Kulatý stůl Divadelních novin o Divadle na Vinohradech
Na začátku této sezony měla v Divadelních novinách vyjít příloha, v níž Jan Vedral hodlal na základě interních hodnocení Radmily Hrdinové, Vladimíra Justa a Ľubice Krénové definovat současné směřování Divadla na Vinohradech. Z přílohy sešlo, což můžeme chápat i tak, že texty hodnotitelů nesplnily naděje vedení divadla.
Josef Herman (ed.)
Je veřejným tajemstvím, že zdejším premiérám se kritikové vyhýbají, někteří si vysloužili „zákaz vstupu“, jiní se dočkali ostré odvety svých hodnocení ze strany divadla. Nešťastná situace vyžaduje především lepší komunikaci, proto jsme přílohu nahradili prvním z plánovaných Kulatých stolů DN, k němuž jsme pozvali dva z oněch interních hodnotitelů a kritičku, která tvorbu divadla průběžně sleduje: Radmilu Hrdinovou (RH), Vladimíra Justa (VJ) a Janu Paterovou (JP). Debata se odvíjela od programových tezí, jak se daly vyčíst z různých prohlášení vedení divadla, tedy ředitele Tomáše Töpfera, uměleckého šéfa Juraje Deáka a šéfdramaturga Jana Vedrala. Městem Prahou přijatý projekt divadla zveřejněn nebyl, samozřejmě ke škodě nejen komunikace, ale především transparentnosti fakticky veřejné zakázky, za kterou lze konkurz na vedení divadla považovat – Töpfer se svým týmem nastoupil 1. září 2012.
Josef Herman (JH) Vítám vás v redakci DN v naději, že věcně posoudíme, nakolik se realizují vize současného vedení divadla, potažmo nakolik jsou to vize uskutečnitelné. Prosím o jasné věcné formulace. Navrhuji pracovně deklarovat podstatu projektu, s nímž Tomáš Töpfer obsadil post ředitele, jako hledání soudobé podoby tradiční ansámblové činohry s několika dramaturgickými liniemi. A jako snahu oslovit mytického vinohradského diváka, o němž se tvrdí, že ho nejvíc zajímají televizní seriálové hvězdičky.
Kulatý čtverec
VJ Nazval bych to snahou řešit kulatý čtverec a jako historik chci doložit, že to možné je. Že na Vinohradech byly éry, kdy divácky atraktivní inscenace plnily dům a zároveň bylo uspokojeno, dejme tomu, náročnější odborné publikum. A nemyslím jenom éru Hilarovu nebo Kvapilovu, Borovu, myslím i na Pistoria a také na období před koncem totality, které formoval hlavně dramaturg Jan Vedral. Kdy byly vyrovnané, dejme tomu, konvence a invence, hledání a hra na jistotu. Bez krajností dávného Vojcka, který experimentoval pro premiérové publikum a poté divadlo zelo prázdnotou, a her typu Soudce v nesnázích, které míří na nejnižší pudovou diváckou reakci a kdy herci hrají to, co v televizních seriálech. Myslím, že v posledních sezonách se ty dva póly – i když zdaleka ne vždy – skloubit dařilo.
JP Podle mého se to kloubit moc nedaří. Když se dramaturgové intelektuálové snaží dělat bulvární divadlo pro mytického vinohradského diváka, sahají někdy do hodně nízkých pater. Bytná na zabití – byla opravdu na zabití. Když pominu Soudce v nesnázích a jiné hrůzy.
VJ Velmi bych se zastal Bytné na zabití, je na úrovni filmu Pět lupičů a stará dáma. Fraška, která má momenty téměř formanovského záměrně vyvolávaného trapna. Takové divadlo se dělalo i za Pavlíčka a za Pistoria, je to prostě jedna z možností vyhovět divákovi, ale ne šmírácky. Herci hrají s obrovskou energií. Řada inscenací Juraje Deáka se mi vůbec nelíbila. Ale třeba Nepřítele lidu, zejména díky druhé půlce, považuji za jednu z největších událostí této divadelní sezony, samozřejmě i zásluhou Igora Bareše. Ale myslím, že i jiným inscenacím se tu dost křivdí.
JP Mluvila jsem spíš o dramaturgii, kterou považuji za určité úkroky tu k bulváru, tu k původní hře, tu ke světové dramatice. A právě z ní někdy zvolí dobrý titul, Kracikova inscenace Posledního z Haussmanů byla velmi dobrá. Jenže na ni chodilo padesát lidí.
