Kdo neskáče není My
Položil bys život za svou vlast? S tou otázkou se musí chtě nechtě popasovat každý, kdo přijde na představení Fidlovačka aneb Kdo je My do Divadla Archa. Veřejně. Buď zůstane stát v obdélníku namalovaném na podlaze divadelního sálu, nebo z něho vystoupí. Uhnout nelze. Z přibližně padesáti diváků řekli „ano“ tři, všichni v důchodovém věku. Dokumentární divadlo tandemu Spielraum Kollektiv na téma česko-německých vztahů, migrace, strachu a „českých“ hodnot nás, kupodivu, neotráví po prvních deseti minutách. S označením „inscenace“ člověk váhá, ale zajímavá zkušenost to rozhodně je.
Ve Fidlovačce se vypráví pohnuté rodinné ságy, většinou spojené s emigrací nebo stigmatem cizince… FOTO JAKUB HRAB
Německé slovo Spielraum znamená v češtině hřiště, ale také volný prostor, kde se lze bez zábran pohybovat nebo projevit svou vůli. Přesně takové místo v rámci své rezidence v Archa/Lab nabízí česko-německý pár Linda a Mathias Straubovi. Jejich Spielraum Kollektiv se tu po produkci věnované buskingu (Busking un/limited) pustil do zkoumání pojmů vlastenectví nebo češství.
Do sálu diváci sestupují z prvního podzemního patra labyrintem zadního schodiště lemovaného hořícími svíčkami. Banalita, ošíváme se. Nicméně „cesta“ svůj symbolický význam má. Přispívá k pocitu, že jsme se ocitli v „jiném“ prostoru. Připomíná hrobku nebo svatyni a střídavě mu dominuje rakev s mrtvým/živým Josefem Kajetánem Tylem, známý svatouškovský oficiální portrét prezidenta Zemana, případně symbolická místa české „krajiny“ jako Říp nebo Pražský hrad. Publikum celou dobu stojí, takže do divácké letargie zabořené v židli moc upadnout nelze. Průvodce, aktivista John Bok, vysvětluje pravidla – když se nám něco nebude líbit, máme možnost protestu: stisknout tlačítko na starém cívkovém magnetofonu. Ta situace posléze několikrát nastane, například když Daniel Landa nějak dlouho hřímá jednu z Krylových písní. Rozčilená divačka mačká knoflík se slovy: Tohle poslouchat nechci.
Jakub Čermák jako Tyl ve svých promluvách připomíná nejen obsah, ale i kořeny a genezi čecháčkovského vlastenectví. Tatyana Synková, česko-německá dokumentaristka, která dlouhodobě sleduje projevy středoevropského nacionalismu, klade „kvizové“ otázky a diváci, kupodivu, ochotně odpovídají, a občas dokonce pozoruhodně argumentují. Kdo z nás je skutečně čistokrevný Čech? Poznáme, kde začíná a končí Česko? Křičeli jsme někdy slogan: Kdo neskáče, není Čech? A co český jazyk?
Ona i její kolegyně a kolega na place líčí po kouskách své paradoxní osudy, pohnuté rodinné ságy, většinou spojené s emigrací nebo stigmatem cizince nejen v „cizí“ zemi, ale i v té vlastní. Hudební performerka Kati Linek je Češka, která se narodila a do dospělosti žila v Německu, nyní žije v Jablonci, kde se stará o rodinný majetek. Heda Bayer je Češka, která se vdala do Německa a má tři česko-německé děti. John Bok má česko-anglické kořeny a krev rodu, který za svými hodnotami stojí za každou cenu…
Díky bezprostřednosti aktérů vzniká důvěrná atmosféra, ve které diváci ani nepomyslí na nějaký ostych. Sice se nedozvíme žádná senzační fakta, ale na pozadí příběhů a otázek si bezděčně uvědomíme významy slov, která se používají automaticky a jsme (byť „sametově“) přinuceni konfrontovat se s tématem i sami se sebou. Nikdo nás nepoučuje a trvá to tak akorát.
Divadlo Archa: Fidlovačka aneb Kdo je My. Koncept Mathias Straub a Linda Straub, režie Linda Straub, dramaturgie Tomáš Žižka, externí dramaturgie Sodja Lotker, dramaturgická supervize Jana Svobodová a Ondřej Hrab, scénografie Mathias Straub a Linda Straub. Premiéry 16. a 17. března 2017. (Psáno z reprízy 21. dubna 2017.)
Komentáře k článku: Kdo neskáče není My
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
