Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Jubilejní, avšak málo oslnivý ročník

Dvacátý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka trval takřka měsíc – začal výletem  do Mnichova 31. října a skončil 29. listopadu ve Stavovském divadle. V hlavním programu festivalu bylo  představeno jedenáct inscenací a odehráno třináct představení, z toho dvě v rámci divadelních  výletů. Na následujících stránkách přinášíme několik, často velice rozporných pohledů na ně.

Pražskou část programu měl slavnostně zahájit berlínský projekt der die mann Herberta Fritsche, během odpolední zkoušky se však zranil jeden z herců a večer byl v pražské Státní opeře uveden pouze záznam představení. O kladenské inscenaci Brémská svoboda v režii Martina Františáka, která získala letošní Cenu Josefa Balvína, jsme již psali v DN 6/2015. Recenzi drážďanské inscenace Kafkovy Ameriky v dramatizaci Ivana Klímy a Pavla Kohouta a v režii Wolfganga Engela jsme uveřejnili v DN 8/2015. O těchto třech inscenacích proto v tomto čísle nereferujeme.

Lenka Dombrovská

Ohnivý Faust

Letošní ročník festivalu začal divadelním výletem do Mnichova. Tamější Faust v režii a úpravě Martina Kušeje je velkolepý – především, co se týká rozložitosti scény (obrovská kovová konstrukce má nejspíše znázorňovat celý rozlehlý svět) a používanými efekty (zmínit musím alespoň cirkusově působící „fire-show“). Inscenace tak ponejvíce připomíná zběsilý rockový koncert, jenž je v první řadě efektní.

Tento Faust netouží po vědění, lásce a mladosti, dnešní, skrz naskrz zkažený svět ho netěší ani neinspiruje, a proto je jeho touhou pouze plenit – samozřejmě za neustálé přítomnosti a podpory Mefista. Droguje se tu, provozuje sex, teče krev, spatřujeme zástupy prostitutek, mafiánů a rváčů. Ale tyto obrazy apokalypsy působí (možná paradoxně) dosti obstarožně a především vyprázdněně. Obsazení role Mefista herečkou Bibianou Beglau (čeští diváci ji znají například z Kušejovy inscenace Hořké slzy Petry von Kant, uvedené na festivalu v roce 2013) lze také považovat spíše za vnějškový nápad. I když Beglau je excelentní a démonická, na rozdíl od nezajímavého a nepřitažlivého Wernera Wölberna v roli Fausta.

Režisér před představením českým divákům prozradil, že si mají tohoto Fausta představit jako stárnoucího muže, který nikdy neměl sex. Mnohé to osvětluje – prismatem nespokojeného a neukojeného muže se může jevit život jako peklo na zemi. Chybí mu i sebemenší naděje, možnost vykoupení již nenávratně zavrhl, proto pořádá jen agresivní výboje bez jakéhokoli cíle. Pochopitelnější je i jeho ďábelský pokušitel, který je dekadentně svůdnou ženou a zároveň černým andělem. Markétka (Adnrea Wenzl) se však stává pouze bezvýznamnou epizodou jeho života i této inscenace.

A z Goethova díla zůstává jen několik dobře přednesených veršů.

Lenka Dombrovská

Residenztheater München – Johann Wolfgang Goethe: Faust. Režie Martin Kušej, scéna Aleksandar Denić, kostýmy Heidi Hakl, hudba Bert Frede, světla Tobiáš Löffler, dramaturgie Angela Obst. Premiéra 5. června 2014. (Psáno z reprízy 31. října 2015.)