VJ Třeba Lásku na Krymu považuji za velmi zdařilou inscenaci, dramaturgicky i co do hereckých výkonů a inscenačního uchopení, a také se úplně s mytickým vinohradským divákem minula. Byl jsem nadšený premiérou Stoppardova Dvojitého agenta (považuji hru za vynikající dramaturgický objev) – Lipusovou režií a hereckými výkony Jiřího Dvořáka, Simony Postlerové a dalších, jenže publikum bylo rozpačité. Teď jsem po nějakém roce a půl viděl, že na repríze bylo plno – a živo.
JP Možná jsi měl štěstí na reprízu Dvojitého agenta. Lásku na Krymu považuji za nejlepší režii Juraje Deáka na Vinohradech, herecky pozoruhodnou, se skvělým Ivanem Řezáčem, a musím potvrdit zásadní divácký nezájem. Ale dokládá to nevyrovnanost v dramaturgii. Když si zvolili program, pro který je nutná eklektická dramaturgie, nemohou asi nasazovat některé tituly. Od toho mají Studiovou scénu, která je podle mě úspěšnější. Proč? Protože jí dali do vínku české a slovenské hry. Čili má zaměření, a je proto vyprofilovaná. Velkou scénu profilovat nemohou, dramaturgicky, dodržují ty tři směry, ale v konkrétní realizaci sahají někdy vedle. Někdy spíš převáží zájem či směřování dramaturga nad potřeby celku repertoáru. Ale rozhodně s tebou nesouhlasím, že v posledních letech se program daří naplňovat.
VJ Řekl jsem, že někdy ano, někdy ne. Výjimečně ano, výjimečně vůbec ne. Je dobře, že kromě velkých činoherních pláten malují i zátiší na Studiové scéně. Ověřil jsem si na festivalu Divadlo regionů v Hradci Králové, jak lidi, kteří na Vinohradech nebyli nejmíň patnáct let, zírali na Rajmontovu výbornou, herecky udělanou inscenaci Hodinového hoteliéra. Představení je vyprodané do září! I na malé Studiové scéně museli některé inscenace stahovat pro nezájem diváků, i tady to není bez rizika.
RH Také jsem koncepci velmi přivítala, mně připadá rozumné usilovat o, řekněme, divadlo velkého stylu, protože kdo ho tady dělá? Zrovna na Vinohrady, myslím, patří. Dokonce chápu občasné úkroky stranou pro diváky, ale za poslední dvě, tři sezony jsem je nezaznamenala. S výjimkou hry Davida Hareho Nevzdávej to, a byl to spíš problém toho, co se od ní očekávalo. Ale loňská sezona byla velmi precizně vystavěná z „velkých“ titulů a témat. Amadeus, svým způsobem i Rod Glembayů a Láska na Krymu jako pokus o velké morální téma na velkém jevišti. I Hofmannsthalův Kdokoli měl v té skladbě smysl, přestože dopadl dost špatně. A vlastně ani v této sezoně nenajdu jediný titul, který by sem nepatřil: Pygmalion, Romeo a Julie, prostě všecko, včetně Vedralova Kašpara H. I ta Velká mela jako úkrok stranou sem patří. Ale mám stejný problém jako Jana – s realizací. Téma nebo princip velkého divadla tu stále více přibližují pokleslému diváckému vkusu, v minulé sezoně méně, v této více. Jestliže uvedou Pygmalion, předpokládám, že se chtějí pokusit, a bylo by to dobře vzhledem k souboru, o techniku brilantně jiskřivé konverzace. Proto zvolili Shawa, a ne My Fair Lady, ale ve výsledku je z toho hodně pokleslá My Fair Lady. Podobným způsobem pro mě dopadá celá sezona. Ani Nepřítel lidu mě nenadchl. Je to prostě pro mě stále čím dál tím víc rozmělňování původní koncepce a přizpůsobování se požadavkům vinohradského diváka. To je letitý problém. Už Martin Stropnický se strašně snažil být novátorský, ale zároveň připouštěl, že si nesmí rozhněvat diváka. Totéž skloňuje a bude skloňovat další šéf. To je prostě problém Vinohrad.
