Kateřina Winterová: Jde mi o život

Jaké to je bičovat na jevišti chlapa?

No… je to věcí techniky. Člověk má co dělat, aby se udržel na deseticentimetrových podpatcích a aby tím metrovým bičíkem neublížil sám sobě ani svému partnerovi. Ale jinak je to docela zážitek… To si navlíknete latexovou rukavici, kožený oblek a vysoké černé boty a najednou cítíte, že jste někdo úplně jinej. Drsnej a ostrej. Jako by se ve vás probudila šelma. Potřetí, počtvrté mi to už nepřišlo, ale poprvé to teda bylo „vzrůšo“.

Své děti bych neopustila

Jak je vám Nora v Jelinekové dramatu Co se stalo, když Nora opustila manžela osobně blízká či vzdálená?

Víte, mě především zajímá ten text. Celá hra… Vlastně mě mrzí, jak moc je seškrtaná, i když je mi jasné, že je šíleně dlouhá a hrát ji celou by bylo pro diváky asi neúnosné. Dokud jsem ji nedostala k nastudování, což bylo asi před rokem, tak jsem její autorku, spisovatelku Elfriede Jelinek, moc neznala. Snad jen její filmovou Pianistku. Pak jsem si přečetla další její texty a nesmírně mě upoutaly. Hlavně způsob používání jazyka. Ta krutost a současně vlastně obrovská lehkost, samozřejmost, jakou popisuje všechny ty hrůzné věci, které ji v životě potkaly. Když jsem v zimě na dovolené v Krkonoších četla její Milovnici, nešla jsem ani s dětmi na svah, dokud jsem ji nedočetla. Úplně jsem jí propadla.

Spousta lidí vidí svět jako ona, jenom si to nechce připustit. Děsně mě přitahuje, jak jde úplně na dřeň, do maximálních extrémů. Občas je to až fyzicky nepříjemné a nedá se s ní úplně ztotožnit, protože jde vlastně za hranici únosnosti. Kdyby člověk takhle opravdu přemýšlel a jednal, nastal by u něj totální rozklad osobnosti. Ale právě to mě zaujalo. Jak popisuje svět, jak se dívá na ženy. Tím, že sama jsem žena, tak ji zcela chápu.

Nebojíte se, že je až přehnaně feministická?

Ona se žen zastává, ale na druhou stranu jim říká, že za to, jak se k nim muži chovají, si mohou samy. Jistě, pohybujeme se v konkrétní době, jsme vrženy do konkrétního světa a z něho vycházející politické a společenské situace, ale především jsme samostatně přemýšlející a konající bytosti. Vnímám to stejně jako ona a přemýšlím podobně. Děsně mně vadí, jak se s ženami zachází a současně si říkám: Vždyť tak nemusejí žít.

Takže mají opustit – jako Nora – své rodiny?

S tím, že Nora opustí rodinu, aby se mohla seberealizovat, se můžu ztotožnit coby dramatická postava, ale v osobním životě by mě něco takového nenapadlo. Nikdy bych za cenu kariéry neopustila své děti. To jsou už ty „dramatické“ extrémy, se kterými nemůžu souhlasit, ale v rámci uměleckého díla jsou pro mne dráždivé, vzrušující. Stejně jako to bičování.

Nora jde za svým snem…

To mě na tom textu taky zajímá. Poznávám se v ní a poznávám v ní i ženské vrtochy. Nora však jde především za ideály, které jsou krásné. Nejsou ryze ženské, ale všeobecně lidské. Právě k takovým vizím absolutní osobní svobody a seberealizace by měl každý směřovat. Ale nikdy by k nim neměl dojít. Protože žít ideál je k nežití. Takový člověk zůstane sám. K životu je potřeba společnost a být s někým znamená vždycky menší či velký kompromis a z toho pramenící střety a napětí.

Zafačovaná jako mumie

Jak se vám Jelinekové „brechtovská“ Nora hraje?