Noční můra AlfrEda Illa (pro)

Claire Zachanassian se vrací do zchudlého městečka Güllenu. Jako přebohatá žena, která nabízí svému rodišti spoustu peněz: pokud někdo z místních zabije muže, který ji kdysi zradil. Nemožné? A přece Alfred Ill pozoruje, jak se jeho sousedé i jeho rodina postupně zadlužují v důvěře, že peníze získají…

V berlínské inscenaci Návštěvy staré dámy režiséra Bastiana Krafta není jedna, ale hned pět Claire – střídavě ji hrají čtyři ženy a jeden muž, všichni s jedovatě zrzavými parukami a v třpytivých černobílých kostýmech. A aby toho nebylo málo, pětice herců zároveň přebírá role všech obyvatel Güllenu. Na scéně, kterou rámuje jakási kubistická opona a kde je vše pak načrtnuto jen v ploše a v konturách: stolky, regály či auto dvojrozměrné kulisy. Jako by se Ulrich Matthes, ve vytahaném obleku a triku, ocitl uprostřed bizarního kabaretu, jako by to byl jen podivný sen, v němž se obyvatelé městečka Güllenu proměňují v jeho bývalou lásku, která se také stále proměňuje: chvíli je neposedné mladé děvče, chvíli nostalgicky zasněná žena, chvíli vznešená dáma s cigaretou v ruce, chvíli cynická potvora. Jako by si ji Alfred Ill představoval v různých podobách – když najde cestu k jedné, unikne a objeví se jiná. Inscenátoři se přitom inspirovali Lady Gaga, její extravagantní image, neustálým přetvářením sebe sama.

Bavilo mě sledovat tu pětici báječných herců, přecházejících z role do role, ze situace do situace, pohrávajících si s postavou Claire. A báječně zpívajících písně Lady Gaga. Každá z těchto Claire byla svá, originální – a všechny měly šmrnc. A tak režiséru odpouštím, že klíč, kterým otevírá Dürrenmattovu hru, staví tolik do popředí téma zrazené a ztracené lásky a neumožňuje mu stupňovat napětí, které má zavládnout v Güllenu vystavenému otázce: Jsme ochotni pro lepší budoucnost nás i našich dětí obětovat jednoho z nás? Odpouštím mu, že velká lidská a společenská témata zůstávají tentokráte jen tušená za jevištní show, kterou bloudí viník i oběť Alfred Ill.

Lenka Šaldová

Hodnocení: 3,5

Groteska o Návštěvě staré dámy (proti)

Pětatřicetiletý režisér Bastian Kraft pojal Dürrenmattovu Návštěvu staré dámy v Deutsches Theater Berlin ve vědomém, ba polemickém rozporu s autorovým přáním, aby se jeho postavy hrály jako lidé, jinak se podle něj ani hrát nedají. Kraft omezil počet jednajících osob převážně na dámy, z nichž se pět během představení střídá v titulní úloze postavy, dal je kostýmovat jako v okázalé grotesce a každé účinkující přidělil několik dalších rolí včetně mužských. Plynule přecházely z jedné do druhé a jen nepatrně přizpůsobily svůj kostým nové situaci. Své party podávají napůl jako recitovanou promluvu zabarvenou ovšem groteskně, takže výsledek působí záměrně skurilně. Děj probíhá jako v Illově zlém snu. Ulrich Matthes jako Alfred Ill se tudíž „nepřevtěluje“.

Režisér tím připravil účin o dojem, že se příběh mohl skutečně odehrát a že se mu skutečnost velmi povážlivě podobá, není-li s ním přímo totožná. Budiž, jednu kvalitu obětoval, jinou získal, nebo alespoň získat mohl. Jenže sen v berlínském ztvárnění negraduje, nedotírá, nakonec ústí v mdlé atmosféře Illovy odevzdanosti zlé vidině vlastního konce. Groteskní efekt se brzy vyčerpá, a tak se představení trvající hodinu a čtyřicet minut bez přestávky vlastně nudně vleče.

Mdlá atmosféra ovládla i herecké výkony. Hlavně starší představitelky jako by recitované podání utápěly slabým hlasem do skřehotání, které sice odpovídalo grotesknímu výkladu hry, ale na diváka nezaútočilo. Nechalo mě v klidu sledovat, co se na jevišti děje.

Režisérův původní nápad se tedy podle mého názoru neprosadil a jen songy z repertoáru Lady Gaga místy povyšovaly nevzrušivou promluvu na úroveň účinného divadelního sdělení.

Přiznávám, že jako někdejší vyznavač dürrenmattovského umění pohřešuji v Kraftově interpretaci Návštěvy staré dámy zejména jízlivost, která by ještě i dnes dodala aktuálnost bezmocně hořkému přepisu historky o vraždě otevřeně vyvolané nekonečnou mocí peněz.

