Divadelní noviny > Blogy

Havran dí (No. 2)

Včera jsem byl po dlouhé době v Nelahozevsi. Měl jsem tu čest strávit osm a půl roku na místním zámku jako kastelán a každé ráno při pohledu z okna si připomenout, že v téhle vísce kousek od Kralup na břehu Vltavy se 9. září 1841 narodil Antonín Dvořák.

Když jsem 1. září 1993 vystoupil poprvé z vlaku na zastávce v Nelahozevsi před Dvořákovým rodným domem a minul ho po pravici, maje po levici kostel sv. Ondřeje, kde snad malý Antonín hrával na varhany, netušil jsem, jak moc se stopa tohoto skladatele otiskne do mého života. Je to tatáž železniční trať, na které si asi Dvořák zamiloval parní lokomotivy, které pak chodil pozorovat na newyorské nádraží, když vzpomínal na daleké Čechy, je to tatáž řeka, kde zřejmě viděl plout první vltavské parníky. A je to tentýž dům, který býval hospodou jeho otce, kde malý Antonín zřejmě poslouchal zpěvu italských dělníků, kteří lámali tunel na trati z Kralup na sever Čech.

Jaro 1994 a první návštěva Vysoké u Příbramě. Nikoli proto, že zde skladatel vlastnil svůj letní byt (o tom jsem tehdy neměl tuchy), ale úplnou shodou okolností mě můj šéf zavezl za svou kamarádkou, ředitelkou Památníku Antonína Dvořáka Vlaďkou Šplíchalovou. Následují léta cestování mezi Nelahozevsí a Vysokou.

Při procházkách kolem vysockého zámku jsem pomalu začal vnímat, proč Dvořák tenhle kraj tolik miloval. A z pracovny jeho vily Rusalky bylo vidět na kostel v Třebsku s nádhernou alejí, kam Antonín zakoupil nové varhany jako poděkování Bohu za svůj šťastný návrat z Ameriky.

Rusalčino jezírko v borovém lese za zámkem opravdu připomíná místo, kde mohou za soumraku tančit Rusalky. Zamiloval jsem si ta místa. Zamiloval jsem si Rusalku.

Trvalo dlouho, než jsem jí přišel na kloub. Pomohla mi k tomu i setkávání s jednou z našich největších sopranistek 20. století, paní Miladou Šubrtovou. Dokonce jsme spolu na Vysokou jeli. A ona o téhle opeře a své roli mluvila s takovou láskou a s takovou pokorou, že jsem žasnul.

Léto 1996 a Renée Fleming na svém prvním recitálu v Nelahozevsi, který zmoknul i se sólistkou i s klavírem Steinway and sons. Přídavkem už za deště byla árie Měsíčku na nebi…. Zpěvačka pak pro televizi moc pěkně poznamenala, že je poctěna zpívat tuhle nádhernou árii, která ji provází už mnoho let, v rodišti skladatelově a v zemi jejích prarodičů a dokonce v dešti: Vždyť je to vodní opera… Bral jsem to jako hold Dvořákovi i nám, Čechům.

Rudolfinum, 1998. Renée Fleming natáčí v Praze se Sirem Charlesem Mackerrasem a s Českou filharmonií Rusalku pro vydavatelství DECCA. Mám to privilegium, že můžu chodit na natáčení. Renée stojí na empoře Dvořákovy síně a natáčí první psychologický vrchol opery – Rusalka zpívá Vodníkovi o lidské duši: Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé, že mají duši, které nemáme, a duše lidí, že jde nebi vstříc, když člověk zhyne a když znikne v nic!
… když člověk zhyne a když znikne v nic…, nic…, nic…. Ona nezpívá. Ona ta „nic“ jen dořekne. Jen zašeptá. Snad jen pohne rty a nevysloví je, ale jsou tam….. rozplynou se přesně v to „nic“. Nezapomenutelný okamžik.

Léto 1999, Rudolfinum. Další recitál Renée Fleming pod mou taktovkou. Sedm přídavků. I Rusalka. Standing ovations. Tehdy jsem stál a křičel Bravo!!!! a věděl jsem, že pro mě je tahle dáma tou opravdovou Rusalkou. Tou zamilovanou bytostí, která je ochotná obětovat lásce vše. I vlastní zatracení.

Přelom tisíciletí. Paříž. Renée zpívá Rusalku v L´Opera Bastille. Princip jakýchsi „deja vu“ – dva stejné pokoje, dvě stejně oblečené ženy – Rusalka a Cizí kněžna (Eva Urbanová), dva stejně odění muži – Princ a Vodník a jistá dvojakost – Ježibaba je snad toutéž osobou jako Cizí kněžna? Setkání s Renée/s Rusalkou ve výtahu v zákulisí. Renée mě a paní doktorku Šerých, která mě do útrob backstage toho obřího operního domu odvážně doprovází, představí ležérně doprovodu jako My friends from Prague. / Jak se ti to líbilo? a otočí se na mě. Vidouc mé rozpaky si odpověděla sama: Well, French are trying to be too sofisticated.

2005 – vozím Američany do Vily Rusalky na Vysoké. Žasnou. Nad vším. Nad skladatelovými manžetami od košile s hudebními nápady, nad jeho dopisy z New Yorku do Čech, nad jeho pianinem, pro které, když ho stěhovali do patra, museli zvětšit okno, aby nástroj vyzdvihli na kladce, neb po schodech to nešlo, nad geniem loci, nad všudypřítomným duchem skladatelovým (vždyť je vilou, ve které se nic nezměnilo od Dvořákovy smrti, provází skladatelův vnuk). Dokonce mi říkají, že Dvořák byl největší americký skladatel. Směju se. Nehádám se. Jsem pyšný. A cestou zpět do Prahy se v autobuse díváme na úžasné filmové ztvárnění Dvořákovy Rusalky z dílny Petra Weigla. Nepřekonatelný film. Překrásná Magda Vášáryová. Úžasná Gabriela Beňačková. Pokaždé se dojmu.