Musím hrát do diváků, provokovat je. To jsem dřív nesnášela. Vždycky jsem se vnitřně zabalila a hrála, jako že v hledišti nikdo není. Když jsem začínala jako zpěvačka Ecstasy of St. Theresa, stála jsem na koncertech zády k divákům, abych se na ně nemusela dívat. Ale teď – asi je to věkem a dětmi, které se mi narodily – se všechno změnilo. Hraní si v Noře užívám. Baví mě, že text je tak otevřený a provokativní, vnímám, že je to jen hra. Každým dialogem poznávám, jak je Jelinekové jazyk krkolomný a kolik je v něm poezie. Všechno je v té hře přehnané. Můžeme si dovolit spoustu věcí, které jsou jinak na divadle a v životě zakázané. Něco podobného jsem zažila kdysi v Boudě při inscenaci Müllerovy hry Hamlet-Machine. Dodnes si vybavuju, jak jsem coby Julie končila zafačovaná jako mumie, z které se stává kukla motýla. Takové divadlo mě baví. Vytváříte silné obrazy, dostáváte se do prazvláštních situací, evokujete velké city, ale ve skutečnosti nic „opravdu“ neprožíváte.

Psychologické herectví vás – zdá se – neláká…

Já jsem se na divadle naprožívala moc. Jako týraná Ofélie, Julie, Terina, Anděla, Frída, Aglája, Verunka… Furt trpíme. Už toho bylo dost. Chci nadhled.

Nejtěžší životní okamžik

Nora je ale také silná a hrdá. Potřebovala jste vy někdy v životě sílu k překonání krizové situace?

Byl jeden takový okamžik – či přesněji období – v mém životě, který byl pro mne klíčový. Byla jsem těhotná a lékaři mi řekli, že dítě se narodí s Downovým syndromem. Bylo to jako… Nevím, jestli to nějaká situace může překonat. Asi jen smrt. Musela jsem volit: nechat si dítě, anebo dovolit potrat? Rozhodli jsme se s mým mužem pro život. Riskovali jsme, a nakonec to dopadlo jako v pohádce. Máme dva krásné kluky. Jednomu je dnes skoro pět, druhému skoro dva. Ale to půlroční martýrium, kdy mě lékaři brali jako politováníhodného chudáka, co je ještě tak blbej, že si „to“ nenechá vzít, bylo strašidelné. Do porodu jsem nevěděla, jestli dítě bude zdravé. Obracela jsem se k Bohu, kladla mu denně spoustu otázek. Současně jsem si intenzivně uvědomovala, jaké je štěstí, že mám muže, který mě v těch nejhorších chvílích života podrží.

Takové vypětí vás muselo hodně poznamenat.

Dnes jsem za ně ráda. Balancovala jsem na hranici života a smrti. Posunulo mě to v přemýšlení o sobě a o životě o hodný kus dál. Ujasnila jsem si priority a trošku si v hlavě srovnala, o čem asi ten život je. Překonala jsem hodně těžkou překážku.

Divadlo a muzika šly v tu chvíli stranou…

Když máte první dítě, které se narodí z čisté lásky, je všecko krásné. Nemusíte o nic bojovat, všecko k vám přichází samo. Pak se stane něco, kdy můžete přijít o vše a musíte se rvát aspoň o naději. V takových chvílích si život setsakra uvědomíte.

Změnilo vás to?

Rodinu a z ní pramenící lásku stavím teď na první místo. Už se nestresuju, že musí všechno v divadle klapnout, že musíme s kapelou zahrát super koncert. To chci a musím pořád. Ale vím, že se nestane nic strašlivého, když se to nepovede. Po všech svých životních peripetiích jsem si především uvědomila, že nejsilnější je v člověku pud sebezáchovy. To je to zvíře v nás. Nic důležitějšího není.

Už nikdy nebudu hrát

Váš muž není divadelník…

Poznali jsme se na koncertu, láska jako trám.

A trvá…

No trvá…

Takže se dá žít v ideálu?

Já nevím, jestli žiju v ideálu. Možná ten ideál může být ještě ideálnější. Vím ale, že se dá žít ideálem.

Bylo tím ideálem pro vás divadlo? Proč jste se pro ně rozhodla?

Asi jsem na herectví měla talent. Aspoň mi to říkali. Odmala jsem cítila, že mé „životní nastavení“ je pro umění. Pro muziku, pro módní návrhářství, pro divadlo, to mi bylo jedno. Chodila jsem do dramatického kroužku a protože jsem po základní škole nevěděla přesně, co bych chtěla dělat, zkusila jsem Pražskou konzervatoř. Připravila jsem se na zkoušky a hned to vyšlo. Do té doby jsem nijak netoužila být herečka, spíš zpěvačka. Mým vzorem byla Madonna. Myslím, že mě v jisté době hodně ovlivnila. Ale nějak to vyšlo a přes hereckou školu a různé další peripetie jsem teď v Národním. A navíc jsem i zpěvačka, která vydává desky a jezdí do světa. Samotnou mě to udivuje.