Milan Uhde

Hodnocení: 2

Deutsches Theater Berlin – Friedrich Dürrenmatt: Návštěva staré dámy. Režie Bastian Kraft, scéna Simeon Meier, kostýmy Dagmar Bald, hudba, pianista Thies Mynther, dramaturgie Ulrich Beck, John von Düffel. Premiéra 17. dubna 2014. (Psáno z reprízy 8. listopadu 2015 v Divadle na Vinohradech.)

Bezdomovec Kafka (pro)

kaFka – Hrůza pouhé schematičnosti – pod tímto „typicky německým“ názvem, který chce charakterizovat dílo ještě před zhlédnutím, byl uveden lucemburský příspěvek vzniklý přímo pro festival.

Martin Engler, autor scénáře i scénického tvaru a jediný interpret, přednáší (důsledně na mikrofon) úryvky z Kafkových deníků a jeho prozaických skic v dusné atmosféře zprvu polotemné scény (s obligátním mlhou-kouřem), která evokuje ponejvíce bezdomovecký brloh. K tomuto milieu odkazuje Engler i svou fysis – kostýmem a herectvím. Specifický Kafkův jazyk, jeho středostavovská intelektuální výpověď, je tímto přenosem do světa dnešních sociálně vyloučených potvrzen ve své absolutní hodnotě. Jistým odlehčením převážně temného ladění je hra se slovy a jejich zvukem. Do inscenace je včleněna filmová smyčka, zachycující krvavý boj, údajně z mexické revoluce (původně úryvek z nějaké kovbojky) a později pitoreskní televizní výpověď takřka senilního profesora, která po­uka­zuje na pofidernost mnohých vědeckých teorií, prezentovaných často jako závazné a univerzálně platné.

Ignaz Schick, autor zvukové a hudební složky, dávkuje z počítače hluky, zvuky a hudbu v závislosti na textu a člení tak průběh inscenace; zvláště nápadný je vracející se romantický úryvek ze smyčcového kvartetu.

V zásadě nedramatický kus, který by mohl pokračovat jakkoli dlouho, vrcholí takřka dadaistickou akcí. Diváci z prvních řad jsou vyzváni, aby ořechy, které dostali při příchodu do hlediště, hodili do dřevěného džberu na jevišti, v němž jsou naaranžovány natažené pasti na myši. Ty vybuchnou a je konec. Možná provokativní, ale zcela přesvědčivý výklad textu!

Jan Dehner

Hodnocení: 3,5

Příliš ztotožněný čtenář (proti)

Lucemburská inscenace kaFka – Hrůza pouhé schematičnosti byla vytvořena speciálně pro festival. Výsledek však lze, bohužel, charakterizovat jako filosoficko-dramatickou exhibici jejího autora Martina Englera či existencia­lis­tickou koláž, která nemá šanci držet pohromadě.

Více než hodinová reprodukce úryvků z deníků Franze Kafky v podání samotného Englera byla obohacena o hudební složku a projekce (ať už se jedná o filmové záznamy, nebo citáty). Selhává ovšem jako monodrama, nefunguje jako veřejné čtení a je prosta patrnější dramatické linky. Literární hodnota Kafkových deníků by se divákům jistě lépe vstřebávala, kdyby nebyly podávané prostřednictvím zavalitého herce v odrbaném oblečení, rozebírajícího (na první pohled celkem působivou) scénu.

Nelze říct, že by se jednalo o čiré diletantství. Výběr tématu, kterým je Kafka-literát, není spekulativním lákáním na populární značku. Přístup Martina Englera k divákovi v případě této inscenace funguje na principu: Podívejte, co jsme si pro vás s Franzem Kafkou připravili. Co on napsal, já s láskou podchytil a další doplnili scénografií a atmosférou. Svým scénickým výstupem se však Engler dostává do takové myšlenkové abstrakce, že v té změti kartonu, citátů a meditativních průpovídek je divadelně možné už úplně cokoli, ať už to bude sebeméně nosné. Po zdlouhavém čtení, které vlastně není čtením (Engler zná texty z hlavy, ale dělá, že je čte z různých částí nábytku), zakončuje produkci kabaretním výstupem. Proč? Pravděpodobně se mu chtělo.

