Kontinuální jobovka
Nový přírůstek do rodiny inscenací divadla Continuo nese název Den osmý a už sám o sobě dokáže divákovi napovědět, neřkuli zcela odhalit sdělení, které inscenace nese.
Den osmý – koláž tří příběhů o lidském údělu a o trvalé touze jej překonat. FOTO ARCHIV DIVADLA
Den osmý může evokovat čas, kterého se člověku nedostává, a touhu zbořit hranice takového času. Může také evokovat plynutí času, které člověk nezvrátí. Ale především jasně směřuje k biblickému odkazu; sedmého dne Bůh dokončil dílo, na němž pracoval, a odpočinul si. A osmého dne pak začal běžný provoz rajské zahrady, dokud se nestala ta potíž s hadem a jablkem. Tvůrci souboru Continuo se vrátili až k nejstarším písemným zmínkám o lidské historii, k mýtům a příběhům starověkého Blízkého východu, k textům Sumerů, Akkadů, Chetitů, Ugaritů či Izraelců, jak vypočítávají v krátkém doprovodném textu k inscenaci, a dali dohromady koláž tří příběhů o lidském údělu, o trvalé touze jej překonat a stejně tak trvalému podléhání hadovi-našeptávači.
Tři příběhy: o králi, jemuž vzal Bůh úplně vše, ačkoli byl vždy dobrým člověkem; o ženě, která neváhala sestoupit do podsvětí a podrobit se příšerným mukám, „jen“ aby odsud odvedla svého milého; a o dvou bratrech a závisti. Z didaktického hlediska nelze Continuu upřít jednu zásluhu. Připomněl těm, co rádi zapomínají, že západní – křesťanská – kultura nepostavila své základy na vodě nebo bůhvíjak výjimečných principech. Aspoň průměrně vzdělaný divák uviděl v králi starozákonního Joba, v milencích v podsvětí (pravda nekřesťanské) Orfea a Eurydiku a v bratrozávisti příběh o marnotratném synovi. Tvůrci znovuodhalili archetypy lidské společnosti a jejích dějin a vzdali se předpokládatelného komentáře v podobě odkazu na současnost, na hledání paralel a mravokárné žvanění.
Prosté tři příběhy s jasným sdělením a především působivým zpracováním, které odkazuje k tradici Continua pracujícího především s přírodními materiály a syntetizujícího pohybové divadlo a tanec s myšlenkově bohatou činohrou. Ani nepřekvapí, jak dobře se členové souboru popasovali s hrubě tesanými dřevěnými loutkami, kterým dovedli dokonalou souhrou vdechnout život i osobitý výraz. V tomto ohledu nepochybně vynikal Alessandra La Roccy, jehož úkolem bylo ztvárnit hlavně postavu krále a otce, kterému nejšťastnější den v životě pokazilo zjištění, že jeho nevěsta není panna, a navíc už má děti. Stejně tak Zuzana Smolová jako vypravěčka tragického příběhu lásky a podsvětí, jejíž extatický výraz přidával celému představení na fatalitě.
Loutky jako metafory člověka, kterého jeho vodiči, bozi, vedou od křižovatky ke křižovatce. FOTO ARCHIV CONTINUA
Nepochybně však hlavní roli hrály loutky. Loutky jako metafory člověka, kterého jeho vodiči, bozi, vedou od křižovatky ke křižovatce, podávají mu pomocnou ruku, někdy i záda, ale stejně tak ho dokáží i zradit. Na jednu loutku často připadlo více členů souboru, což dalo vzniknout pozoruhodnému jevištnímu ztvárnění vztahu člověka (loutky) a boha (herce). Nápaditou práci s „oživlým dřevem“ však občas převažovala samotná práce s předlohou, resp. předlohami. Rozostřené a časté přechody mezi jednotlivými příběhy, stejně jako ne zcela dobře odlišitelné charaktery loutek, způsobily, že se divák v množství postav mohl lehce ztratit, pokud dostatečně neudržel pozornost. Tu také narušovaly časté zvraty v užitém jazyce. Kde bylo zapotřebí ukázat zmatení či nejasnost, ustoupily čeština a angličtina (jako vůdčí jazyky) italštině, či snad dokonce romštině. A kde by jakýkoli jazyk byl zcela nadbytečný, přispěchaly na pomoc kdákající slepice, resp. kohouti. V jinak velmi konzistentní inscenaci byla však závěrečná proměna jednoho z bratrů (Michal Puhač) v kohouta freneticky kdákajícího a pobíhajícího po jevišti pro mě herecky dost nepřesvědčivá, naštěstí to však bylo asi jediné místo, kdy jsem nepřistoupil na hru.
Představení jako by bylo spíše rituálem. Herci oděni v široké černé plátěné kalhoty, ženy navíc zakryté černou podprsenkou na pódiu více tančili a zpívali neznámým jazykem a podupávali v rytmu, než v tradičním smyslu přicházeli. Tak tato specifická estetika přebila poněkud nesourodé a hektické střídání příběhů stejně jako občasné herecké výkyvy a zanechala okouzlený dojem z loutkařiny a jasné sdělení: proti času, hochu, nic nezmůžeš!
Continuo – Den osmý. Režie Pavel Štourač, hudba Alessandro La Rocca, loutky a scénografie Helena Štouračová a Michal Puhač, světelný design Christoph Siegenthaler. Premiéra 27. února 2014 v NoD/Roxy.
Komentáře k článku: Kontinuální jobovka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