Mluvíte o životních peripetiích. Co tím máte na mysli?

Po konzervatoři jsem si řekla, že už nikdy nebudu hrát. Chtěla jsem žít v pravdě, což pro mne znamenalo manuálně pracovat. Zdálo se mi, že herci jsou pakáž, která se fláká a lže. Byla jsem mladá, radikální, naivní. Na rok či dva jsem pak opravdu odešla od divadla a nechala pracovat Osud, ať rozhodne, co ze mne bude a čím se budu živit. Mám to tak v životě zařízené. Vždycky se nechávám táhnout přirozeným tokem času a událostí. Nikam se netlačím a nikam se tlačit nedám.

Co jste tedy po konzervatoři dělala?

Rozhodla jsem se podobně jako Nora. Opustila jsem životní jistotu, protože jsem měla pocit, že „za dveřmi“ je něco lepšího. Ke konci školy jsem prožívala silné divadelní rozčarování – říkáme tomu s mou spolužačkou Ivankou Jirešovou deziluze zhnusení… Odešla jsem tedy do reálného života. Byla jsem recepční v kadeřnictví, pak jsem prodávala boty a oblečení, chvíli jsem dokonce prodávala buřty a pečená kuřata v malém pouličním stánku ve Štěrboholích. Jednou tam za mnou přišla režisérka Hana Burešová a nabízela mi roli ve Velkolepém paroháči. S tehdy ještě trvajícím idealismem jsem odmítla.

Pozvedávala jste – slovy Jelinekové Nory – prapor lidské důstojnosti…

Ale já se nechtěla seberealizovat v prodavačce. Potřebovala jsem utéct od divadla. Měla jsem neodbytný pocit, že divadlo je nezávazná, falešná hra, ale skutečnost je někde úplně jinde. Věřila jsem, že opravdovost mohu najít jen v realitě obyčejného života. A těžce jsem narazila. Nejsem uzpůsobená k tomu, abych realitu světa nacházela ve všednosti. Monotónnost života prodavačky mě ubíjela. Skoro jsem z toho zešílela. Mozek místo toho, aby se zklidnil, že každé ráno vstávám, jdu do práce, ve které posloužím lidem a všechno je v pořádku, se rozjel do naprostého šílenství. V mé hlavě se odehrávalo totální psycho. Nedokázala jsem se smířit s tím, jak je čas v obchodě promrhanej. Nic jsem nevytvářela, a ještě musela lidem lhát víc než na divadle. Začalo mě z toho doslova šibat a musela jsem utéct.

Zpět k divadlu. Jako když se Nora vrátí ke svému muži…

Zjistila jsem, že si musím vážit toho, čím mě Pánbůh obdařil. Že mám nějaké nadání a můžu se živit způsobem, o kterém jsem si do té doby myslela, že je pokleslý. Teď vím, že mé hraní nebo zpívání má pro mě i pro lidi, co mě sledují nebo poslouchají, větší váhu, než když prodávám buřty.

Go-go tanečnice

Mám z vás pocit ohromné – snad až přílišné – serióznosti a vážnosti. Byla jste někdy v životě nezodpovědná a jen tak si ho užívala?

Na konzervatoři jsem se dva roky živila jako go-go tanečnice v klubu Radost. Byla raná 90. léta, Praha byla jeden velký karneval a Radost byl nově otevřenej klub. Denně se tam vystřídala řada DJ-ů, chodili tam extravagantní homosexuálové, modelky, avantgardní umělci, divoká „načančaná“ mládež, byla tam spousta cizinců. A my jsme měly za úkol roztancovávat taneční parket. Takže jsme stály na bedně, měly na sobě šatečky z Ameriky, které dovezla majitelka klubu – byly jsme oblečené, žádná tyč tam nebyla – a tancovaly jsme. To tancování mě úplně pohltilo. Přestala jsem chodit do školy a chtěla tancovat od rána do večera. Když jsem přišla ráno z Radosti domů, ulehla jsem a spala a když jsem se ve tři odpoledne probudila, už jsem se těšila, až bude devět a já půjdu na tramvaj, dojedu do Radosti a tam budu zase celou noc tančit. Lidi si mysleli, že jsem na drogách. Pořád za mnou někdo chodil, jestli něco nemám. Vůbec jsem tehdy nechápala, co vlastně chtějí a proč po mně, když přece nefetuju. Taková naivita!