Otto Linhart

Hodnocení: 0,5

Kulturhaus Niederanven, Luxembourg – Martin Engler: kaFka – Hrůza pouhé schematičnosti. Režie Martin Engler, hudba Ignaz Schick. Premiéra 1. října 2015. Psáno z reprízy 10. listopadu 2015 v Divadle Komedie.)

Zbavit se jediného nápadu?!

O Kafkově Zámku ve frankfurtském pojetí by asi stačilo napsat, že to bylo divadlo bezradné, nenápadité a že jeho přítomnost na prestižním festivalu těžko hodnotit jinak než jako dramaturgický omyl. Kolegové, kterým se poštěstilo psát o představeních povedenějších nebo alespoň kontroverznějších, by tak získali o něco víc vzácného místa. Nicméně glosa je glosa, takže s dovolením přidám několik konkrétnějších stesků.

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že inscenátoři neměli vůbec žádný nápad. Jeden jim totiž upřít nelze: pojmout všechny postavy jako přerostlé děti. S velkými hlavami, realisticky vyhlížejícími penisy a vytřeštěně zírajícími celohlavovými maskami. Prvních pět minut to vypadalo dobře. Z provaziště se zvolna snášel sníh, v nekonkrétní jevištní architektuře se objevovaly podivné postavy, vznikla chladně elegantní atmosféra – a pak už se vlastně nestalo nic, co by stálo za řeč. Děti si bezvýrazně vyměnily pár replik, horko těžko připomněly základní dějovou linku a samozřejmě i magazínově banální pravdu, že zeměměřič marně bojuje s neproniknutelnou byrokracií.

Proč děti, proč penisy, proč masky – na žádnou z těchto otázek představení neodpoví. Prostě to tak je, herci si s razantní stylizací a hlavně s maskami nejspíš neví moc rady, takže se většinou snaží hrát, jako kdyby je neměli. Celou dobu sněží, občas zní hrozivá hudba nebo hučení, na konci chvíli bliká stroboskop. Závěrečný monolog ještě jednou připomene boj s byrokracií.

Známý divadelní bonmot praví, že není umění nápad mít, ale zbavit se ho. Asi tak. I když v případě jednonápadové inscenace je to zjištění docela kruté.

Vladimír Mikulka

Schauspiel Frankfurt – Franz Kafka, Rebecca Lang: Zámek. Režie Ersan Mondtag, scéna Julia Scheurer, kostýmy Ersan Mondtag, Lutz Erkens, hudba Samuel Penderbayne, dramaturgie Rebecca Lang. Premiéra 16. března 2014. (Psáno z reprízy 22. listopadu 2015.)

Divadlo, které zprostředkovává zázraky (pro)

Jaká je hodnota života? Lze určit hranice, kdy ještě má život smysl a kdy (už) ne? Jak? To jsou otázky, které si lidstvo klade od nepaměti. Máme právo na zdravý život? Lze určit hranici, kdy už život kvalitu, ergo smysl nemá? Tak se ptají němečtí Rimini Protokoll v inscenaci Kontrola kvality. Její zobecňující či přesahující smysl hledejme v jejím závěru. Dozvídáme se v něm, že z krve těhotných žen lze dnes zjistit zdraví či porušenost plodu. Až 99 % rodičů, zjistí-li, že jejich potomku hrozí abnormálnost, volí potrat…

Rimini to nekomentují, pouze konstatují a dávají do souvislostí. S německými zdravotnickými zařízeními určenými pro zabíjení mentálně či fyzicky nemohoucích v období vlády NSDAP a druhé světové války. S osudem hlavní představitelky Marie-Cristiny Hallwachs a její mentálně retardované sestry, o níž se pouze hovoří, jejíž smích však mnohokrát z reproduktorů zazní a jejíž fotografie vidíme.

