednou týdně do Svitav na hodinu zpěvu. Poprvé jsem se začala zpěvem zabývat soustavně. Paní profesorka mě úporně přesvědčovala, že se mám na housle vykašlat a věnovat se jen zpívání, což se mi nechtělo. Nicméně jsme to spolu vydržely a ona mě během roku připravila na zkoušky na konzervatoř. Ty jsem úspěšně složila, ale rodiče chtěli, abych zkusila i vysokou školu, protože po gymnáziu jim konzervatoř připadala jako krok zpět. Tak jsem dělala zkoušky i na JAMU a z šesti uchazečů, které brali, jsem byla osmá, což bylo s podivem, protože jsem byla vyjukaná, stydlivá holka, pro kterou zkouška z herectví představovala naprostou překážku.

Jaký výstup jste si pro komisi připravila?

Právě že vůbec žádný, a když došlo na hereckou etudu, nenapadlo mě nic lepšího, než že jim zahraju první den Jeníčka a Mařenky v mateřské škole. Improvizovala jsem, měnila klepající se hlas, no, něco příšerného. Vypadla jsem celá rudá na chodbu a na maminku jsem vyhrkla: Jedem domů a už se sem nikdy nevrátím! Což jsem vlastně dodržela, protože po třech letech na brněnské konzervatoři jsem šla na pražskou HAMU, kde si mě na přijímačkách vybral profesor René Tuček, u něhož jsem pak studium zpěvu absolvovala.

Se Zdeňkem Šmukařem, který seděl u mých příšerných přijímaček, jsem se setkala o pár let později, když jsem v brněnském Operním studiu studovala Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni. Samozřejmě, že si mě pamatoval, na to se asi nedalo hned tak zapomenout!

Dnes ale na jevišti působíte suverénně, ať už je to sexy Marta z Heřmanovy plzeňské inscenace Fausta a Markétky, anebo vyzývavá Amneris na téže scéně… Kde zůstala ta stydlivá holka?

Ta tam pořád ještě je a musím ji v sobě hodně přemáhat. Role vyzývavých žen dostávám poměrně často. Kromě Marty nebo Amneris je to třeba sexem nabitý výstup Hostinské v Borisi Godunovovi z inscenace Národního divadla, kde mi dost dlouho trvalo, než jsem se s ním vyrovnala. Ale mě práce na jevišti baví natolik, že jsem ochotná v sobě popřít přirozené protesty a zajít doslova za hranice svých možností.

Babička nebo vamp

Operní zpěvačka dnes už dávno nevystačí jen s krásným hlasem…

…ale musí k tomu i dokonale vypadat. A někdy je to pořadí dokonce opačné! Jenže já jsem dlouho platila za „tlustou Weissovou“. Nikdy jsem nebyla anorektička, ale holka krev a mlíko, potýkala jsem se s tím už na HAMU. A v těhotenství jsem nabrala skoro třicet devět kilo. A věděla jsem, že pokud se nedostanu na svou původní váhu, tak si už nezazpívám. Je to tvrdé, ale chápu to. Dostala jsem se do formy za cenu drsného dietního režimu a každodenního koloběhu: cvičení, běhání, posilovna atd. Ale to, že fyzička ke zpěvu patří, nám od prvního ročníku na HAMU zdůrazňoval profesor Tuček. A nutil nás běhat, plavat, cvičit. Dneska jsem mu za to moc vděčná. I když pro dramatický obor nemůžete být éterická bytost, musíte mít ten hlas a energii z čeho brát, dramatické zpívání je náročný fyzický výkon. Při Ortrudě jsem měla pocit, že běhám patnáctistovku.

Ale k těm mým sexy postavám – to je jen jedna stránka mince, druhou jsou role jako Stařenka v Její pastorkyni, slepá matka Cieca v Giocondě, cikánka Azucena v Trubadúrovi, Háta v Prodané nevěstě, ostatně v právě odpremiérované inscenaci Giordanovy opery Andrea Chénier v Národním divadle hraju devadesátiletou stařenku.

Takže buď babička, anebo vamp?

To je osud mezzosopránů a altů. Ale třeba Ježibaba v Rusalce může být tak i onak. Už moje první Ježibaba v plzeňské inscenaci byla přitažlivá žena a dvojrole Ježibaby a Cizí kněžny v slovinském Mariboru pak vysloveně žena-vamp, kostýmovaná jako domina. Ale i věštkyně Ulrika, kterou jsem zpívala v Košicích, byla z toho rodu. O Ortrudě v Bratislavě ani nemluvě. Ta má scénu, kterou režie viděla jako dominantní ženu, která jako by jela na koni v sexuální extázi. Ve chvíli, kdy do té role vstupujete poprvé a na pár zkoušek, je to dost oříšek!

