Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Hořký návrat

    Do roku 2016 vstoupilo Národní divadlo moravskoslezské uvedením dramatizace románu slovenského autora Pavla Vilikovského Deník mého otce, kterou nastudoval režisér Lukáš Brutovský. Soubor činohry tak zahájil nový dramaturgický cyklus Sousedé, v němž chce v průběhu čtyř sezon představit tvorbu vybraných tvůrců sousedních zemí – tedy Slovenska, Polska, Rakouska a Německa – a nabídnout konfrontace problémů středoevropského prostoru. V případě první části projektu byl tento záměr naplněn úspěšně.

    Inscenace Deník mého otce se nevyhnula určité nostalgii po minulosti FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Inscenace Deník mého otce se nevyhnula určité nostalgii po minulosti FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Velký podíl na tom má úprava dramaturga Mira Dacha, kterému se podařilo předlohu převést do adekvátního dramatického tvaru. S výsostně literární Vilikovského poetikou, jež svým humorem, ale i stavbou složitých souvětí připomíná tvorbu Bohumila Hrabala, se vypořádal citlivě. Brutovský pak inscenaci vystavěl od počáteční nevázané veselosti ke smutnému závěru, přičemž klade důraz zejména na hereckou složku.

    Tvůrci také zachovali ironický podtitul předlohy Příběh opravdického člověka. Hrdinou – respektive antihrdinou – je zde zcela průměrný čtyřicátník, který se nechá unášet normalizačními dějinami a touží po úspěchu. Ovšem za jeho dosažením jde cestou velké konformity, aniž by si vlastně uvědomil, že přitom ztrácí svou tvář a hodnotu. Závěrečné tragikomické vyústění v situaci, kdy najde jedinou záchranu v přitakání režimu, vnáší do vyznění inscenace silnou pachuť a může sloužit i jako obecnější varování před lidmi schopnými kdykoli ohnout záda.

    Inscenace se nevyhnula určité nostalgii po minulosti, která se v kontextu dneška může jevit jako svým způsobem příjemná, nicméně zkreslující. Zpočátku převažuje humornější linka, kdy jsou totalitní praktiky sedmdesátých let zastíněny osobními problémy hrdiny v krizi středního věku. Ovšem záměrnou idyličnost postupně – tak, jak se náš hrdina s dějinami zaplétá a příliš nevnímá jejich dopad – střídají varovné tragikomičtější, až tragické tóny se všemi absurdnostmi doby, což tvůrci v závěru směřují k nadčasovému poučení. Mladému týmu se pak dobu normalizace podařilo skvěle evokovat nejen v celkem přesných dobových kostýmech (Martin Kotú­ček), ale také ve scénografické složce (Juraj Kuchárek), kde se jeden prostor důmyslně využívající dobové rekvizity velmi funkčně mění na různá dějiště, zejména domácnost hrdiny a pracovní prostředí.

    Celkem netradičně se pracuje také s obsazením jednotlivých rolí. V dramatizaci vystupuje celkem jedenáct postav, které ovšem hraje pouze šest herců, přičemž figura Otce je rozepsána do plastické trojrole, v níž Vladimír Polák ztvárňuje společenského suveréna, František Strnad hrdinu nejistého a František Večeřa naopak postavu mužně živočišnou. Z napětí mezi jednotlivými polohami trojpostavy Otce pak vyrůstá také řada humorných situací. Opačný postup byl zvolen v případě obsazení Renáty Klemensové, která hraje dvě protichůdné role – usedlou hrdinovu manželku i jeho svůdnou milenku. Ivan Dejmal se musel vypořádat hned s pěticí rozmanitých hrdinů (např. Tajný, Ředitel podniku nebo kamarád hlavního hrdiny), přičemž je nucen s častými převleky zvládat i rychlé herecké proměny postav, jež sklouzávají k příhodným dobovým karikaturám. Šestici herců pak doplňuje Alexandra Gasnárková v roli sympatické a režimem nezlomné hrdinovy matky. Zásadní kolorit dotváří i dechovkový kvintet živě na scéně interpretující dobovou hudbu.

    V Ostravě se zrodil potenciální divácký hit, který může pobavit a zároveň přinést hořké zamyšlení nejen nad naší minulostí.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Pavel Vilikovský, Miro Dacho: Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka. Režie Lukáš Brutovský, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Martin Kotúček, překlad Marek Pivovar, dramaturgie Slyvie Rubenová. Premiéra 21. ledna 2016.


    Komentáře k článku: Hořký návrat

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Jen pro upřesnění: dramaturgie Sylvie Rubenová.

      01.03.2016 (9.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jan Parous

      Avatar

      Ano,
      chtel jsem napsat to same. Dramaturgie slecna Sylvie Rubenova.
      Zajimave uz je to druhe opomenuti, kdy se stala pro novinare „neviditelna“ behem jedne sezony. Doufam, ze to neni zamer….

      01.03.2016 (17.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Lenka Dombrovská

      Lenka Dombrovská

      Samozřejmě to není záměr!
      Údaje o inscenaci jsem opravila.
      Přeji hezký den.

      01.03.2016 (18.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,