Nebyli vůči vám návštěvníci klubu agresivní?

Občas nějací cizinci. Byli nalitý, sprostý a chtěli po nás šahat. Ale byla tam ochranka, takže se všechno odehrávalo v naprosté počestnosti. Go-go tanečnice jsem nevnímala jako něco prvotně erotického nebo dokonce sprostého. Pro mne to byla čistá radost z hudby a tancování. Nic jiného mě nezajímalo.

Byly jsme děcka a tančit po nocích a ještě za to dostat zaplaceno byla pro nás zábava. Hudba mě nabíjela a pozorovat z bedny ty prazvláštní osoby, co tam chodily, bylo ohromě zajímavé. Začínali tam tehdy DJ Loutka, DJ Bidlo, dnes slavná DJ Ladida se tam producírovala ještě jako modelka. Byl to úplně jinej svět, kterej jsem do té doby neznala. Vůbec jsem se tam nestyděla a zcela bez problémů třeba i sama na parketu tančila. Zavřela jsem oči, ponořila se do hudby a svět kolem mě zmizel. Bylo mi úplně jedno, že nikdo netančil, jenom já. Teď když mám jít zpívat nebo něco veřejně říkat, mám trému.

Jste z generace taneční drogy zvaná extáze, kapela, ve které zpíváte, má slovo ecstasy v názvu. Jak jste se s drogami ve svém životě vypořádávala?

Extázi jsem nikdy neměla… Není to ode mne žádné puritánství, jenom pud sebezáchovy, kterej je u mě hodně silnej. Nějak vnitřně vím, že drogy by pro mě dobré nebyly. Já třeba nesnáším dělat stojky a cokoli, kdy se dostanu hlavou dolů. Vadí mně, když se mi něco v hlavě převrací. Představím-li si, že si beru piko nebo extázi… Vůbec nevím, jak bych ty stavy vydržela. Výlety tímhle směrem pro mě nepřipadají v úvahu.

Velký chlap s legračními brejličkami

Vraťme se tedy do reality. Jak to bylo s vaším návratem na divadelní prkna?

Vladimír Morávek mě viděl v jednom představení konzervatoře, tuším, že šlo o ročníkovou autorskou inscenaci Jeden den hec a druhej den kec, kterou jsme připravovali s naší profesorkou Janou Koubkovou. Každý tam měl nějaký svůj výstup na téma sex, drogy a rock’n’roll. Já jsem tuším zpívala něco od Madonny a hrála v jedné scénce s Lindou Rybovou. Po představení za mnou Morávek přišel se svou tehdejší hradeckou dramaturgyní Zorou Vondráčkovou, sedli jsme si na chodbu Žižkovského divadla, kde konzervatoř hraje, a říkali mi, že chystají v Hradci Sněhovou královnu a že by mě chtěli do role Gerdy. Já tehdy vůbec nevěděla, kdo Vladimír Morávek je. Vnímala jsem ho jenom jako nějakého velkého chlapa s legračními brejličkami. Ale byl na mě tak strašně milý a hodný, že jsem se jela na to jeho divadlo do Hradce podívat. Postupně jsem viděla všechny inscenace, co tam dělal, a byla jsem z nich nadšená. Největší zážitek jsem měla z Maryši. Celé představení jsem se smála a brečela současně. A řekla jsem si, že pokud bych se věnovala divadlu, tak s tímto režisérem chci určitě pracovat. Balancuje na hraně kýče a pravdy, přesně co mám ráda. Když mně pak nevyšel ten život v realitě a Vladimír za mnou pořád jezdil nebo mně vzkazoval, že se mnou do té Sněhovky počítá, odjela jsem do Hradce a inscenaci jsme tam udělali. Byla to nádherná práce.

Nastoupila jste v Klicperově divadle do angažmá?