Únor 2014, MET live. Renée zpívá hlavní roli ve Dvořákově Rusalce pro celý svět. Cítil jsem se poctěn být Čechem. A přemýšlel jsem, jaké to musí být stát na té vrbě a zpívat Měsíčku na nebi… pro milióny lidí na celém světě. Neuvěřitelná odpovědnost. Neuvěřitelná pokora. A neuvěřitelný dar všem. Když dozpívala …nezhasni!, křičel jsem Bravo! do stříbrného plátna kina a současně jsem chtěl, aby bylo slyšet i přes oceán v New Yorku, v Metropolitné opeře. A se mnou křičelo celé kino. Renée to musela vědět.

Druhý den jí píšu. Nevím, jestli ten e-mail dostala. Odpověď nikdy nepřišla. Ale poslal jsem jí fotku, jak dav lidí stojí na náměstí Republiky v únorovém mrazu a hledí na velkoplošnou obrazovku, kde Renée zpívá Rusalku.

Leden 2015. Narážím na web www.oper-frankfurt.de/ a zaujme mě upoutávka na Rusalku. Povzdech. To zas bude… a kliknu na link
http://www.oper-frankfurt.de/de/page1171.cfm?video=/fileupload//videoab13/Rusalka.mp4&startbild=/fileupload//videos/Rusalka-startbild.jpg a němě zírám. Pouštím si to několikrát. Nejdřív to odmítám. Ale pak se dívám znovu a znovu a znovu. Slova režiséra, který mluví o setkání dvou světů – světa Prince a světa Rusalky, který je pro něj světem přírodovědného muzea.

První, co mě napadá je, že i v tomto pojetí hudba vítězí. Vzpomínám si v téhle souvislosti na jedno představení Divadla na Vinohradech. Čapkova Věc Makropulos s Danielou Kolářovou v hlavní roli. Vždycky, když přišla na jeviště, tak pokaždé vyskočily palmy z květináčů. Režisér to vysvětloval jako důsledek energie Emilie Marty. Pro mě palmy z květináčů skákat nemusely. Dokonalému Čapkovu textu v kombinaci s hereckou genialitou paní Kolářové nemohlo skákání palem nijak ublížit. Stejně tak k mému úžasu prostředí muzea, kam frankfurtský režisér Jim Lucassen (původem z Nizozemí) Rusalku přesadil, neublížilo.

Režisér přirovnává Rusalku, která se zcela nepřipravena a bez nástroje lidské řeči ocitá ve světě lidí, k autistickému dítěti (vzpomněl jsem si na kdysi velmi diskutovanou britskou inscenaci Rusalky, která se odehrávala v psychiatrické léčebně).

A rozehrává se hra emocí, igelitu, kostí dinosaurů, školaček mezi vitrínami (lesní žínky), Rusalka vstupuje do světa lidí z jakési muzejní instalace, z jakéhosi obrazu, a stává se součástí světa Prince.

Inscenaci sluší obrovská a nebojácná dramatičnost emocí a velká agresivita společnosti, která se vrhá na bytost z jiného světa právě pro její jinakost a nemilosrdně jí cupuje na cucky (skutečně z ní strhávají igelit, do kterého se Rusalka halí před tímhle nepřátelským světem, je to jakási ochranná pláštěnka – vzpomněl jsem si, jak jsme si jako děti ve škole dávali igelitové pytlíky s gumičkami na ruce a nohy při nácviku atomového poplachu), Ježibaba jí dokonce drsně a velmi vehementně odřízne jakýsi dinosauří hřbet, výrůstky na šatech, které snad symbolizují to, že je z toho prastarého, pravěkého světa. A ten „náš“ svět je tu odhalen jako zcela nemilosrdný, studený, holý. Jako by už emoce a láska do lidského světa nepatřily, jako by byly jen pravěkým muzejním exponátem, kam je třeba je odložit a jen se na ně chodit dívat a hlavně: Nedotýkat se!

Než se ocitneme na konci opery, stojí za zmínku krásná slova představitelky Rusalky Amandy Majevski, která říká, že Dvořákova hudba je tou nejkrásnější romantickou hudbou na světě a že je šťastná, že Rusalku může zpívat. A árie Měsíčku na nebi… je jednou z nejkrásnějších árií pro soprán (vzpomněl jsem si na Renée Fleming, která řekla, že ona si tuhle árii nenašla, že si árie našla ji).

Konec je tu opravdovým koncem.

Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všecko, čím klet jest osud můj,
lidská duše, Bůh tě pomiluj!

Jen kontrast života a smrti. Lásky a zatracení. Člověka a nečlověka. Bílé a černé. Zrady a odpuštění.

Zatracená Rusalka už jen jako černý stín na bílém pozadí stojí na katafalku, pod ním leží mrtvý Princ. S posledním tónem se ocitne sál ve tmě.

A tak díky za Rusalku, za Frankfurt i za Nelahozeves.

Deo gratias.

Havran – Operní observátor, květen 2015

• Autor: Milan "Havran" Svoboda
• Publikováno: 24. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Havran dí (No. 2)

1. Josef Novotný

   

   Když nemám na to,
   abych něco vytvořil, tak przním práce druhých. Hnus.

   15.10.2016 (21.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