VJ Já za největší pokleslost, i když divácky zřejmě úspěšnou (profilová inscenace!) považuji Hašlera. Navzdory skvělému pěveckému a hereckému výkonu Petra Rychlého. Ale uchopení Kohoutova textu, včetně historických nesmyslů, je přímo kabinetní ukázka kýče. Jestliže se dvakrát, jednou v programu a potom přímo z jeviště, řekne, že až uslyšíme Ta naše písnička česká, měli bychom vstávat jako při hymně, a publikum pak vstane jako při hymně a herci jsou dojati včetně pana šéfa, tak to je typická slza nad slzou, jak kýč definoval Kundera.
Sabina Rojková a Marek Holý v inscenaci Loupežník FOTO VIKTOR KRONBAUER
Ansámblové divadlo
JH Za zásadní programovou tezi považuji snahu vrátit se k typu ansámblového divadla, tedy k rozvíjení jednoho stylu uvnitř stálého souboru vedeného silnou tvůrčí osobností. Jinak řečeno, vrátit se k herecky propracovanému divadlu myšlenek na protest proti povrchním podívaným, které Jan Vedral opakovaně kritizuje. Dost mu v tom rozumím, ale je o takový program dnes ještě zájem?
VJ My divadelní historikové většinou mluvíme o éře Hilarově, Kvapilově, prostě vůdčích režisérů. Ale diváci chodili na Vydru, na Štěpánka, na Brodského a Kopeckého, dneska chodí možná taky na Vydru, na Igora Bareše nebo na Markétu Frösslovou, kterou považuji za jeden z největších talentů poslední doby. A samozřejmě na Ondřeje Brouska jako Amadea, třeba. A na další. Už v tom se liší hodnocení divadla teatrologem a reálným, ne mytickým vinohradským divákem.
JP Co považuji za úplný omyl je právě doplňování hereckého souboru. A to, že nejlepší herci odcházejí. Dobře, Viktor Preiss jde do penze. Kde je ale Jiří Dvořák, kde je Luboš Veselý, kde jsou všichni, kteří tam drželi repertoár a chodilo se na ně? S výjimkou Igora Bareše přicházejí většinou herci z Fidlovačky. Nejen na Fidlovačce mi připadali zajímaví, žasnu, jak se tady nemohou najít. Co vytvořil na Vinohradech Otakar Brousek ml., nezapomenutelný Veršinin na Fidlovačce? Proto si myslím, že by se šéf Juraj Deák měl víc věnovat doplňování souboru, že by neměl možná tolik režírovat. A soubor by se měl postavit tak, aby herci mohli koexistovat. V některých inscenacích hraje každý něco jiného a jinak, vůbec netvoří celek. To je jeden z kardinálních problémů realizace původního projektu, který jinak absolutně respektuji.
RH Také to považuji za vůbec největší problém. Protože Vinohrady nemají soubor, mají pětašedesát herců, vystavených ve foyer i na webu, ale nikdo neví, kdo z nich opravdu soubor tvoří. Jsou tam lidé jako Ivan Trojan, který je léta protagonistou Dejvického divadla a na Vinohradech hraje jenom Brouka v hlavě. Když si vedle sebe vezmete Danielu Kolářovou, Dagmar Havlovou, Kateřinu Brožovou, Ivanu Uhlířovou a Lilian Malkinu, tak mi řekněte, co je to herecký styl vinohradského divadla? Totéž je Jiří Dvořák, Petr Rychlý, Jan Šťastný, Otakar Brousek ml., Václav Svoboda a Ivan Řezáč. Pro mě je problém, že se tam hromadí herci, kteří spolu ani nepřijdou do styku, nemohou se v takovém počtu setkat při tvorbě inscenace. I když letos mají hodně premiér oproti loňsku. Ten soubor prostě nehraje dohromady. A je to věc Juraje Deáka jako šéfa, myslím, že tohle by ho mělo pálit daleko nejvíc.
VJ Inscenací, která popírá tvrzení, že na Vinohradech není ansámblové herectví, je přece Amadeus, také díky režii a scénografii. Viděl jsem snad deset Amadeů od Ostravy až po slavnou inscenaci v Městských divadlech pražských s Viktorem Preissem, ale tahle je už díky Ondřeji Brouskovi v titulní roli nejlepší.
RH Ale v Amadeovi ansámblové herectví spočívá jen na Ondřeji Brouskovi, Jiřím Dvořákovi a Ivaně Uhlířové.
VJ No dobře, ale zaplať pánbůh za to. Prostě jsou tu inscenace, v nichž je vinohradský rébus řešitelný.