Ne. Hrála jsem tam jako host. Bydlela jsem v příšerné ubytovně hned vedle divadla. Najednou jsem žila v úplně cizím městě. Sama, vykořeněná, nikoho jsem neznala. Často jsem volala mámě domů: Mami, prosím tě, přijeď si pro mě, já tady nebudu, já se tady zblázním. Neměla jsem skoro žádné peníze. Gáži jsem si rozpočítala tak, že mi na den zbývalo 30 korun. Ani na autobus do Prahy to nebylo. Koupila jsem si pytel brambor a polívku v pytlíku a z toho jsem žila. Šílený. Vůbec jsem to nezvládala. A současně to bylo skvělý. Strašně moc ráda jsem ve Sněhové královně hrála. Bylo to přesně takové divadlo, jaké jsem si jako herečka tehdy představovala. Hodně hudby, hodně kouře, hodně prožívání, hodně světel. Hodně kýče, hodně pravdy. Technicky precizní. Vladimír dokáže z člověka vytáhnout věci, co by si sám nedovolil ani nabídnout, natož aby věděl, že je zvládne.

Osudové setkání

V Hradci si vás našel ještě jeden režisér, svým způsobem pro vás osudový – Ivo Krobot.

Ivo Krobot mě tam obsadil do role mladé Maryšky v Harlekýnových milionech podle Hrabala. Ale my se znali již z Divadla pod Palmovkou, kam mě pozval, ještě když jsem byla na konzervatoři. Hrála jsem Marii Jefimovnu Gregorovou v jeho Platonovovi. Potřeboval tehdy typ naivky a ten jsem tehdy cele splňovala. Po hradeckém Harlekýnovi mi nabídl roli v Národním divadle. Řekl mi: Připravuju ve Stavovském divadle Romanci pro křídlovku a hodili by se mi tam dva hubeňouři. Jednoho mám – Vladimíra Javorského, který bude hrát mladého Františka. A vy byste byla Terina. Náramně se k sobě hodíte.

Psal se rok 1997 a vy jste se opět vracela, tentokrát do Prahy.

Morávek mi nabídl v Klicperově divadle angažmá, ale já jsem je odmítla. Byl z toho docela zaraženej. Řekla jsem mu, že se chci věnovat víc muzice a že odcházím. Předně jsem ale chtěla utéct z Hradce a být doma.

Doma, to znamená v Praze?

Jo. Jsem sice „holka z Mělníka“, ale doma teď pro mě znamená Praha. Štve mě, někdy strašně, možná se někdy odstěhuju někam úplně pryč, ale mám tu rodinu, práci, přátele. To je pro mě hlavní. A mohu se zde anonymně pohybovat…

Běžte do kostela, tam to pochopíte

V Národním jste potkala herce, kteří se po Praze tak anonymně pohybovat nemůžou… Jaké bylo hrát vedle – možná – vašich hereckých idolů?

Právě to bylo na Romanci úžasné. Potkala jsem tam pány herce – Josefa Somra, Jiřího Kodeta… Pak přišlo Bloudění, kde hráli Rösner, Lukavský, paní Chramostová, Mametova Oleanna s Janem Vlasákem, Ibsenův John Gabriel Borkman, kde jsem se potkala s paní Galatíkovou, Ivou Janžurovou, Františkem Němcem… Za rok jsem měla čtyři velké role a angažmá. Člověk si to uvědomí a docení až zpětně, tehdy jsem to brala jako samozřejmost.

A byla to taková samozřejmost?

Já si věci moc nepřipouštím. Ale už druhá inscenace – Bloudění – byla pro mě naprosto paranoidní. Jako úplně nezkušenej herec jsem poprvé stála na obrovském jevišti zlaté kapličky, měla hrát jednu z hlavních rolí v adaptaci děsivě složitého šesti set stránkového románu Jaroslava Durycha, zkoušela jsem v alternaci (s Martinou Stehlíkovou – pozn. aut.) a ke všemu to režíroval mně tenkrát neznámý, záhadný J. A. Pitínský! Textu jsem nerozuměla, vůbec jsem nevěděla, co a jak mám hrát. Když jsem se Pitínského na něco zeptala, odpověděl: Běžte do kostela, tam to pochopíte. Tak jsem si řekla: Dobrý… a zkoušela dál. Velmi mi pomohl Boris Rösner, který hrál Albrechta z Vajdštejna. Když nezkoušel, tak si sedl do jeviště a pak za námi, mladými herci, chodil a říkal, co a jak. On to dělal – jak jsem později zjistila – vlastně vždycky. Bylo to pro něj naprosto přirozené. Nejsem sama, komu se do hereckého života takhle zapsal. Byl strašně silná osobnost. Když jsem se teď vrátila do divadla, chybí mi tu. Dokonce se mi o něm zdává.

