Hitler a Herzl v Krvavé ulici
Příběh o podivném přátelství židovského podomního obchodníka s biblí a Kámasútrou Šloma Herzla a mladého, dosud zcela neznámého Adolfa Hitlera (který přijel do Vídně, aby absolvoval přijímací zkoušku na Akademii krásných umění) je zároveň jakousi zárodečnou historií nacismu, podobenstvím židovského údělu v dějinách i teologickou fraškou o soucitu a moci, o lásce a nenávisti. Této tematické i žánrové složitosti odpovídá hybridnost stylu a rozmanitost výrazových prostředků.
Finálová scéna inscenace, uprostřed Petra Hřebíčková (Smrt), vpravo Tomáš Pavelka (Hitler s indiánskou čelenkou) FOTO ALENA HRBKOVÁ
George Tabori, původem maďarský Žid, měl s nacismem trýznivou osobní zkušenost (v nacistických vyhlazovacích táborech přišel prý o osmdesát procent své rozvětvené rodiny), ale jeho paradoxnímu vidění světa, tedy černému humoru, byla vzdálena snaha psát jednoznačné agitky a pamflety proti nacismu a antisemitismu. Jeho hry jsou skrz naskrz prosáklé židovským duchem, ale způsob uchopení jednotlivých témat je vždy založen na zcela konkrétním, většinou šokujícím nápadu.
Je známo, že vězňové koncentračních táborů trpěli (mimo jiné) hladem. A jídlo se stalo jedním z příznačných motivů Taboriho tvorby. Dílo, které ho proslavilo, se jmenovalo Kanibalové, jiné neslo ironický název Balada o vídeňském řízku, Tabori uvedl též Kafkou inspirovaného Umělce v hladovění… V jeho nejslavnější hře Mein Kampf, kterou uvádí Švandovo divadlo v režii Anny Petrželkové,hraje roli Boha zkrachovaný kuchař a slepice Mici, když se dosyta nakrmí, poslouží jako názorná pomůcka sadistickému přípravci Himmlichstovi (jehož ironicky znějící jméno jistě připomene likvidačního šéfa Třetí říše). Příležitostný kuchař (Marek Pospíchal) nebohého tvora s perfekcionistickým puntičkářstvím rozebere a ke konzumaci připraví. Herzlův komentář když začnete upalovat ptáky, skončíte spalováním lidí, je už poněkud nadbytečný.
V Taboriho způsobu zpodobení skutečnosti se kříží naturalismus s fantastikou, věcný popis a výklad s klauniádou. Různá inscenační pojetí pak umožňují posuny výrazových poloh. Autor předepisuje jako dějiště hry noclehárnu v Krvavé ulici a stručnými poznámkami naznačuje reálnost prostředí. Režisérka spolu s výtvarníkem Tomem Cillerem dali přednost abstraktnímu stupňovitému prostoru s kulisou sloupů v pozadí. Toto řešení umožňuje nejen plynulé situační proměny, ale i přechody od reálu k rituálu.
Herzl připravuje Hitlera k přijetí na Akademii. Tabori si to představuje ve stylu filmových grotesek: Herzl upravuje vous kartáčem, ale knír je pořád převislý, a tak zastříhne jeden konec, potom druhý, konce odmítají stát rovně, obličej tak dostane sešikmenou podobu, Herzl postupně křovisko zredukuje na úctyhodný kartáček na zuby, který spočine pod nosem. (Jako když V + W stříhají živý plot.) Petrželková si je vědoma symbolické závažnosti tohoto aktu a stylizuje jej jako velkolepý obřad s doprovodem Wagnerovy hudby, v němž se prostoduchý chasník proměňuje ve Vůdce s velkým „V“.
Ve vyprázdněném, čistém prostoru vše závisí na hercích. Režisérka měla šťastnou ruku při obsazení ústřední dvojice. Asketicky vytáhlý cholerik Hitler Tomáše Pavelky urputným zjevem ostře kontrastuje s melancholicky vyrovnaným „věčným Židem“ Herzlem Filipa Čapky. Pavelkův Hitler má zřetelný vývoj od bezmála pubertální nezralosti přes rostoucí aroganci až k vůdcovskému velikášství. Tomu slouží vnější prostředky často na hranici karikatury – dlouhé pasáže mluvené skřípavou fistulí, křečovitá gesta, hysterické výbuchy… Čapkův Herzl pracuje nástroji tlumenými a ztišenými, jeho zdánlivá pasivita má hluboký vnitřní smysl, spíše než nápadnými gesty se projevuje uvážlivostí a emocionální reakce se zračí v pohledech smutných očí. Motivace ambivalentního vztahu k nesnesitelnému Hitlerovi, únavného boje mezi sympatií a odporem, je obestřena tajemstvím. Můžeme ji chápat jako věčný lidský experiment, jako pokus o lásku k bližnímu za každou cenu.
Coby ozvučná deska slouží Herzlovi hřmotná postava zkrachovaného řezníka, nyní božského bezdomovce Lobkowitze (Miroslav Hruška), s jeho bizarními návrhy a novými přikázáními. V rovině citové plní podobnou úlohu Markétka (Martina Krátká), jež ve své průhledné róbě a nevypočitatelné přítulnosti působí nereálně. Spíše sen než skutečnost. Vláčná neurčitost umožňuje, aby se v závěru proměnila v „Hitlermädchen“, která nicméně s vulgární drzostí školí v erotice svého stvořitele.
Zdánlivě nepřekonatelný problém, jak naučit hrát slepici (ve vynikající inscenaci Jiřího Fréhara v Realistickém divadle roku 1990 ji nahradila herečka Hana Doulová), vyřešila dnešní režisérka se samozřejmou přirozeností: po celé šíři scény rozházela zrní a slepice Mici alias Lucka vytrvale zobe sem a tam nevšímajíc si spoluherců ani diváků.
V závěru nabývá hra apokalyptické dimenze. Sloupy se proměňují v rozpáraná prasečí těla a režie se ujímá svůdná Paní Smrt (Petra Hřebíčková), vznosně elegantní ztělesnění árijské rasy. Jako mrtvola ji Hitler nezajímá, zato jako spojenec a vykonavatel – jako anděl smrti je obrovský talent od pánaboha (řečeno typicky taboriovským paradoxem).
Mezi Hitlerem a Herzlem leží kniha nazvaná Mein Kampf. Herzl ji inicioval, Vůdce bude realizovat, ale poslední slovo patří opět věčnému Židovi, který stihl napsat jedinou, leč podstatnou a snad i nadějnou větu: A jestli neumřeli, žijí ještě dnes.
Švandovo divadlo na Smíchově – George Tabori: Mein Kampf. Překlad Josef Balvín. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Martina Kinská, scéna Tom Ciller, kostýmy Hana Knotková, hudba Petr Hromádka. Premiéra 9. června 2012.
Komentáře k článku: Hitler a Herzl v Krvavé ulici
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