Marii Hallwachs se ve dvaceti letech změnil život – skokem do mělkého bazénu si zlomila vaz a je v podstatě zázrak současné medicíny, že žije. Může hýbat pouze hlavou, vše ostatní dělají přístroje. Mluví o svém životě „před“ i „po“, věcně popisuje i nehodu. Na jevišti je po celou dobu přítomná její ošetřovatelka Timea Mihályi, která jí pomáhá, hraje s ní různé hry. Dění se odehrává na scéně připomínající ono brouzdaliště, jež jí bylo osudové, v pozadí je hudebnice Barbara Morgenstern, jež dění doplňuje hudebními vstupy a písněmi.

Rimini se tentokrát vzdali přímých komentářů a autorských vstupů. Nabízejí „čistý“ divadelní dokument, který tak trochu připomíná dokumentární filmy z obdobných prostředí Heleny Třeštíkové (Výzva o Ladislavu Potměšilovi), Olgy Sommerové (Ty to překonáš) či Jana Špáty (Respice finem, Konec světa…). Je jen na divákovi, jak takové filmy či divadlo přijme, zda je bude považovat za manipulativní (což jistě do značné míry jsou). Osobně tato díla považuji za nesmírně důležitá. Uvádějí do autentických světů, osudů a situací, jež svou konkrétností na nás silně působí a vedou nás k přemýšlení.

Právě takové bylo i toto představení. Působivé vnitřním klidem a vyrovnaností hlavní představitelky, přesně zvolenými neagresivními výtvarnými prostředky zdůrazňujícími bílou coby symbol klidu a čistoty, i hudebními vstupy a jemnými divadelními akcemi, jež jednotlivé časové a tematické úseky oddělovaly a dění dynamizovaly. Mnohé otázky zůstávaly nezodpovězeny. Mnohé konfrontační myšlenky a obavy – například z jejího stáří či umírání, z udržování jejího těla, anebo zda finanční náklady každého jejího prožitého dne v konfrontaci s miliony lidmi v nouzi nejsou příliš vysoké – si netroufneme vyslovit.

Tato inscenace-setkání je malý zázrak. Výjimečný v jeho jedinečnosti a sváteční v osobním dotýkání s jindy nedostupnými ideály humanity. A umění, které zprostředkovává zázraky, je umění, které má smysl. I kdyby to bylo umění za hranicemi divadla.

Vladimír Hulec

Hodnocení: 4

Sluníčková hra na city (proti)

Inscenace Kontrola kvality, s níž letos Rimini Protokoll vystoupili v Praze, vtahuje diváky do života kvadruplegika. Hlavní protagonistka Marie-Cristina Hallwachsová, od brady dolů nepohyblivá, vypráví divákům svůj příběh a jeho prostřednictvím chce sdělit, že těžce handicapovaní žijí mezi námi a jsou tady rádi. Záhy se ale ukáže, že režijní a autorská dvojice Helgard Haug a Daniel Wetzel nedokázala látku uchopit tak, aby si diváci kromě respektu k Marii-Cristině Hallwachsové a obdivu k jejímu výkonu mohli odnést taky divadelní zážitek.

Sdělení i provedení inscenace jsou velmi přímočaré. Do celku smysluplně zapadá statické scénografické řešení, které oživuje jen pohyb invalidního vozíku. Tři nízké obrubníky, mezi nimiž spolu komunikuje Hallwachsová s asistentkou, naznačují stěny a „hloubku“ bazénu, do nějž vypravěčka před dvaceti lety po hlavě skočila. To je hned jasné každému, kdo si přečetl anotaci, v níž jsou prozrazeny také průběh (autentické vyprávění) i hlavní myšlenka (radost ze života) inscenace. Výsledek samotný nikam dále nesměřuje, pouze nesnesitelně rozmělňuje výše řečené.

Zpověď Hallwachsové tvůrci místy prokládají či ilustrují divadelními akcemi, které ale vyznívají naprázdno. Hlavní protagonistka v nich se svou asistentkou Timi hraje fotbal, pomocí projekcí na podlahu také „lodě“ a pexeso nebo tzv. parkur, kdy projede ve stanoveném čase vyznačenou dráhu. Každá scéna je přitom dlouhá k nepřečkání. Pomalé tempo se sice dá vzhledem k povaze handicapu Marie-Cristiny očekávat, ale není jasné, proč je tato danost hnána do krajnosti, kdy je pointa každé akce známá mnoho minut předem a její zapojení do celku povětšinou chybí. Rozpaky vzbuzují také rádoby spontánní dialogy obou protagonistek.

