Polovičaté zrcadlo nenávisti?
Vedralovo drama Kašpar H. (Dítě Evropy), bodující už před lety v anonymní radokovské soutěži, zpracovává, nikoli poprvé, skutečný případ z roku 1828, kdy se v počestném městě Norimberku k zděšení obyvatel objevil tak říkajíc z nebe spadlý juvenilní nalezenec s neznámým původem, nulovým vzděláním a katastrofálně zanedbaným vychováním. Měšťanské okolí ho násilně „převychovává“ („ochočuje“?), štítí se ho a bojí zároveň. Nechce, a vlastně ani neumí totiž přijmout „bůhvíodkud přivandrovalou“ jinakost.
Uprostřed Lukáš Příkazký jako Kašpar Hauser FOTO VIKTOR KRONBAUER
Případ nově aktualizovalo už 20. století, s jeho všudypřítomnými tématy odcizení a ztráty identity (tedy s existenciálním akcentem na titulní postavu). Jenže překvapivě další mrazivě naléhavé významy dodaly modelovému příběhu (tentokrát s akcentem na okolí) roky a měsíce, jež teď žijeme. Vždyť čím jiným je ve střední Evropě, jejímž groteskním modelem je ve hře právě město Norimberk, současná utečenecká krize než příběhem statisíců Kašparů Hauserů? A speciálně pro nás, Čechy, i příběhem o naší fatální neschopnosti přijmout cokoli cizího, neznámého a pro naše klidné zažívání a priori podezřelého, podvodného, nebezpečného? Neobstojí ani námitka, že tento strach z jinakosti, hraničící s hysterií, je ve hře vyvolán jen jedinou bytostí, žádným masovým imigračním nájezdem. Jde přece o modelový příběh, pro nějž platí nepřímá úměra: čím menší reálné nebezpečí, tím větší hysterie. Cožpak našich nedávných 700 ozbrojených policistů za vydatné mediální masáže honivších pouhých 7 (slovy sedm) pochytaných imigrantů není dostatečně výmluvným symbolem?
Jak se s touto dramaturgickou šancí (po titulech jako Láska na Krymu a Rod Glembayů), pro Vinohrady strategicky důležitou, popasovala samotná inscenace? Základní inscenační klíč pouťové metafory strašidelného zámku, dryáčnického vyvolávačství a kruhového pohybu mechanických figurín, jež panoptikálně přijíždějí a odjíždějí ze scény, není samoúčelný. Tentokrát scénografie významově hrála – na rozdíl třeba od katastrofického scénografického míjení se Šrámkem (Plačící satyr). Silnou stránkou ovšem mohlo být herectví, které v rámci zvolené poetiky dryáčnické tragigrotesky mělo být sjednocujícím tmelem inscenace. Bohužel se to nestalo: sledujeme spíše obvyklou zdejší všehochuť od polopatistické realistické drobnokresby až po stejně polopatistické komediální šarže, od civilního podehrávání k přehrávání.
Inscenace, která měla být podobenstvím devastujícího postoje xenofobního okolí k odlišnému jedinci (s aktuálním důrazem na to okolí), je paradoxně nejsilnější právě ve zpodobení jedince. V něm Lukáš Příkazký opustil nabízející se prosťáčkovskou šarži vyplašeného nalezence a prohloubil ji v portrétní studii jinakosti, jež si od prvé chvíle bez vlastní viny, pouhým svým bytím tak říkajíc koleduje o průšvih. Herec nehrál stav (do něhož byl vržen), ale vývoj postavy. Dojemné dozrávání Kašpara, jemuž osud vyměřil ve zrychleném časovém režimu prožít v kostce malý groteskní „bildungsroman“, má sice tragické vyústění, ale také mnoho groteskních kotrmelců a karambolů na cestě z nesvéprávnosti ke svobodné lidské bytosti. Kašpar přes nové a nové nástrahy, do nichž jeho naivita nutně padá, přes nesčetná ponižování, šikany či pedofilní zneužívání, se nakonec dobere reálné reflexe své situace a svého okolí. Herec své bezbranné, udivené, sociálně i sexuálně zneužívané lidské mládě uprostřed šovinistické džungle nabídl publiku s hravým klaunským nadhledem. Vypráví postavou v klaunsky rozehraných a rozfázovaných stadiích o jednotlivých šikanách, a jeho ozvěnové opakování replik „dospělých“ mimo zaběhnutý kontext i jeho odzbrojující opravdovost, s níž bere svět za slovo, mají něco z rafinované prostoduchosti Voltairova Candida a ještě víc z tragikomického Topolova Jindřicha z Konce masopustu.
Tím vším se herec stal opravdovým zrcadlem nenávisti současníků k jakékoli odlišnosti, což je téma momentálně rezonující právě v české kotlině: ta by se nejraději přiklopila před celým světem pokličkou a uvařila se ve vlastní šťávě národního egoismu. Ač jindy tak ostentativně a hrdě ateističtí, náhle se proti Kašparům, jež se teď valí Evropou, pokrytecky dovoláváme posvátných „křesťanských základů naší civilizace“.
Škoda, že tohle téma většina Příkazkého spoluhráčů obelhala levnou šarží. Od přehrávané fachidiotie Profesora Daniela Bambase, přes tlustě podtrženou šablonu zlé Kupcové v podání Andrey Černé až po loutkovitého Učitele Marka Holého, který přihopkal do příběhu z úplně jiné „večerníčkové“ komedie (pravděpodobně o Hurvínkovi), ačkoli to měl být závažný Kašparův protihráč a hlavní trýznitel (Holého přehrávání podučitelských komplexů lokálního génia průměrnosti vyvrcholilo v jedné chvíli dokonce lacině „táborákovým“ parodováním Hitlera). S těmito neživotnými karikaturami, obklopujícími nebohého Kašpara H., maximálně nesourodil civilně vykreslený Baron (navenek sympaťák, uvnitř oportunista) Svatopluka Skopala, ani upjatě komisní vyšetřující soudce Luboše Veselého. Na misku relativních kladů přidejme ještě libertinskou masku rozevláté erotické frivolnosti, jíž zakrývá tajemný manipulátor Lord Stanhope Jana Šťastného své skutečné záměry se zneužívaným Kašparem. Připomeňme i v této inscenaci, bohužel, vzácnou, tichou empatii pro postavu u Josefiny Voverkové, jež na malé ploše role mistrovsky načrtla „žalářníkovu“ Emu – a jsme se skrovným výčtem herecky naplněných možností inscenace hotovi.
Ale i tak věřím, že je tento věčný příběh schopný na Vinohradech zasáhnout alespoň tu vnímavější část (třetinu, čtvrtinu?) zdejšího standardního publika (zvláště, zkrátí-li nemilosrdně představení o hluchá místa a zrychlí-li v druhé půli padající temporytmus).
Divadlo na Vinohradech – Jan Vedral: Kašpar H. (Dítě Evropy). Režie Natálie Deáková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Andrijana Trpković, hudba Jakub Kudláč, dramaturgie Milan Šotek. Premiéra 19. září 2015.
Komentáře k článku: Polovičaté zrcadlo nenávisti?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