JH Jenže to jsou výjimky. Také si myslím, že ansámblové divadlo se dá dělat se souborem deseti, patnácti lidí, kteří na sebe slyší, jsou velmi pečlivě vybraní vůči repertoáru, ale hlavně vůči sobě navzájem. Ale ne s pětašedesáti. Jedině snad pracovat s vybraným „vnitřním“ souborem, jako kdysi Otomar Krejča v Národním divadle.
VJ To je přece problém každého vícesouborového, vícepočetného kamenného divadla. Případnou slavnou éru vytváří vybraný „protekční“ tým, ostatní herci intrikují, bouří se a šéf to dlouho nevydrží, to je prostě v dějinách divadla opakující se princip. Čili nesourodost souboru, která se tu vytýká Vinohradům, je běžným stavem takového typu divadla. V jiných velkých divadlech, Národním pražském i mimopražských, je situace drastičtější.
JH Nemyslím. Právě v Národním divadle moravskoslezském v dobách největší slávy byla činohra skvělá proto, že právě Juraj Deák jako šéf a režisér tvořil jednotný styl s asi dvanácti herci. Čekal jsem, že se o totéž pokusí na Vinohradech.
VJ Bohužel Vinohrady zápolí s tím, čemu se říká „fidlohrady“. Přenáší se sem věci z předměstské scény, která si převážně na sebe musela vydělat. Na Vinohradech jsou to věci nepatřičné. Je tu řada herců jenom proto, že jsou slavní z televize. Jistě by mi z divadla opáčili, že diváci chodí právě na známé obličeje. Ale stavět na celebritách je základní zmýlená Vinohrad.
JH Ve Stavovském divadle se po roce 1925 hrál bulvár a titíž herci stejně skvěle hráli i nejobtížnější repertoár. Díky konverzačce si jen podstatně rozšířili herecké rejstříky. Možná se to dá spojit i dnes.
VJ Třeba Svatopluk Skopal tohle ovládá.
RH Problém je jinde. Vinohradské divadlo bylo koneckonců vždycky divadlo velkých televizních hvězd, akorát že kdysi to byli Bláha, Brodský, Janžurová, Jirásková, Kopecký a dneska jsou to Svoboda, Brožová, nebo dokonce Jan Šťastný, kteří v současných TV seriálech herecky zludračili. Jan Šťastný je pro mě velmi dobrý herec, ale už mu stačí hrát jen seriálovým způsobem, protože tím je známý. Kvalita se vyměnila za popularitu.
VJ Naprosto souhlasím a ověřil jsem si to i na Pikniku, kde se na Studiové scéně ukáže jako pod zvětšovacím sklem, co v kom je nebo není. Tam se provalí nevyzrálost osobností, herců i režiséra, který vše aranžuje v polopatistické „khaki“ kulise džungle. A přitom jeden z největších zážitků poslední doby mám z Hodinového hoteliéra, kde i z televize obehraní herci, pan Satoranský odpustí, ukázali, co v nich vlastně dříme a co dokážou zahrát, zejména v kontaktu s Markétou Frösslovou, která byla snad lepší než Břežková kdysi v Činoherním klubu (totéž Vlach!). Že to z herců Rajmont dostal. To jsou možná výjimky, ale ukazují, že vinohradský kulatý čtverec možný je.
JH Jsou to výjimky opravdu potvrzující pravidlo, nebo jenom, vyhrotím to, náhodné ad hoc případy, které potvrzují, že pravidlo nefunguje?
VJ Ani Radovanu Lipusovi se nepodařilo zopakovat dvakrát totéž: znamenitým způsobem zrežírovat Dvojitého agenta, v Plačícím satyrovi mu totálně podrazila nohy scénografie. Ale divadlo musí mít právo na neúspěch.
JP To jistě, jen nesmí neúspěchy převládat.
VJ Mluvím o úspěších, ale připouštím, že se původní program často nedaří naplnit.
Dramaturgie témat a estetiky
JH Může uspět návrat k české dramatice typu Loupežník a Plačící satyr?
RH Myslím, že může, a docela dobře. Já to dokonce uvítala. Je to rodinné stříbro Vinohrad, ke kterému by se tu měli vracet ještě častěji. Ale problém je zase ve scénické realizaci. Ve scénografii, souhlasím, která je podle mého velkým problémem Vinohrad, protože jestli chci dělat velké ansámblové divadlo na velkém jevišti, tak musím mít v týmu také odpovídajícího scénografa. Bez něho to nejde stejně jako bez ansámblového herectví. Ale dramaturgie není úplně špatná. Bylo odvážné dát čtrnáct dní po sobě Loupežníka a Plačícího satyra, ale zaplať pánbůh za to, že se to v sezoně objevilo. Dokonce si myslím, že hrát tyto hry je povinností vinohradského divadla a že si risk s nimi mohou dovolit. Zvlášť když do nich obsadí ony populární celebrity – například Hanu Maciuchovou do role Fanky, i když to je právě podle mne omyl v postavě. Ale diváci přijdou! Stejným způsobem kryjí návštěvnost třeba Rodu Glembayů Dagmar Havlovou. A nepovažuji to za špatné, svým způsobem je tahle obsazovací politika pozitivní.
