Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

Hronove zdar! V rámci svého již tradičního prázdninového tripu dávám v sobotu vale Uherskému Hradišti, končím své letní odloučení od múzy Thálie a vyrážím… v podstatě domů. Divadelní žatva Jiráskův Hronov je místem lásky, sídlem přátel i intenzivních zážitků. Přijměte tedy pozvání na další mé reporty z něj. Laskavě čtěte!

V sobotu nebyl vzhledem k času mého příjezdu a následnému setkávání s drahými monstry na divadlo už čas (Lennone moc díky za pohodlný přesun!), za zaznamenání však stojí věci pozitivní – bezproblémové vyřízení ubytování a všech dalších příjezdových formalit, návrat společného stravování do jídelny hotelové školy (jídlo si zatím drží velmi solidní úroveň, dámy jsou pohotové, šaramantní i vtipné) i zrod stanového městečka, po němž jsem několik let marně volal. Skutečnost, že zatím není příliš naplněno, vyplývá nejspíš z faktu, že informace o jeho existenci nepronikla mezi účastníky Hronova včas. Jde ovšem jistě o vítané rozšíření ubytovacích kapacit.

Svůj vlastní stan nechávám po LFŠ zatím odpočívat a volím obvyklé ubytování v přívětivých tenatech místní školy – mým dočasným domovem se tak stává třída převážně obývaná seminaristy a seminaristkami storytellingu. A Triton? Ten pořád stojí. První kytarové skřehotání, návštěva Stovky u Gurina a tradiční objímačky s vínem jsou předehrou mého prvního hronovského usínání v roce 2017.

FOTO archiv

První noc byla poklidná a probouzení přívětivé i přesto, že údajně chrápu. Během svátečního dopoledne jsem sice řešil nepříjemné pracovní trable s neustále se přehřívajícím notebookem, roztrpčení mladého publicisty v nejlepším věku však zdařile rozptylovaly přívaly zeleného čaje podávané v ranní Stovce i dobrý oběd (spokojenost s jídelnou nadále přetrvává).

Poměrně uklidněn naplněným břichem i konečně fungující výpočetní technikou jsem se křepce vydal na první omrk divadelního kolbiště do Jiráskova divadla. A můj svět se otřásl!

Repro Plazik

Přítomnost inscenace Dlouhá cesta Rádobydivadla Klapý v oficiálním programu Jiráskova Hronova je totiž jasným důkazem selhání kontrolních orgánů přehlídky – každá porota má právo nenominovat či nedoporučit. Inscenační nepodarek intergalaktických rozměrů se tudíž na jeviště prestižní akce vůbec neměl doplazit. Je totiž velmi unfair vůči ostatním zúčastněným umělcům, divákům a koneckonců i souboru samému, kterému je tak neprávem podsouván dojem umělecky úspěšného divadelního artefaktu. Zařadit na pomyslný seznam The best of položku, jež selhává ve všech možných ohledech.

Rádobydivadlo Klapý v podstatě redefinuje Artaudův pojem „divadlo krutosti“ na permanentní úmornou divákovu torturu. FOTO Plazik

Rádobydivadlo Klapý v podstatě redefinuje Artaudův pojem Divadlo krutosti na permanentní úmornou divákovu torturu. Umělecký šéf souboru Ladislav Valeš – v pro sebe tradiční velikášské trojkombinaci režiséra, dramaturga a autora divadelní adaptace – provádí nelegální exhumaci někdejšího krále skandinávské kinematografie korunovanou jeho brutálním znásilněním.

Bergmanovy Lesní jahody, na něž si, jak napovídá název inscenace, soubor pravděpodobně ani nenamáhal zařídit autorská práva, jsou niterně autobiografickou sondou do života stárnoucího umělce bilancujícího vzestupy i pády vlastního života v rodině i profesi. Valešův přístup, v jehož rámci si přivlastňuje Bergmanovu intimitu, se však podobá masturbaci do cizího deníku, kdy niternost nahrazuje zobecněním, kreativitu nahodilostí, prostorovou dynamiku a mizanscény rezignací na organizaci. Svým divákům navíc implicitně sděluje: Jsem Ingmar Bergman amatérského divadla v Česku!

I do Eda Wooda máte na míle daleko, vážený pane Valeši!

///

Více o letošním 87. JH na i-DN:

Tip: 87. Jiráskův Hronov

…

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

…

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)