V rozostřeném světě mezi snem a realitou
Sledujeme-li inscenace Jiřího Havelky od ypsilonkovských začátků, shledáme, že základní principy myšlenkové i formální se příliš nemění. V jeho inscenacích lze nalézt stále něco stejného, ale zároveň nějaký bonus, který diváky ve způsobu myšlení nebo v technologickém postupu posune někam dál či hlouběji. To důvěrně známé (i když stále neuchopitelné) je rozostřování hranic mezi skutečností a virtuální realitou, respektive snem, detaily situací, které přinášejí jako indicie nějaký nový moment, permanentní hravý údiv, s nímž je realita nahlížena, ale i jakousi nostalgii, doprovázející zdánlivě banální situace. To neznámé spočívá v nových tématech, ale hlavně v detailech odvozujících se od přirozených dispozic konkrétních herců.
Bizarní figury před vstupem do strašidelného hotelu aneb Šílenství FOTO KIVA
Inscenace Šílenství není v Havelkově tvorbě žádnou extravagancí, možná jen název navozuje až přímočaré představy a očekávání u diváků. V scénické realitě se zde ovšem pokračuje ve věcech výše naznačených, kde je možnost odklonu od normality k nenormalitě stále přítomna nebo alespoň tušená.
Přímo před námi, téměř na dosah, vidíme vstup do hotelu se skleněnými otočnými dveřmi. Před nimi defilují lidé, jejich jevištní identitu po několikerém opakování začínáme rozeznávat. Ale pozor – vzápětí jsme úmyslně mateni. Tentýž člověk se objeví s jinou image, v naprosto jiné roli. A pak se přímo před našima očima promění celá scéna. Co bylo venku, je vevnitř, a obráceně. Je to všechno zrakový klam? Je to pravda, nebo lež?, říkáme si. K tomu, aby si herci dokázali s tématem pohrávat, a tvářit se jakoby nic, když po několika vteřinách vyplouvají na jeviště jako někdo jiný, je třeba být zkušený a zručný.
Tematicky se tu přiznaně čerpá z filmu noir a připomíná to i dílka Davida Lynche. Ale mně, kdysi nadšené čtenářce, to evokovalo hodně starou vzpomínku, kdy jsem objevila Raymonda Chandlera a přečetla během týdne všechny jeho detektivky. Milovala jsem jejich styl, nedbalou pomačkanou eleganci Phila Marlowa a jeho vtipné hlášky, atmosféru hollywoodsky malebně ušmudlaných ulic a zákoutí v kontrastu s přepychem blyštivé nádhery horních deseti tisíc. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že všechny ty příběhy jsou „na jedno brdo“ – což jim ovšem nijak neubíralo na kráse. A u Šílenství je to podobné.
Jiří Havelka společně s Dorou Viceníkovou vybrali typické, ikonické postavy detektivek a společně se sedmi herci vykouzlili atmosféru. Nic více, nic méně. Někdo mohl být znuděn, já jsem se ovšem skvěle bavila. Jediný Leoš Noha zůstává po celou dobu voyeurem, detektivní ikonou, digestem z ošuntělých soukromých oček nejrůznějšího druhu, ostatní postavy se nám před očima proměňují a hemží jako v zrcadlovém labyrintu. Mohou být policajtem i mafiánem (Petr Čtvrtníček), trpasličí děvkou v boa i liftboyem (Štěpánka Pencová), pokojskou či čechovovskou dámou s psíčkem (Magdalena Sidonová), portýrem a krajně podezřelým mužem s houslovým futrálem (Ladislav Hampl), dveřníkem či opakovaně likvidovanou elegantní obětí (Jiří Vyorálek), lascivně vlezlým čističem bot nebo přeochotným číšníkem (Ivan Lupták).
To, co lze brát na konci jako příznaky postupujícího šílenství, pak můžeme interpretovat i jako rozpad vidění způsobený množstvím vypitých panáků, jako halucinaci z dlouhého nevyspání, ale i jako zmuchlaný filmový pás či zaseknutí poškrábané gramofonové desky. Cokoli chcete.
Hodnocení: 4
Viz také recenze Jana Koláře Udělat totéž není totéž (hodnocení 2)
Divadlo Na zábradlí – Jiří Havelka a kolektiv: Šílenství. Režie Jiří Havelka, dramaturgie Dora Viceníková, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Oslzlá, výběr hudby Jiří Havelka. Premiéra 18. a 19. dubna 2014.
Komentáře k článku: V rozostřeném světě mezi snem a realitou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