Líčení vlastního osudu Marií-Cristinou Hallwachsovou je smířené, místy sebeironické a celé směřuje k informaci, že život je dar, radost, na kterou má právo každý za jakýchkoli okolností. Na konci se pokouší dojmout připomínkou toho, že nacisté toto právo na život handicapovaným nepřiznávali a že my v dnešní době si troufáme rozhodovat o životě nenarozených dětí. Co se každodenních potřeb kvadruplegika týče, nezabíhá vyprávění do nepříjemných intimních podrobností, a tak pocity trapnosti, jimž se při sledování představení nešlo vyhnout, vzbuzuje pouze to, jak je inscenace nezvládnutá.

Problematické je také zcela jednostranné pojetí. Chybí například jakékoli samostatné vyjádření asistentky Timi. Pokud se inscenace zabývá právem na důstojný život, je přítomnost Timi zcela v rozporu s celkovým vyzněním, neboť zde vystupuje jako odosobněná figurantka, pracovní síla z východu, robot, který umožňuje Hallwachsové prožívat okolní svět i zůstat naživu. Nelze se ale divit, že tvůrci se touto nesrovnalostí nezabývají, inscenace si totiž žádné otázky neklade, nezazní v ní jediný protiargument, nic, s čím by například sama Hallwachsová mohla polemizovat. Inscenace tak nechtěně sama odhaluje, že pouhá „für Leben“ agitka není dostatečně nosná pro výsledný umělecký tvar, ať už měl být víc divadelní či dokumentární.

Tereza Hýsková

Hodnocení: 1

Rimini Protokoll – Helgard Haug, Daniel Wetzel: Kontrola kvality. Scénář a režie Helgard Haug a Daniel Wetzel, scéna, světla, videomapping Marc Jungreithmeier, Grit Schuster a Marco Canevacci, hudba Barbara Morgenstern, dramaturgie Sebastian Brünge. Premiéra 7. června 2013 ve Spielstätte Nord, Stuttgart. (Psáno z reprízy 24. listopadu 2015 v Divadle Archa.)

Příliš mnoho hudby

Inscenace Christopha Marthalera mívají zpravidla hudební ladění či alespoň hudební podloží a King Size není výjimkou. Ta dokonce spíš než divadelní představení nabízí zdivadelněný pěvecký koncert.

Scéna je zabydlena interiérem lehce omšelého hotelového pokoje s velkou postelí v průčelí, v níž spí jakýsi host (Bendix Dethleffsen). Probouzí se, jde ke klávesovým nástrojům, začíná hrát… Přicházejí muž (Michael von der Heide) a žena (Tora Augestad), upravují rozestlanou postel, chvilku se zdá, že je to hotelový personál nebo další hosté? Těžko říct, jisté je, že jsou to zpěváci, kteří vzápětí počnou „pálit“ do publika písněmi, jednou za druhou. Jejich repertoár je žánrově rozmanitý – od kupletu a pokleslého šlágru, přes francouzský šanson, standardy americké pop scény (např. Sonny Boy) po operní árii. A aby to nebylo tak fádní, prostorem se jakoby mimoděk proplétá starší žena v kostýmu usedlé tety a s velkou kabelkou (Nikola Weisse), provozujíc nejrůznější bizarnosti – od takřka chap­li­novského gagu, při němž nemotorně a absurdně rozvírá či skládá stojánek na noty, po surrealistické pojídání špaget olbřímí hůlkou přímo z kabelky atd. I zpěvačka se zpěvákem občas obohatí svůj projev jevištní akcí, pějí do otevřené hotelové skříně nebo se do ní rovnou „naskládají“…

Nutno konstatovat, že oba interpreti zvládají pěvecké party skvěle a zejména zpěv Tory Augestad zdaleka přesahuje obvyklé herecké zpívání. V jejich dokonalé intonaci, výrazu a expresivním drivu je, myslím, síla večera. Scénické dění, ať už humorné, či drastické povahy (např. krvavé zranění postarší ženy), je pouhým ornamentem, který snad má tomuto koncertu dodat jistou míru napětí. Anebo jsou inscenační kódy pro diváka neznalého kulturního kontextu, z níž inscenace těží, obtížně dešifrovatelné. Buď jak buď, nakonec i já jsem podlehl jejímu podivnému kouzlu, byť se mi chvílemi zdálo, že té hudby je příliš mnoho.