Jak se vyrovnáváte s moderními operními režiemi?

Pokud v nich cítím logiku respektující hudbu, nemám s nimi problém. Pro mě je opera divadlo, nedokážu si představit, že bych na jevišti jenom stála a zpívala. Opera není koncert ani písňový recitál. Zažila jsem řadu poměrně odvážných režijních řešení, ale nikdy jsem žádnou inscenaci neodmítla kvůli přístupu režiséra. Vždycky se ho snažím pochopit a s pokorou respektovat. Jen na to potřebuju čas a chci vést s režisérem dialog o postavě. Možná jsem měla zatím na režiséry štěstí. Třeba Jiřího Heřmana pokládám za vynikajícího režiséra, který má vše dokonale promyšlené a myslí v obrazech. A dobře se mi spolupracuje i s Jiřím Nekvasilem.

Hned po HAMU jste dostala šanci zazpívat si Verdiho Azucenu a Dvořákovu Ježibabu. Jak jste se s nimi v šestadvaceti dokázala vypořádat?

Na Ježibabě, kterou jsem dostala na základě regulérního předzpívání v Národním divadle, jsem pracovala rok s dirigentem Přemyslem Charvátem u klavíru, ale nikoli v řádném zkouškovém procesu. Stejně jako při Ortrudě jsem vstupovala do hotové inscenace, bylo to pro mě bez jevištních zkušeností hodně náročné. Předtím jsem debutovala v ústeckém divadle jen jako Dvořákova Káča, byla to moje první jevištní role. Možná bylo i nerozvážné, že jsem do role Ježibaby šla, i když jsem se v ní hlasově už tehdy necítila špatně. Ale když jsem ji později ztvárnila v plzeňském a poté i v košickém divadle, už to bylo hlasově i herecky něco jiného. Samozřejmě je lepší si na podobné role počkat, ale mladý pěvec těžko odolá takové výzvě, a zvláště já, která výzvy miluju. Přitom je tu riziko, že první nastudování ve vás zůstane, a to včetně chyb, které je těžké později napravovat. Jenže tohle všecko mi došlo až daleko později. Až když jsem před dvěma roky nastudovala Ježibabu a Cizí kněžnu v Mariboru, jsem pochopila, jak je Ježibaba obtížná. To v šestadvaceti neřešíte. Na to jste moc lehkomyslná.

A s Azucenou to bylo podobné. Vrátila jsem se k ní loni v košickém divadle a stejně jako u Ježibaby si teprve nyní uvědomuji její náročnost. A vím, že pokud ji budu zpívat třeba za pět let, bude to zase jiná Azucena.

Smutná ženská Kostelnička

Podobně záhy jste se dostala i k roli Kostelničky, tu zpívají zpravidla zralé sopranistky. Vám bylo třicet…

Bylo to v Operním studiu JAMU, v inscenaci, kde účinkovali samí mladí zpěváci. Po stránce hlasové, čistě technicky, se mi Kostelnička zpívala už tehdy velmi dobře, ale po té lidské nebyla – a ani nemohla být – dostatečně zralá. Přesto jsem si ji už tehdy zamilovala. A pořád se s ní sbližuju. Teprve když se mi narodil syn, dokázala jsem plně prožít situaci, kdy se Kostelnička odhodlává zabít Jenůfčino dítě. Tohle vám nikdo nedokáže sebelepším výkladem zprostředkovat.

Měla jste pro roli Kostelničky nějaký vzor?

Hodně jsem poslouchala nahrávku Naděždy Kniplové, její naturální, dramatické pojetí je mi blízké, stejně jako expresivita hlasového projevu. Paní Kniplová zvládala skvěle role jako Kostelnička, Ortruda, Cizí kněžna, které chápu jako meziobor mezi dramatickým sopránem a dramatickým mezzo, k nimž v posledních letech instinktivně směřuji.

Jak vzpomínáte na Kostelničku ve Francii? Jak se zkouší Janáček jinde?

Před pěti lety jsem nastudovala Kostelničku v inscenaci, která se hrála v operních divadlech v Rennes, Limoges a v Remeši. Bylo to jediné obsazení bez alternací, což znamenalo zvládnout celý šesti-, sedmitýdenní zkouškový proces a pak obden staggionová představení. To prostě musíte být hlasově disponovaná, zdravá, stoprocentně připravená a maximálně vstřícná. Znamenalo to dobře si rozvrhnout síly. Zkoušeli jsme denně dvoufázově, ráno a večer. Na zkouškách bylo často přítomno vedení divadla, takže jsme se nijak nešetřili. Pro mě to byla první velká práce v zahraničí, těžká, ale ne­oce­ni­tel­ná škola. Ale ráda vzpomínám i na Verdiho Ulriku v bulharské Sofii s výborným mezinárodním obsazením, na Fenenu v Nabuccovi i Amneris v Aidě v Německu.

