Kdo z vás jste bez viny, hoďte po nich kamenem

Nejcennější je právě ona kapitola „mezinárodní“, v níž profesor Černý načrtává stručné, ale výstižné portrétky svých druhů na cestě, ponejvíc z tzv. blízkého zahraničí. Např. Vídeňáka Johanna E. Haidera, Rusa Olega Maleviče, velkého znalce obou Čapků, jeho krajana Igora Inova, autora možná nejpronikavější werichovské monografie – protože napsané z „geografického“ odstupu, s jinou kulturní zkušeností. Ruských bohemistů je tu ostatně vykreslena celá řada včetně legendární Larisy Solncevy, ženy nenapodobitelného srdečného smíchu, který otřásá místností a šíří se do dálek… Družné vztahy měl Černý také s Poláky, a to prý nebylo mezi českými intelektuály běžné, protože Čechům na Polácích vždy něco vadilo, což je ovšem apodiktický soud. Tyto osobnostní črty, třeba takového Jerzy Gota, noblmana a umělce života, ale především význačného vědce, či polské krasavice Boženy Nižinské jsou podány s velkou dávkou empatie a leckterý čtenář možná zalituje, že inspirativní chvíle s těmito osobnostmi nezažil i on. Je záslužné je připomenout alespoň v těchto skromných medailóncích; všichni pro povědomí o české kultuře za našimi humny vykonali nemálo – a kdo z naší širší divadelní veřejnosti o nich ví?

Pasáže zaměřené na normalizaci samu a – do jisté míry – i na dobu naší demokratické obrody jsou ale méně věrohodné zásluhou autorova vypjatě subjektivního pohledu a stěžovatelského tónu, s nímž líčí ústrky, jichž se mu dostávalo od jeho některých kolegů a nadřízených. Jistě, normalizační děkani Gall a Rab byli bezesporu bezohledné, cynické osoby a udržet pod jejich stálým tlakem alespoň elementární úroveň oboru nebylo pro vyškrtnutého straníka Černého snadné. Ale stěžovat si na děkanát, že na něho s odměnou docela zapomněl, když mi bylo padesát i šedesát a že za těch jednadvacet let přišel asi o osm set tisíc je pro vylíčení té podivné doby naprosto nepodstatné. Ještě podivnější (a sotva pravdivé, protože jednostranné) jsou temné barvy, v nichž Černý vykresluje Milana Lukeše – jako kariéristu, poddajného stranického funkcionáře a škůdce, který se neštítil zabránit přijetí Jáchyma Topola na fakultu, přestože úspěšně vykonal přijímací zkoušky, člověka tak bezcharakterního, že se nehanbil v Černého heslu ve fakultní Encyklopedii kultury vyškrtnout Evalda Schorma, se kterým předtím dělal v Divadle Na zábradlí a kterého si krátce na to… pozval jako hosta na svatbu své dcery. Zkušenosti různých lidí, včetně pisatele těchto řádků, s Milanem Lukešem jsou různé. Avšak nezmínit se ani slůvkem o jeho v českých poměrech nedostižné erudici, s níž v těžkých časech vychoval generace mladých českých teatrologů, nepřihodit na druhou misku vah, že jako šéf činohry Národního divadla vyvedl toto těleso z nicoty, to vše pozorného čtenáře nabádá k opatrnosti brát všechna tato tvrzení jako nezpochybnitelnou skutečnost. Pocit ublíženosti, jímž je toto vzpomínání zatíženo, dokládá i jeden drobný detail: v květnu 1990 představuje František Černý rektorovi univerzity Václava Havla coby doctora honoris causa. Václav Havel ve svém poděkování hovořil jen o filozofických seminářích v disentu a neřekl vlastně ani slovo na adresu filozofické fakulty. Po celou dobu se také zásadně obracel jen k panu rektorovi, a ne také ke mně, ač jsem byl představitelem fakulty, která mu doktorát dávala.

A „akta Kouřil“? Podle Františka Černého byl Miroslav Kouřil zlý bezpáteřník a netvůrčí člověk, jehož „objevné“ scénografie vymyslel vlastně E. F. Burian. Může být, Černý to dokumentuje odkazem na své studium Burianových režijních knih. Nicméně psát o Kouřilovi jako o muži, který neměl rád lidi, muže ani ženy, staré ani děti, křesťany ani Židy, našince ani cizince, je, řekl bych, už za hranicí dobrého vkusu.

Je pravda, že František Černý dělal, co mohl, aby se v normalizaci nezpronevěřil poslání vysokoškolského pedagoga. Pravdou také je, že i on byl nucen dělat kompromisy a ústupky normalizačnímu režimu, které se pozorovatelům zvenčí mohly jevit jako morálně nepřijatelné. Sergej Machonin v polemické stati Milý vědci!, otištěné v Divadelní revue 3/1996, píše: konaly se veliké, úhrnné, reprezentativní akce, výstavy, generální pohledy na české divadlo. Jejich organizátoři v čele s tak významnými osobnostmi naší divadelní vědy a historie, jako je prof. František Černý, v nich na rozkaz komunistických funkcionářů eliminovali, zalhávali Radoka, Krejču a mnoho dalších režimu nepřijatelných umělců. Nezakazovali a nevygumovali je jen funkcionáři: už neznáme jména těch honáků a koryfejů partaje. Ale známe a budeme vždycky znát jména Františka Černého et consortes, kteří s bolestí v srdci a se skřípěním zubů tuto katovskou práci dělali.

Kdo z vás jste bez viny, hoďte po nich všech kamenem.