Jan Kolář

Théâtre de Vidy, Lausanne – Christoph Marthaler: King Size. Režie Christoph Marthaler, scéna Duri Bischoff, kostýmy Sarah Schittek, dramaturgie Malte Uben­auf. Psáno z reprízy 25. listopadu 2015 ve Stavovském divadle.

Bludná výprava za skutečností

Režisér Dušan David Pařízek vyslal na jeviště čtyři herečky, aby ztvárnily několik postav hry Wolframa Lotze Směšná temnota. Stefanie Reinsperger jako somálský pirát podala úvodem vcelku realisticky vyhlížející příběh chudáka rybáře, na kterého po moderně organizovaném výlovu, jejž provádějí velrybářské lodě, nezbudou žádné ryby. Ovšem i na jeho temné historii ulpěly směšné, ironizující detaily: pirátství se vyškolil za četná stipendia na specializované vysoké škole.

Pak se představení přesunulo do Afghánistánu, jehož pralesy s řekou Hindukuš tvoří fantastickou krajinu jako z groteskního snu, který v křivém zrcadle odráží komické představy proamerické civilizace o třetím světě. Nejen nedostatek informací, ale sama neschopnost vhledu charakterizuje například výpravu, kterou vede vrchní rotmistr Bundeswehru Pellner. Ztvárňuje ho Catrin Striebeck jako vojáka, jehož nezajímá nic kromě svěřeného úkolu. Poddůstojníka Dorsche představuje Frida Lovissa Hamann jako osamělce, který se místy pokouší porozumět, ale marně. Dorothee Hartinger ztělesňuje příslušníka „modrých přileb“ jako symbol soudobého cynismu a koloniálních reziduí. Přitom všechny představitelky navíc účinkují jako hrdinky nejrůznějších vesměs parodických epizod.

Postup do nitra pralesů znamená zároveň stále hlubší propad do snové grotesky, jejíž slovní výrony vyvolávají smích obecenstva. Konec je však vážný a hořký: německý podplukovník, kterého má rotmistrova tajná mise odstranit, protože údajně zešílel, zatímco reagoval svým způsobem adekvátně na válku, je skutečně odstřelen, i když sám akt popravy se na scéně přímo neodehraje.

Režisér pochopil přesně Lotzovu chytrou a důmyslnou hru, jejíž síla je především v textu mísícím snově sur­reální projekce s humorem nasyceným současnými žurnalistickými „odhaleními a objevy“. Inscenoval ji minimalisticky, vedl herce ke zdrženlivému projevu hraničícímu s profesionálním odvyprávěním, ba téměř s recitací, a tím posílil dojem, že jde o vnitřní děj, který se místy jen tváří jako jakýsi vojenský cestopis.

O přestávce herečky v drtičce dřeva zlikvidují prkna, která tvořila složku scénické výpravy, jejímž autorem byl také D. D. Pařízek. Zdálo se, jako by chtěly po německu důkladně odstranit všechno uměle divadelní a prolomit se ke skutečnosti vyjádřené obnaženým jevištním zmatkem. V tomto znamení se fantaskní děj na závěr vrací k motivu nešťastného piráta, jehož utonulý druh vykřičí svou touhu nepodléhat ideologii světa, který prý je, jaký je, a prosadit jeho změnu do podoby, jakou má mít pro nás. Jako by ze zákulisí vyhlédl dějinně nápravný duch Bertolta Brechta, ale jen na okamžik. Vždyť i náš mrtvý Somálec je fikce, za niž se přimlouvá proti mýtu takzvané reality, a přitom ví, že i kdyby se změna podařila, zase by se to nepodařilo, neboť dokonalost není možná, jak výstižně podotýká kongeniální překlad Petra Štědroně.