JH Jenže chce dnes někdo obdivovat rodinné stříbro? Neměly by se tituly nasazovat spíš z jiných důvodů?
JP Plačící satyr není žádné rodinné stříbro. Tím může být Čapek, samozřejmě ne Loupežník, jak ho tady na rozdíl od úspěšné inscenace na Fidlovačce inscenuje Tomáš Töpfer. Pro mě je dramaturgie nečitelná. Rozumím velké činohře velkých titulů, ale nerozumím celku repertoáru. Chápu ambice hrát pro mytického vinohradského diváka, uvádět původní české hry, ale ráda bych věděla, proč se vedle sebe hraje Velká mela, vyčpělý titul, který nemá dneska vůbec žádný smysl a nikdo ho nemůže oživit, Hrbek už vůbec ne, Plačící satyr a Andorra – podle mě jedna z nejlepších vinohradských inscenací.
VJ Jde přece o dramaturgii témat, ne konkrétních her.
JH Funguje dramaturgie témat?
VJ No zase někde ano, někde ne. Podle mě je malér, že odešel dramaturg Milan Šotek, to možná svědčí o nějakém vnitřním neladu. Mohl vnést – a taky vnášel – jiné vidění do zavedeného dua Töpfer–Deák.
RH Také si myslím, že dramaturgie témat funguje kus od kusu. Ale i v Plačícím satyrovi deklarovali téma, a sice návratu k divadlu krásné češtiny a krásného jevištního jazyka. A pak tam dají Annu Linhartovou, která neumí tímto jazykem promluvit.
JH Také si myslím, že nejde jen o dramaturgii témat, ale také o dramaturgii určité estetiky, poetiky.
RH Ano, to je Pygmalion a snaha popasovat se s konverzačním herectvím. A kde jinde než na Vinohradech? Jenže pak to Juraj Deák zrežíruje tvrdě jako crazy komedii, My Fair Lady bez hudby.
VJ To je i případ Zkrocení zlé ženy.
RH A Caliguly. Ta hra obsahuje hodně aktuální téma: krizi člověka, který za cenu šíleného násilí na jiných hledá sám sebe. Hraje se však o tom, že Caligula je herec a histrion. V inscenaci nefunguje ani téma, ani estetika.
Herci a jejich režiséři
VJ Ještě k ansámblovému herectví. Obávám se, že mluvit o něm nelze ani v těch slavných minulých érách. Vždycky tu byly hvězdy – Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Iva Janžurová, z níž se ovšem až na Vinohradech stala celebrita. Jaromír Hanzlík tu začínal jako neznámý kluk, který místo na DAMU šel na Vinohrady k Pavlíčkovi.
JH Právě – přišli do fungujícího souboru a pak se etablovali coby hvězdy hlavně prostřednictvím filmu a televize. Dnes se berou televizní hvězdy, z nichž se má postavit fungující ansámbl.
RH Pokud chci dělat repertoárové soudobé divadlo, musím k tomu účelu vystavět soubor. Musím mít pět, šest osobností, které coby jádro souboru tvoří základ souhry. Sama jsem to v divadle zažila, je to poměrně jednoduchý recept. Potom i herci, o kterých jsme si mysleli, že nikdy nic velkého nezahrají, naprosto překvapí. Snaží se dorovnat tomu jádru, inspirovat se. A pokud je vede dobrý režisér, vznikne ta kýžená šťastná souhra, která, bohužel, na Vinohradech opravdu není. To je skoro nahodilý spolek lidí.
VJ Bránil bych se kategorickým soudům. Třeba Kašpar H., není to nějaká mimořádná, ale slušně obsazená inscenace: Lukáš Příkazký, Luboš Veselý, Markéta Frösslová, Svatopluk Skopal, Jan Šťastný – až na výjimky herci, o kterých tys teď mluvila. To jsou herci, kteří vědí, co a proč říkají a jak jednají. Na takových by dramaturgie ansámblového herectví měla stát, ale, bohužel, ne vždycky stojí. Ale kategoricky to spláchnout?
