Žádný hněv a žádná rvačka
Zpívá se v závěru Tylovy známé, leč prakticky nehrané hry z roku 1834 Fidlovačka. Provázci uvedli inscenaci pod původní pravopisnou podobou názvu Fidlowačka s přidaným podtitulem Kde domov můj?. Z Tylovy hry však zůstala jen ultragroteskně provedená scéna rvačky dvou dřevařských part o práci. Pak si herci dají pohov, opřeni o pulty z bufetu IV. cenové kategorie, které jsou jediným vybavením jeviště a zároveň ukazují, kam všechna ta obrozenská veteš patří. Po stranách jsou ještě výdejní okénka kantýny, podle potřeby představují sídla Čechů a Němců. Prostě soupeřů. Také se jimi dá humorně prolézat, dají se zabouchnout před nosem a na tabuli nad nimi se dá křídou napsat, který z celkem čtyř kusů, z nichž inscenace sestává, se zrovna hraje. Během té rauchpauzy se herci poloimprovizovaně dohodnou, že Tylově Fidlovačce (vlastní hru píšou v programu s jedním „v“, křídou s dvojitým) vůbec nerozumějí a nemá cenu se tou magořinou zabývat – a s Fidlovačkou je protentokrát skutečně utrum!
Fidlowačka Anny Petrželkové se odehrává v bufetu IV. cenové FOTO IVO DVOŘÁK
Proč se tedy do Fidlovačky Provázci vůbec pouštěli? A proč podle Tylovy hry inscenaci nazvali? Dá-li se z dalšího vůbec vyčíst nějaký určitější zájem, pak o tu divnou písničku, která se stala českou národní hymnou a dostala se do prvního podtitulu inscenace. Že největší problém budou mít inscenátoři s prostým faktem vůbec si uvědomit, co mají na srdci a na jazyku, naznačovala už předstartovní reprodukce Smetanovy Vltavy. Nejspíš se pranýřuje čecháčkovství, jenže na velikány Smetanu, Škroupa či Tyla, kteří hodně dobře věděli, co se děje v umělecké Evropě, řvala z provázkovského jeviště myš.
Mimochodem: Fidlovačka propadla jako pokus o drsnou lokální frašku, která se nehodila do obvyklé obrozenské idyly. Ta nepochopená hádanice a pranice se zdánlivě nesmyslnými replikami není nic jiného než Tylův dobový skoro etnologický pokus zaznamenat věrný obraz života dřevařů v Podolí, kde se zpracovávaly vory ze Šumavy. Vytínalo se mýto (určený počet klád z voru) – dodnes se tam jmenuje Na Výtoni. V programu se odvolávají na Evu Šormovou, podle které Fidlovačka představuje značný dramaturgický problém, je úzce spjatá s dobou svého vzniku a v každé jiné době vzniká otázka, o čem Fidlovačku hrát! To platí od Oidipa, přes Hamleta až po Charleyovu tetu – prostě vždycky! Brněnský Ivo Osolsobě, jak snad známo, považoval Fidlovačku za první muzikál. Mezi sedmi tituly „použité literatury“ ovšem nefiguruje, dramaturgyně Lucie Němečková neuvedla ani třeba Vladimíra Macuru nebo Františka Černého. Zato nechybí dva články z Mladé fronty Dnes o lidových parafrázích textu hymny. Jsou jich ovšem stovky, vznikaly dlouhá desetiletí, poslední měsíc na facebooku kolovala jedna k hokejovému mistrovství.
Dobrý podklad pro národní karaoke, jak zní druhý podtitul inscenace. Pro hru s národními symboly či spíše fetiši. Pro sebemrskání. Ale pro nic víc. V další části – inscenaci textu Huberta Krejčího Ze života hmyzu pražské periférie přijdou zfackovat J. K. Tyla ti, které pomluvil. A považte – vedl nemravný život s dvěma sestrami a to se musí připomínat! Nechybí ani zhola zbytný útěk do Plzně – nějak jsem přeslechl, že tam zemřel. Možná se to neříkalo.
Co hrát je samozřejmě v Hymně aneb Urfidlovačce Ladislava Smoljaka. Známá vtipná causerie konečně s přesahy, jen jí, myslím, nesvědčí neustálé jevištní obtahování řečeného, vlezlá názornost, dryáčnický křik. Metoda zvnějšku připomínající Morávkovy magické obrazy složené z kontextů, dýmů a emocí, v Petrželkové podání to ovšem jsou jen kostrbaté kresby jedním tlustým tahem. Obludná parafráze lidové bodrosti definitivně vykyne v provedení textu Egona L. Tobiáše Problém s hymnou (podtitul Aktovka o jedné neznámé) – v komunálně groteskním obrazu úředníků na odboru kultury, kde se jen spí, pije, intrikuje a sexuálně haraší. A kde vypukne panika, když dostanou shora befel stvořit novou hymnu. Nakonec všechny nechá nový radní Matěj (rozumějme Hollan) vystřílet, protože má s úřadem jiné úmysly. Jediná podstatnější aktualita za celý večer!
Jestliže v úryvku z Tyla se židlí sice neutíral nos, ale doslova drbalo celé tělo, v Tobiášovi už jdou vulgarity a oplzlosti, myslím, za čáru rozumného. Jako kdyby si to spolu rozdali Eva a Vašek na stole i ve zpěvu. Ono se ne vždy pozná, co je záměrná satira a co jen nejapná legrace. Nelze se divit hercům, že se snažili zachránit si kůži – Tomáši Sýkorovi, Pavlu Zatloukalovi, Milanu Holendovi, Růženě Dvořákové, Vladimíru Hauserovi, Ivaně Hloužkové a Simoně Zmrzlé. Jejich prohra to není.
Pochybuji, že se touto cestou mohlo z textů Ladislava Smoljaka, Huberta Krejčího a Egona T. Tobiáše vydestilovat něco podstatnějšího než karaoke popěvky. A neumím si srovnat v hlavě, že by něco takového zrovna Provázkům stačilo pro první díl nového cyklu Smějící se bestie. Představoval bych si ho prostě chytřejší, protože je nad čím přemítat.
Divadlo Husa na provázku Brno – Fidlowačka aneb Kde domov můj? Národní karaoke od Josefa Kajetána Tyla, Ladislava Smoljaka, Huberta Krejčího, Egona L. Tobiáše. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Lucie Labajová, hudba Martin Buzzi, pohybová spolupráce Hana Košíková. Premiéra 29. května 2015. (Psáno z druhé premiéry 30. května 2015.)
Komentáře k článku: Žádný hněv a žádná rvačka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
DN
Na recenzi
reagovala 12. června na i-DN dramaturgyně inscenace Lucie Němečková: http://www.divadelni-noviny.cz/vazeny-pane-hermane
01.07.2015 (1.40), , Trvalý odkaz komentáře,
DN
Na text Lucie Němečkové
reagoval Josef Herman zde: http://www.divadelni-noviny.cz/vazena-drama-turkyne-lucie-nemeckova
25.07.2015 (10.43), , Trvalý odkaz komentáře,