Inscenace na pokraji
V Západočeském divadle Cheb měl v dubnu premiéru americký muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení, který napsali Jeffrey Lane a David Yazbek podle filmu španělského režiséra Pedra Almodóvara. Režisér a umělecký šéf chebského divadla Zdeněk Bartoš se vydal při inscenování jen z poloviny šťastnou cestou. Zřejmě mu šlo o to, aby muzikál nebyl jen „řachanda“, a chtěl ukázat, že zde jde také o závažné problémy žen, které doplácejí na sobecké chování mužů. Často však nelze poznat, co je myšleno vážně (až sentimentálně) a co je parodií. A tato žánrová neukotvenost je matoucí.
V muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení, který vznikl podle filmu španělského režiséra Pedra Almodóvara, nesmí chybět neonový nápis Madrid… FOTO MICHAL MRÁKA
Jeden příklad za všechny: domovnice hlavní postavy Pepy stále čte bibli a udílí křesťanská moudra. Není jasné, zda jde o skutečná poselství, která si máme z představení odnést do života, nebo zda se rozdávání životních pravd vysmívá.
Stejně tak „napůl“ působilo ztvárnění postav. Lucíu opustil manžel Iván, poté se léčila v blázinci a nyní se snaží zosnovat šílenou pomstu – linie její postavy je vedená v jasných mezích. Herečka Radmila Urbánová přesně vystihla tragičnost postavy, což ale nedává okatě najevo a skrývá to za fanatickou a hysterickou nadsázkou. Naopak Iván (Jan Jedlinský) má být lamač ženských srdcí, neodolatelný svůdník. Místo toho ale působí jako majitel laciného kasina, mafián třetí třídy. Jedlinský hraje spíše namachrovaného dvacetiletého frajírka než zkušeného padesátníka. Hlavní postava Pepa Marcosová (Vladimíra Vítová) je čerstvě opuštěnou ženou procházející nejrůznějšími fázemi rozchodu v rychlém tempu peripetií, takže ani nemá čas se v nich příliš utápět. Vítová ji sice hraje bez nadsázky, až příliš vážně, ale věrohodně. Je vynikající zpěvačka s příjemným altem a popovou intonací s nádechem šansonu, zpívala čistě a předvedla jednoznačně nejlepší pěvecký výkon. Herci by si ale zasloužili intenzivnější hlasovou a pěveckou průpravu. Ne všichni zpívali čistě a pečlivě artikulovali.
Hudba v tlumených španělských rytmech a melodiích je poměrně nevýrazná. Až na pár skvělých dynamických písní, v nichž se autoři vtipně vyjadřují k „ženskému tématu“. Ostatní dušezpytné songy, kdy herci zasněně hledí do dálky, jenom podporovaly sentiment. Kvituji však, že písničky navazují do příběhu velmi přirozeně, není patrné žádné „schylování se“ ke zpěvu. Zásadním problémem bylo ale nazvučení. Bylo tak mizerné, že hercům při rychlejším tempu zpěvu nebylo rozumět. Jakmile jich zpívalo více, hranice srozumitelnosti byla posunuta ještě dál.
Moderní kostýmy Adriany Černé odpovídají charakterům postav. Neznámo proč se párkrát na scéně objeví dva tanečníci v toreadorských oblečcích. Pravděpodobně opět jenom odkazují na to, že se děj odehrává ve Španělsku. Kdyby to někomu nedošlo ani po tom, co na jevišti vidí obrovský neonový nápis Madrid, slyší španělské rytmy a španělské výrazy. Scéna Dragana Stojčevského není přehnaně nápaditá, spíše ji lze označit za funkční – přeskakuje mezi realističností a divadelní iluzí. Když má například herec projít dveřmi, přivezou kulisáci dveře, taxi si herci klidně postaví z plastových židlí.
Režisér nepoužívá banální a erotický dvojsmyslný humor, místy je dada, většinou jde ale o „běžný“ humor na adresu věku, ženských problémů a tak podobně. Ale i komediálnost inscenace je polovičatá. To, že Bartoš násilně protlačuje sentiment do žánru crazy muzikálu, jí škodí.
Západočeské divadlo Cheb – Jeffrey Lane a David Yazbek: Ženy na pokraji nervového zhroucení. Překlad a režie Zdeněk Bartoš, dramaturgie Martina Pokorná, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Adriana Černá, světelný design Eufrasio Lucena-Muñoz, choreografie Ivana Dukić, hudební nastudování a vedení kapely Matěj Kroupa. Premiéra 2. dubna 2016. (Psáno z reprízy 20. dubna 2016.)
Komentáře k článku: Inscenace na pokraji
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