RH Myslím, že bychom dokonce dali dohromady deset osobností coby jádro souboru. Ale problém je, že vedle nich stojí lidé, kteří hrají úplně v jiném stylu. Ivan Řezáč může stát vedle Svatopluka Skopala nebo Luboše Veselého, ale už ne třeba vedle Václava Vydry nebo Václava Svobody. Stejně jako nemůže podle mě stát Lilian Malkina vedle Daniely Kolářové. Ty barvy absolutně neladí, je to míchanice. Přibývají další a další a, bohužel, ne tak kvalitní. Anna Linhartová, Sabina Rojková ani Šárka Vaculíková nejsou použitelné pro ansámblové herectví.
JP Já bych těch deset osobností hledala dost těžko. Ale hlavně jsou to sólisté, netvoří soubor. I když stojí vedle sebe.
RH V tom nejsme v rozporu.
VJ Znovu bych se rád vyvaroval kategorických soudů typu televizní hvězda rovná se šarže. Mockrát mě příjemně překvapil Václav Vydra, bez ohledu na jeho Prostřeno či různé Babovřesky. Ale na rozdíl od Kateřiny Brožové, on, Vlach, Skopal a třeba i Sabina Rojková a Zuzana Vejvodová předkládají přesně vyložené postavy. Mám minimální požadavek, aby mi herci neukazovali to, co znám z televize, aby se na jevišti děly věci, které jinde vidět nemohu.
RH Pořád se točíme kolem jedné nepojmenované věci, a tou je to, že herci nemohou být dobří, pokud nebudou mít dobrou režii. A jestliže bude režírovat Tomáš Töpfer, Juraj Deák, nebo když k režii kusu pozvou režiséra, který hru už nezvládl jinde, pak je tu opravdu velký problém. Chybí tu režisérské osobnosti, které by ansámblové herectví spoluvytvářely. Nemyslím, že tři režie Juraje Deáka v této sezoně je dobrá volba.
JH Velmi souhlasím! Například Krejča, ať v Divadle za branou, nebo v Národním divadle, budoval styl a k němu hledal odpovídající herce jako umělecké partnery. Mají Vinohrady svého Krejču?
VJ Neodvažuji se soudit, jestli Juraj Deák chytí druhý dech, nerad bych odepisoval člověka, který třeba ještě zdaleka neřekl všechno. Je pravda, že s jeho ostravskou érou se to zatím nedá srovnat. Zadařilo se Martinu Čičvákovi, Lipusovi jednou jo, podruhé ne.
JP Paradoxní je, že s výjimkou Lásky na Krymu se nejmíň daří domácímu režiséru a šéfu Deákovi. Nedá se říct, že by se tu nesnažili o hostování zajímavých režisérských osobností. Deáková, Františák, teď bude znovu režírovat Lipus. Ale s výjimkou jejich kmenového hosta Martina Čičváka vlastně ani oni nic nového, jiného, osvěžujícího, zatím nepřinesli.
Kritika kritiky
JH Proč vznikla bariéra mezi kritickou obcí a Vinohrady? Ryze prakticky se nám do DN těžko shání autoři kritik vinohradských premiér. Některé do hlediště nechce pustit divadlo, mnozí tam jít odmítají, mladí skoro všichni.
JP Nechuť kritiků k Vinohradům podle mě souvisí s tím, že většinou nepovažují za legitimní projekt, jímž vyhrálo konkurz současné vedení. Já projekt naprosto respektuji s tím, že se ho nedaří příliš plnit.
VJ Premiérový ohlas Vinohrad je jedna věc, pověst, která se kolem nich vytváří, věc druhá. Kolikrát, když čtu pajány na poslední opusy šéfa činohry Národního divadla Daniela Špinara i na jeho předchozí projekty a porovnávám to s tím, co se děje na Vinohradech, nestačím se divit.
JH Proč se ale kritikové, zvláště mladí, neženou na Vinohrady?
RH To je i generační záležitost. Pro mladší kritiky je koncept velkého ansámblového divadla skanzen. No dobře, tomu bych i rozuměla. Ale myslím, že jim vadí i určitá podbízivost, stejně jako mně.
JH Přece i Špinar v Národním divadle dělá „velké divadlo“. Jenže komunikuje s diváky jinou estetikou, která i kritikům vyhovuje víc než estetika Vinohrad.