Jaká byla francouzská Jenůfa?

Režisér Pierre Constant byl maximálně připravený a měl jasný názor na celek inscenace i postavu Kostelničky. Zároveň mi ale ponechal velký prostor pro moje pojetí a postupně jsme se nenásilně sešli na tom, co si představoval. Inscenace byla hodně emocionální, celé druhé dějství nad námi visel živý Kristus-statista na kříži. A v závěru, kdy dramatická situace kulminuje Kostelniččiným výkřikem: Jako by sem smrt načuhovala!, spadl a zůstal mi ležet v náručí.

Po Francii jste si Kostelničku už nezazpívala?

Jen na záskok v brněnském Národním divadle, pak už jsem se k ní nedostala. Ale teď si ji zazpívám v létě na benefičním představení, které pořádá kolega Luděk Vele na severočeském hradu Grabštejně. I když je to jen jedno představení s klavírem, moc se na ni těším. Je to moje srdeční záležitost. Možná je to i tím, že moje maminka pochází z Janáčkova rodiště, z Hukvald. Mně je tahle smutná ženská s trpkým osudem strašně blízká. Teď mi ji připomněla i Ortruda, i když je úplně jiná, ale obě jsou to vášnivé, pyšné ženské, které chtějí rozhodovat nejen o svém osudu, ale i o osudu jiných. Jistě, Wagner není Janáček, ale pro mě ty dva světy nejsou zas tak vzdálené.

Mám ráda postavy velkých emocí, hluboce prožitých osudů, silné, vášnivé, dramatické ženské bytosti. Nikdy jsem netíhla k lyrickým rolím. Možná je to dané už mým hlasem, ale určitě i psychickým založením. Jenže k takovým postavám musíte dozrát. V rolích, které ztvárňuji, je velká část mého života, mého emocionálního prožitku. To je vyčerpávající, ale i krásné. Po roli, jako je Kostelnička, jsem se vzpamatovávala i dva dny.

Jak to zvládá rodina a pětiletý syn?

Docela dobře. Karlíček už teď chápe, co dělám a že mám svou práci ráda. Samozřejmě se nevyhneme otázkám typu: Maminko, kam jdeš? Kdy se vrátíš? Vyzvedneš mě ze školky? Budeš se mnou večer doma? A když pendlujete od Košic přes Ostravu až po Plzeň, není jednoduché to zvládnout, a to i za pomoci partnera. Snažím se synovi věnovat, jak to jen jde, nic nezanedbávat. Takže jezdím v noci po představení domů vlakem a mám pocit, že od narození Karlíka jsem se pořádně nevyspala. Dřív jsem relaxovala malováním, grafikou, dokonce jsem uvažovala o studiu na AVU, dneska už na to prakticky nemám čas.

Možná by to vyřešilo angažmá…

Jako čerstvá absolventka HAMU jsem se nechtěla vázat na angažmá v jednom divadle, což byla možná chyba, dneska bych se stálému angažmá nebránila, ale těch možností tolik není. Stálé angažmá nabízí v ideálním případě perspektivu konkrétních rolí a tím pádem vývoje. A vzdát se hostování, které nabízí velké příležitosti, bych také úplně nechtěla. Být na volné noze je výhoda i nevýhoda. Zvláště bez kvalitního agenta, kdy si práci musíte shánět sama. A to znamená stále dokazovat své kvality, aby o vás byl napříště zájem. Je to začarovaný kruh. A navíc člověk musí být z něčeho živ. Dokázala bych se uživit i jinak než zpěvem, už během studia na HAMU jsem pracovala v marketingu, ale smyslem života je pro mě stát na jevišti a zpívat. A prožívat na jevišti lidské osudy.

Dramatický zpěv mě uhranul

Chybí vám práce ve stálém ansámblu, případně se stálým dirigentem?

Samozřejmě, ale stálý vyhraněný ansámbl je dneska už iluze. Spíš existuje jistý počet pěvců, kteří svůj obor zpívají po celé republice – v Plzni, Brně, Liberci, Ostravě se setkáte s týmiž kolegy.