Co se vám zdálo?

Hrála jsem v nějakém americkém psychothrilleru a on se najednou odkudsi zjevil a přirozeně vstoupil do děje. Chvíli s námi beze slov hrál a pak zase vymizel. Nejsem jediný herec, kterému takto vstupuje do snů. Myslím, že se tak vrací za námi, že tu někde stále je.

Vy jste poznala ještě další legendy Národního divadla – Lukavského, Kodeta, Somra, Chramostovou…

Nikdy mě nenapadlo, že bych s nimi mohla hrát. Jako malá jsem měla své herecké favority – Josefa Somra, Ivu Janžurovou… – a představu o nich. Když se pak s nimi setkáte při práci, zjistíte, že jsou to normální lidi a velké osobnosti. S nikým z nich jsem se bohužel nikdy nesblížila, nejsem takový ten „sbližovací“ typ, ale pozorovala jsem je při práci. Jak vytvářejí figury, kdy hrajou sami sebe. Vždycky byli a jsou neopakovatelní a něčím jedineční. Tím diváka zasahují.

A pak mě zajímá jejich životní cesta, čím vším museli projít. Z toho pohledu velmi obdivuju Vlastu Chramostovou. Kolik kotrmelců musela zažít, kolik těžkých a tragických období.

Anebo Radovan Lukavský. Když jsme měli schůzi a něco jsme vášnivě řešili, tak vždycky po čase vstal a měl k nám řeč o etice a hodnotách divadla a umění, o tradici a řemesle, jež se mají ctít. My jsme pokaždé kroutili očima a šeptali: Jé, teď nás čeká přednáška. Ale teď vidím, že měl pravdu. Mluvil o naprosto zásadních věcech, které je třeba ctít. Pan Lukavský byl nádherná persona. Ke každému galantní, milý, příjemný. Když mluvil, jako kdyby recitoval verše. Dával důraz na každé slovo. Takových lidí si člověk váží. Pak je stačí jedinkrát vidět na jevišti, slyšet jednu větu, a ten člověk se vám navždy do paměti zapíše i jako herec.

Mladí lidé se většinou vůči Národnímu divadlu vyhraňují, a když do něj nastoupí, jsou se zdejším provozem a způsobem práce často nespokojení. Zdá se, že vy jste výjimkou.

Také jsem se vyhraňovala a v prvních letech říkala, že možná odejdu, že Národní divadlo je „jenom“ divadlo a že je jako každé jiné. Bylo to ode mne nefér. Člověk má buď odejít, anebo mlčet. Když kritizuje a zůstane, je to jako kdyby ostatním plival do tváře. A to nechci.

A co tato společnost? Do třinácti jste žila v socialismu, devadesátá léta jste protančila, pak jste založila rodinu, loni jste dospěla do Kristových let… Jste s tím, kam sametová revoluce dospěla, spokojená?

Pro mou generaci je svoboda, možnost, že můžeme někam jezdit a volně se vyjadřovat, samozřejmostí. Že věci dopadly nebo dopadají jinak, než jste si představovali, je téma vaší generace. Nám jde o něco jiného.

O co?

O život. O život této planety.

Žena s labutím srdcem

Káča… Kačka… Kátěnka… Kateřina… v žádném případě však Katka!

Na první pohled lehce odměřená, křehká a nekonvenční dívka, uvnitř ale pevná a přímá žena s touhou po tradicích a řádu.

Žena se smyslem pro spravedlnost a všechno krásné.

Vodnářka řízená hlubokým idealismem a snahou zlepšovat celý svět a ještě něco málo v sousedství.

Zpěvačka plná něhy a vesmírných tónů.

Herečka s velikým komediálním talentem, o němž málokdo ví, jelikož je uzurpován plejádou tragických postav nebo rolemi naivních dobrých děvčat.

Kolegyně, která mě učí, že když nejde o život, jde o…

Přítelkyně, co umí naslouchat a rozumí.

V první řadě však skvělá a velmi trpělivá matka dvou krásných synů.

Žena s labutím srdcem, jež dokáže tlouct rytmem divokého tygra, musí-li to být.

…a v tomto světě to občas být musí.

Jana Janěková ml.