Možná nikdy nerozprostřu větve a nevyženu haluze. Jednoho dne se z mého bytí a jednání uvolní vůně, proměním se v květinu a budu docela málo, jen jakoby pro vlastní potěšení vonět, a pak svěsím hlavu, napsal v roce 1908 ve svém románu Jakob von Gunten.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 22/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

22/2024

ročník 33
24. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Jsem nízký jako květiny…

    Možná nikdy nerozprostřu větve a nevyženu haluze. Jednoho dne se z mého bytí a jednání uvolní vůně, proměním se v květinu a budu docela málo, jen jakoby pro vlastní potěšení vonět, a pak svěsím hlavu, napsal v roce 1908 ve svém románu Jakob von Gunten. Ein Tagebuch (česky vyšel poprvé až v roce 2005) švýcarský prozaik Robert Walser, dnes považovaný za předchůdce existenciálně bolestných textů Franze Kafky. Posledních dvacet sedm let svého života (zemřel 1956) strávil v psychiatrické léčebně.

    Ivana Uhlířová v monodramatu on není jako on FOTO MARSHA GINSBERG

    V roce 1998 vydala v časopise Theater heute rakouská dramatička Elfriede Jelinek monolog on není jako on (er nicht als er), ve kterém se ve dvanácti obrazech – jakémsi nekonečném proudu introvertních, Walserovými texty a jeho osudem inspirovaných myšlenek – věnuje úvahám a otázkám o podstatě lidské identity v neproniknutelném, či spíše nepoznatelném světě vnějšího i vnitřního „Já“. Obraz sedmý je přímou citací Walsera: Nenajdete mě ve mně, ale když se snížíte na všechny čtyři, můžete mě s radostí navštívit! Jsem nízký jako květiny, kterým je také jen omezeně dovoleno pohybovat se za pomoci větříku. Německá režisérka Katharina Schmitt s dramaturgem Janem Horákem inscenují Jelinekové text, původně určený více osobám, jako monolog. V betonových zdech pražské MeetFactory jej s obrovskou empatií, až krvácivou křehkostí tenkého, drceného skla s neuroticky napjatou niterností interpretuje Ivana Uhlířová.

    V prázdném prostoru visí ze stropu řada klád-stromů. Občas se pohnou, neboť končí asi deset centimetrů nad úrovní podlahy. Na zemi je ještě prázdná židle, několik skleniček, pár pohozených papírů a spadané listí. Uhlířová v starosvětském zašlém kostýmu se zpovídá, jako by stála před Bohem. Anebo spíš jako autista, který říká to, co žije, a žije to, co říká. Každý obraz – výstup je jinak zabarvený, jinak interpretovaný. Civilně, naléhavě, apaticky, sebezpytně, vyzývavě, rezignovaně, bolestně. Jako bychom sledovali drama postupného poznávání (ne)smyslu bytí, komunikace, aktivity. Uhlířová prochází prostorem, stojí vepředu a mluví přímo do diváků, sedí na židli a chvěje se. Obléká si svetr a odchází dozadu, kde jí není téměř vidět. Slyšíme jen hlas. Přichází k jakési „večeři v listí“ – skleničkám na kraji scény – chce se napít. Sklo jí padá z rukou a herečka se ocitá na zemi. Jako zraněná bytost. Jako spadlý podzimní list mezi temnými kmeny stromů. Je to svým způsobem mnohohlasný chorál jediného bolestného hlasu, jediné bytosti. Kontemplativní inscenace neobaleného nervu života. Na konci mizí bytost – zpovědník bez velkého povyku, intenzitou neodpovězených otázek jakoby umlčena, zpět mezi stromy. Temná scéna ještě víc ztemní a divák zůstává sám, opuštěn.

    Na náhrobku v Herisau má Walser vytesáno do mramoru: Jdu si svou cestou, ta mě vede v dál, domů; a tam, bez velkého povyku a umlčen, ležím stranou. Walserovský Jelinekové text dostal adekvátní pražské zhmotnění.

    MeetFactory Praha – Elfriede Jelinek: on není jako on. Překlad Barbora Schnelle, režie Katharina Schmitt, scéna Marsha Ginsberg, hudba Nick Gill, dramaturgie Jan Horák. Premiéra 4. listopadu 2011. (Psáno z reprízy 11. prosince 2011.)


    Komentáře k článku: Jsem nízký jako květiny…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,