VJ Když slyším Rytíře de Grieux marně zápolit s Nezvalovým veršem a neslyším ho do deváté řady, je to pro mě řemeslné minus, které mě na Vinohradech tak často nepotkává.
RH To je stejné, jako když do deváté řady na Vinohradech neslyším Julii.
JH Dobře, ale nakolik je pro kritiky zajímavá vinohradská vize divadla?
VJ Můj mladý kolega z katedry divadelní vědy nebyl na Vinohradech dlouhá léta, a když doprovázel skupinu zahraničních studentů na Nepřítele lidu, byl zejména z druhé půle nadšený. Prý ho od návštěvy odrazovaly i kritické ohlasy v Divadelních novinách.
JH To nepovažuji za dobré vysvědčení pro profesionála. Já vidím jiný problém – vinohradské divadlo programově žije ze svého „mýtického vinohradského diváka“ a nesnaží se oslovit diváky jiné. Tedy i kritiky.
RH Myslím, že démonizovat špatné kritiky na Vinohrady je trošku omyl. O opravdu kvalitních inscenacích, jako byla Andorra, Amadeus a mnohé další, se přece psalo i dobře. Nebo ti, kteří psali zle, už to vzdali a vytrvali jsme jen někteří, kteří tam chodíme?
JP Mně se zdá, jestli se vinohradské divadlo nějak neuzavírá do sebe, a tím pádem jsou i reakce na kritiku podivné. Některým deníkům i jednotlivcům neposílají pozvánky na premiéry. Přestali komunikovat s Kulturním programem. Na webových stránkách je zřejmé, jak jsou sebezahleděni. Není to správná komunikace.
RH Oni s kritikou v podstatě nepracují. Zažila jsem něco podobného v Národním divadle v devadesátých letech, pozvali mě na interní hodnocení, kde byly přečteny kritiky a řeklo se – na ty se vykašleme, nemají pravdu, jsme dobří.
VJ Nezvat kritiky, protože píšou o nás ošklivě, je samozřejmě hloupé. To už bylo za Karla Havlíčka Borovského se Stavovským, za Nerudy s Prozatímním. Ale na druhé straně si objednali od tří kritiků interní hodnocení, tedy reflexi potřebují.
JH Čímž se kruh uzavírá, neboť interní hodnocení měla být základem chystané Přílohy DN, a když se tak nestalo, pohovořili jsme o Vinohradech u kulatého stolu. Všem velmi děkuji.
Komentáře k článku: Kulatý stůl Divadelních novin o Divadle na Vinohradech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Veselý
Jsem již přes 20 let
denním vrátným v Divadle na Vinohradech. Založil jsem před rokem vlastní webové stránky „Miluji DnV“, kde svým pohledem vzpomínám, chválím, hodnotím i velmi kritizuji leccos z našeho divadla. Je to můj pohled, ale snažím se o pohled láskyplný především i objektivní s odstupem toho, že v divadle i pracuji. Adresa webu je – http://www.miluji-divadlo-na-vinohradech.cz – kde působím dosud, i když ředitel DnV Tomáš Töpfer mne chtěl právě před rokem z divadla „vyhodit“. Čtou mne již tisíce lidí v ČR i v bohatém zahraničí.
V červnu bude mít můj web tedy 1. výročí a pokračuji v něm dál, přestože jsem zrakově postižený a práce i webovky mne stojí hodně sil (a web i hodně peněz). Miluji DIVADLO, zvlášť to naše, a tak jsem se zájmem a velkým porozuměním přečetl Váš Kulatý stůl. S mnohým souhlasím a nemýlil jsem se ani tak moc často v mých glosách. Děkuji za Vaše myšlenky v besedě.
Jan Veselý – autor a správce svých webových stránek.
PS: Ani netuším, zda i v jiném divadle v ČR takto někdo „zevnitř“ divadla píše o svém divadle.
25.05.2016 (11.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Veselý
Jenom dnes připomínám
již roční výročí mých webových stránek „Miluji DnV“. Pokračují tak 2. rokem do nové divadelní sezony v Divadle na Vinohradech 2016 / 2017. Těším se na ni a na další čtenáře mého webu.