Skeptik Lotz spolu s režisérem promlouvají bez iluzí: není na nich, aby přinášeli řešení, pokud nějaké existuje.

S chutí jsem se připojil k tleskajícímu publiku.

Milan Uhde

Burgtheater Wien – Wolfram Lotz: Směšná temnota. Režie a scéna Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, dramaturgie Klaus Missbach. Premiéra 6. září 2014 v Akademietheater. (Psáno z reprízy 28. listopadu 2015 v Divadle na Vinohradech.)

Dal jí ruku

Don Giovanni se vrátil na místo činu, tedy do Stavovského divadla, kde měla Mozartova „opera oper“ v roce 1787 svou premiéru. Inscenace hamburské scény Thalia Theater Don Giovanni – Poslední večírek v režii Antú Romera Nunese jako by chtěla oživit ono legendární Moji Pražané mi rozumějí.

Hned zkraje chlapík v dobové paruce, připomínající dirigenta z časů Mozartových, vyšel z hloubi jeviště na forbínu a provedl rozezpívání s publikem, byl při této aktivitě dost neodbytný a trvalo to dlouhé minuty (vstřícná sborová vokalíza byla pojištěna předem domluveným „komparzem“). Z manipulanta se však po podbízivém prologu vyklubal Giovanniho sluha Leporello (Mirco Kreibich), pódium se zaplnilo, kromě postav z Mozartovy opery také undergroundově postrojenou dívčí kapelou – a dění podle da Ponteho libreta odstartoval sípavým hlasem zanotovaný motiv Komturův. Fabule plus minus odpovídala libretu opery, občas byla obohacena o filosofující sentence, ozvala se většina nejslavnějších čísel Mozartova veledíla (Madamina, La ci darem la mano atd.), v interpretaci ovšem spíš popově nezávazné, někdy byla připomenuta jen útržkovitě, jindy zase protahována v přečetných repeticích.

Ataky do publika se množily a vyvrcholily tím, že Giovanni (Sebastian Zimmler) s Leporellem pozvali před přestávkou na jeviště – na party – stovku žen (část připravených, část zvědavých). Známý svůdce svůj erotický apetit doplňkově rozšiřoval nezdrženlivými polibky i na Lepo­rel­lova ústa, fatální vztahy s Donnou Annou, Donnou Elvírou a Zerlinou rozehrával ve ztřeštěně komediální poloze. Inscenace se nesla v náladě stálého „pomrkávání do publika“. Množství zcizujících a kontaktních atrakcí překvapivě přispívalo k monotónnosti jevištního díla.

Nepopírám, že mnozí protagonisté přesvědčili o svých hereckých kvalitách, jako například Gabriela Maria Schmeide v partu Zerliny, v němž uplatnila bohatý arzenál drastické komiky, či technicky suverénní André Szymanski při neutuchajícím vodopádu milostné výmluvnosti, směřujícím k Donně Anně. Pod efektními, nicméně stále jednotvárněji používanými prstenci reflektorů, které se nad protagonisty protáčely, občas existenciálně zajiskřilo, např. ve finále, kdy si Smrt-Komtur (Karin Neuhäuser) odvádí pověstného zhýralce a v rozporu s Mozartovým řazením hudebních čísel mu zpívá melodii jeho duetu se Zerlinou (ten se česky podle trochu nešikovně přeloženého libreta zpíval jako Tam ruku dám ti, drahá).

Jan Kerbr

Thalia Theater Hamburg – W. A. Mozart, Lorenzo da Ponte: Don Giovanni – Poslední večírek. Režie Antú Romero Nunes, hudební nastudování Johannes Hofmann, scéna Florian Lösche, kostýmy Annabelle Witt, světla Paulus Vogt. Premiéra 25. ledna 2013. (Psáno z reprízy 29. listopadu 2015 ve Stavovském divadle.)

• Autor: DN
• Publikováno: 8. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jubilejní, avšak málo oslnivý ročník

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