Mezi Richterem a Preissovou
Marián Amsler se inscenací On vrátil na jeviště HaDivadla, kde před více než rokem opustil pozici uměleckého šéfa. Nevrací se ovšem pouze jako režisér, ale také jako dramatik i jako scénograf.
Simona Peková jako matka-alkoholička, furiantsky vděčná za každé narušení své samoty FOTO JAKUB JÍRA
Hra, napsaná přímo pro HaDivadlo, vypráví příběh pohřešovaného šestatřicetiletého Tomáše, po kterém zůstal jen mobil a spousta nedořešených vztahů. Ať už s mladším expřítelem, se kterým ani rok po rozchodu nedokáže komunikovat, s bratrem, který se zřejmě jen obtížně smiřuje s jeho homosexuální orientací, nezaměstnanou opuštěnou matkou, ale především, jak vyplyne ze zpráv v jeho telefonu, se sebou samým. Amslerovi-dramatikovi se daří traktovat zoufalství z nemožnosti vybudovat funkční pevný vztah v době prahnoucí jen po snadno dostupných zážitcích s lehkostí. Má smysl pro spád dialogu, schopnost napsat vtip i údernou pointu.
K přednostem Amslera-režiséra pak patří schopnost vést herce – každému z pěti představitelů ústředních rolí se daří vytvořit jednoduchými, střídmými prostředky dobře zapamatovatelnou postavu, aniž by se museli uchýlit k příliš křiklavé charakterizaci. Nejvíce vyniká matka-alkoholička Simony Pekové, furiantsky vděčná za každé narušení své samoty.
Obtíže s nalezením svého místa v roztěkaném čase dnešní bezbřehé svobody konfrontuje Amsler s minulostí, kdy vztahy, nejenom ty homosexuální, byly naopak určovány především povinností a rigidní společenskou morálkou.
Druhá část inscenace se tak odehrává ve stejné kuchyni a u stejného stolu, nad kterým se postavy skláněly, aby z nalezeného mobilu poskládaly střípky informací o ztraceném Tomášovi (Jiří Svoboda), jen o nějakých sto let dřív. Jen řada prázdných PET lahví od vína, kterými měla matka zaskládaný byt, se promění v lahve skleněné.
Tomáš, o kterém se v první části jen mluvilo, je tentokrát na scéně přítomný jako sedlák svědomitě se starající o svou rodinu – mladou ženu, nemocnou dceru, přísnou matku a vlastně i bratra, který si rád přihne. Jedinou radostí mu je jeho vinohrad, kde se schovává před ostatními a především před svou nepřiznanou homosexualitou.
Dramatické i režijní prostředky se zásadně mění a Amsler se pokouší o jakési rodinné drama vesnickorealistického střihu. Ovšem tam, kde se u Preissové či Mrštíků jedná, se u Amslera převážně mluví. Humor se vytrácí a z jeviště se začnou přímočaře „sdělovat pravdy“, ať už v podobě projekcí, nebo přímo v dialogu. Dramatik si začne vypomáhat nejrůznějšími citáty (např. ze soudobých oblíbených filosofů či Amslerem už dříve inscenovaných her, jako je Small Town Boy Falka Richtera). Až nechtěně komicky působí scéna, kdy vesnický farář poté, co se zapletl s hlavním hrdinou, zapojuje do svého nedělního kázání Nezvalovy verše z Manon Lescaut: Bůh nezatratil Magdalénu… Ani režie se nevyhne řadě „nešikovností“. Až se nechce věřit, že Amsler, který tak chytře pracoval se zkratkou, metaforou nebo náznakem ve Vyhnání Gerty Schnirch, nechá s explicitní popisností oběsit hlavního hrdinu na vesnické pumpě. Vsedě a asi metr od diváků v první řadě.
Amslerovi se tentokrát v HaDivadle nakonec nejvíce daří jako scénografovi. Scénu tvoří světlá kostka, jejímž prostým pootočením se účelně mění místo děje a jejíž bílé stěny zároveň slouží jako projekční plocha. Jako protiváha neustále zdůrazňovanému „virtuálnímu“ světu textových zpráv, hlasů ze záznamníku a internetových seznamek je v popředí pruh hlíny, který v první části inscenace slouží jako jakási symbolická zpovědnice, kam se bosé postavy chodí „uzemnit“, v druhé je pak zcela konkrétním dvorkem před venkovskou chalupou.
Amslerův dramatický pokus i inscenace zůstaly na půli cesty. Zpočátku zručně napsaná hra se silným, aktuálním tématem se, bohužel, promění v zatěžkanou, příliš vážně se beroucí moralitu.
HaDivadlo – Marián Amsler: On. Režie a výprava Marián Amsler, dramaturgie Marie Špalová, hudba Ivan Acher. Premiéra 21. května 2016.
Komentáře k článku: Mezi Richterem a Preissovou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