A práce s dirigenty? Slýchám od starších pěvců, že s nimi dirigenti, jako byl Jaroslav Krombholc nebo Bohumil Gregor, studovali role od začátku u klavíru, ale to už dnes nikdo nedělá. Stejně tak jako neexistují dirigenti, kteří by pečovali o pěvce, směrovali jejich vývoj, radili jim, co mají zpívat teď a co za deset let. Dnes je štěstí mít dobrého korepetitora, který je schopen s vámi roli nastudovat. Korepetitoři vlastně přebírají na jedné straně roli pedagoga, který už vás sleduje jen z odstupu, anebo právě dirigenta. Měla jsem štěstí na podobnou práci hned na začátku s panem Charvátem, dneska je to Mark Pinzow, s nímž jsem nastudovala Ortrudu a moc mi pomohl, stejně jako paní Irina Roměnská v Národním divadle, neocenitelná zejména na ruský repertoár, ale studovala jsem s ní i Santuzzu a vlastně všechny role, které zpívám v Národním. Co bychom si bez takových korepetitorů počali!

Momentálně prožíváte přerod od jednoho oboru k druhému… Kdy jste pocítila touhu po dramatických, spíš sopránových než mezzosopránových rolích?

Vždycky jsem tíhla k dramatickému oboru. První operou, kterou jsem na jevišti viděla, byla Pucciniho Tosca, bylo to v Brně krátce před vstupem na konzervatoř, s fenomenálními výkony Andy-Louise Bogzy a Richarda Haana. A už tehdy mě dramatický zpěv uhranul. Na konzervatoři paní profesorka Morávková váhala, zda jsem soprán nebo mezzosoprán, nevešla jsem se do žádné přihrádky. Velký hlas může být spíš komplikací než výhodou. Musíte se s ním naučit zacházet, vyvažovat emoce a techniku, která je zvládne. A já to na jevišti bez emocí nedovedu. Zvládat hlas i emoce se učím celý život. V rolích, jako je Kostelnička, Ortruda, teď v Plzni jsem si zazpívala Santuzzu. Je velmi obtížné stanovit si, jestli máte na tu či onu roli ještě počkat, protože nabídka už také nemusí přijít.

Znamená to, že pro podobný typ rolí je mládí spíše nevýhodou?

Ano, tak to je. Mně je sedmatřicet a stále narážím na to, že si někteří režiséři a dirigenti myslí, že je mi méně, než mi ve skutečnosti je. Při předzpívání po mně většinou chtěli lyrické postavy a já toužila zpívat Eboli a Santuzzu.

Není to paradox, slyšet od ženy, že ji netěší vypadat mladě?

Není, protože mě to zavádí k jinému oboru, než na jaký se cítím. U nás Kostelničku musí zpívat čtyřicátnice, spíš pětačtyřicátnice. Ale třeba paní Kniplová zpívala Kostelničku také už v pětadvaceti. Všechny dramatické hlasy musely někdy s tímto oborem začít. A je otázka, kdy ta chvíle nastane. Myslím, že přístup k určitým rolím nemusí být nutně limitovaný věkem.

Máte v tomto smyslu nějaké vysněné role a tajná přání?

Tajná přání? Zpívat, zpívat a zase zpívat. Mít dostatek prostoru pracovat dál na svém vývoji. To mě dělá šťastnou. Nemám vysněné role, snad kromě mé milované Kostelničky. Ortruda mi otevřela svět Wagnerových oper, mám ráda Strausse, nechtěla bych se vzdávat Verdiho. Ale to není to hlavní, s každou postavou, kterou zpívám, žiju naplno.

Ortruda má „šťavnatý“ hlas

Setkání s Eliškou Weissovou bylo jedno z nejbáječnějších během mé spolupráce s operou Slovenského národního divadla. K nastudování Wagnerovy Ortrudy jsme měli velmi málo času, prakticky jen pár dní – a to Eliška navíc v této roli debutovala! Přesto se dokázala úžasně s rolí ztotožnit, sžít se s jejím charakterem. A už v prvním ze dvou představení, v nichž Ortrudu ztělesnila, ji obdařila velmi bohatou škálou výrazů a krásných nuancí. Není to jen její nádherný „šťavnatý“ hlas, nýbrž i její velká muzikalita, díky níž se její Ortruda stala jedním z nejhezčích „objevů“ v tvorbě opery Slovenského národního divadla posledních let. Jsem za to setkání moc rád a moc se těším na další společnou práci. Doufám, že k ní dojde co nejdříve.

Friedrich Haider,

rakouský dirigent a hudební ředitel opery SND

• Autor: Radmila Hrdinová
• Publikováno: 8. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Eliška Weissová: Do každé výzvy se vrhám bezhlavě

1. Eva Pokorna

   

   Zajímavý rozhovor.
   Gratuluji paní pěvkyní Elišce Weissové k nádherným rolím. Je úžasné sledovat její vystoupení.

   11.05.2016 (19.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Pallas

   

   I love the strength and will to the best…
   Congratulations

   07.10.2020 (20.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