Kar za bolavé duše
První hru Natalie Kocab můžeme číst jako černou komedii anglosaského střihu nebo jako upřímnou, sebeironickou zpověď. Pohřeb až zítra má ostré a vtipné dialogy, které umožňují bláznivý konverzační ping-pong, ale také tísnivá místa, jež se dotýkají nemožnosti dorozumění mezi lidmi a hrají (vzdáleně) na topolovskou lyricko-tragickou strunu.
Když se rodinná večeře příliš nevydaří… aneb Pohřeb až zítra ve Švandově divadle FOTO ALENA HRBKOVÁ
Smuteční večeře, kterou Matka uspořádá pro své dvě dcery a syna, bývalého manžela a současného partnera v předvečer pohřbu své matky, má být „rituálem“ smíření. Ale rodinná konverzace probíhá jako neustávající proud ironických šlehů, nedorozumění, výčitek, chytání za slovo i bezohledných verbálních útoků. Je krutá, absurdní i směšná. Rodiče a děti překračují všechny hranice vzájemného respektu i sebeúcty s nutkáním sebevražedných útočníků. Přirozenou důstojnost komunikace ctí vlastně jen matčin přítel – cizinec, íránský křesťan.
Nemožnost být spolu jako by byla rodinným prokletím. Starší dcera Andy se rozvádí, mladší Tess se právě rozešla s partnerem, Otec před časem rodinu opustil s milenkou, která od něho nyní odešla, a vypadá to, že je jen otázkou času, kdy se odporoučí i matčin ohleduplný partner.
Rozpadlá – a přesto nějak paradoxně soudržná – rodina ze hry spisovatelky a zpěvačky Kocábové je evidentně inspirována autorčinou zkušeností, ale překvapivě funguje obecněji, bez ohledu na reálie, v obrazné rovině. Taková normální evropská rodinka.
Kocábové text je záludný. Dialogy jsou zručně napsané, nebojí se jít na hranu, mají spontánní energii. Ale udržet balanc a ukázat pod hysterickou a histrionskou slupkou postav jejich přecitlivělou či zraněnou duši není vůbec lehké. V inscenaci Švandova divadla nad sebou afektovaná Matka Bohdany Pavlíkové občas ztrácí kontrolu a vypadává z role elegantní magazínové manželky pečující o blaho rodiny. Je skoro nesnesitelná, ale přesto zůstává něčím sympatická, nebo alespoň hodna našeho pochopení. Což vlastně platí pro všechny postavy. Otec Roberta Jaškówa působí jako zestárlý narcistní rocker, odpuzující latentní arogancí, ale zároveň v něm vidíme až sentimentálně, byť s trochou okázalosti, milujícího otce a velkorysého manžela. Natálie Řehořová se vehementně opřela do nejrozporuplnější (zdá se, že autorčiny autobiografické) postavy – silácky rebelující Andy. Pod robustním portrétem fracka, který rozdává rány na všechny strany, prosvítá bezradná, přecitlivělá mladá žena. Subtilnější, introvertní, navenek ukázněnější, ale rodinnou anamnézou stejně postiženou sestru Tess hraje Beáta Kaňoková. Generační portrét dokonale doplňuje mladší bratr (Cyril Dobrý v alternaci s Adamem Ernestem), křehký, až zženštilý, a velmi cynický Miky.
Inscenace v režii Daniela Hrbka staví především na komediálním potenciálu textu. Herci si bezpečně vracejí pikantní konverzační smeče. Je škoda, že občas uklouznou do intonační rutiny, na repríze je bouřlivá reakce publika sváděla do nižších pater humoru. Přesto hra v tradici anglosaské konverzačky funguje spolehlivě (byť pointa je slabší), a to je kvalita v současné české produkci ojedinělá.
Kocábové text má ale na víc. Naznačovala to magická místa v premiérovém představení, při nichž výrazně spolupůsobily výborná scénografie, light design a hudba. Jsou to kontrastní momenty zklidnění (modlitba u stolu nebo „ponoření“ Andy a Matky do vany v prvním patře jako moment usebrání či očištění). Chvilky, které umožňují vystoupit z nervózní rodinné atmosféry a otevřít průhled do jiného světa. Ony „topolovské“ tóny, bez nichž by inscenace byla jen vtipná.
Švandovo divadlo na Smíchově, Praha – Natalie Kocab: Pohřeb až zítra. Režie Daniel Hrbek, dramaturgie Martina Kinská, výprava Josef Hugo Čačko, hudba Michaela Poláková, light design Jan Hugo Hejzlar. Premiéra 27. a 29. května 2017. (Psáno z druhé premiéry a reprízy 16. června 2017.)
Komentáře k článku: Kar za bolavé duše
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