Jan Veselý
16.07.2016 (10.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Evka Tothova
Mily Janik
ku sklonku života sa Ti chcem omluviť za moje pisanie. Ale sme sa urazili navzajom. Možno mi neveriš že som smrtaelne chora, ale na tom nezaleži, len mi prosim odpusti napiš mi na manželkyn chat aby som v pokoji odchadzala ahoj a aspon Ty sa drž
Evka Slovenska krava
02.07.2017 (13.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Veselý
Tak paní Dagmar HAVLOVÁ
končí v Divadle na Vinohradech poslední svoji premierou představení „Návštěva staré dámy“. Oznámila to veřejně v České televizi. A můj soukromý názor? Nechat si odejít paní Dagmar Havlovou z divadla je nejen kulturní ostuda, ale přímo zločin za bílého dne. Zločin na divadle, zločin na divácích, zločin na návštěvnosti a zločin především na paní Dáše. Já vím, jsem jen blbý vrátný, co dělá v DnV již 23 let, ředitel, umělecký šéf i šéfdramaturg jsou mnohem chytřejší persony. Ale to neznamená, že inteligent občas nedělá blbosti. Desítky let jen s pauzou kvůli povinnostem první dámy Václava Havla hrála paní Havlová v Divadle na Vinohradech, točila filmy a televizi. Je na vrcholu svých uměleckých sil. Ale DnV dává přednost kvantitě před kvalitou. Stydím se, diváky vážená a milovaná paní Dagmar, za Divadlo na Vinohradecha a za jeho ředitele Tomáše Töpfera. Musím to takto také veřejně prohlásit, protože se opravdu červenám studem.
Jan Veselý, denní vrátný Divadla na Vinohradech, září 2019
10.09.2019 (8.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Veselý
Ještě čtenáře upozorňuji
na oficiální stránku Dagmar Havlové Veškrnové na Facebooku, že publikovala na své stránce prohlášení, kde vysvětluje, jak to je i není s jejím odchodem z Divadla na Vinohradech. Konkrétní slova o 1. listopadu, do kdy se musí ředitel Tomáš Topfer rozhodnout o další umělecké spolupráci s paní Havlovou. Přeji oběma oboustrannou úspěšnou dohodu.
13.09.2019 (8.51), , Trvalý odkaz komentáře,
DN
Prohlášení Dagmar Havlové Veškrnové z jejího Facebooku (https://cs-cz.facebook.com/dagmar.havlova):
Moji milí fanoušci,
ráda bych ukončila spekulace o ukončení mé divadelní kariéry, které vznikly tím, že ČT neodvysílala můj rozhovor celý. Na otázku pana Jiřího Svobody, proč odcházím v plné síle, jsem totiž odpověděla zcela pravdivě, mimo jiné.
,,Ráda budu svá představení dohrávat, bude-li mi to umožněno vedením divadla.“ Všechny své závazky Divadlu na Vinohradech a divákům jsem připravená splnit, ale již ne jako stálá členka souboru, ale jako host. Není to nic nového, v divadle je herců, kteří tam vystupují jako hosté, hojně. Řešení mého hostování a dohrávání ve hrách Její pastorkyňa, Lev v zimě a Návštěva staré dámy od 1. 11. 2019 tedy záleží na řediteli Tomáši Töpferovi.
Hereckou kariéru neukončuji, do důchodu se nechystám. Jak dlouho bude trvat zájem diváků, tak dlouho jsem připravena hrát.
Vaše Dagmar Havlová
14.09.2019 (15.54), , Trvalý odkaz komentáře,
PhDr. Jana Květoňová
Dobrý den!
Počin Divadla na Vinohradech seznámit v době koronaviru veřejnost se svým repertoárem je jistě záslužná věc. Nechápu ale, proč mohu napsat jen pochvalu se spoustou smajlíků a srdíček! Zkuste napsat něco jen trochu nepochvalného na jejich facebook, a uvidíte tu reakci, dramaturgem počínaje a ředitelem konče! S něčím takovým jsem se dosud nesetkala! Přirovnání k nevděčnému bezdomovci, dokonce ke koronaviru!!! Hned jsem „rádoby“ odborná, no prostě blbec na entou, když nesdílím jejich pojetí. Já bych si takové sprostoty rozhodně nedovolila. Svou větu ke hře Milana Uhdeho, že „tento způsob humoru zdá se mi poněkud nešťastným“ jsem raději smazala, protože ta odezva byla naprosto neadekvátní a doslova mi vyrazila dech! To jsem pochválila Brouka v hlavě! Ale to je jedno.
Vidím, že si tam pěstují svoje příznivce a nechci psát o placené klace, protože to už by bylo napadnutelné, ale neříkám, že takové věci člověka nenapadnou, když si ty odezvy čte! Snad není třeba, aby se k takové jedné větičce vyjadřovalo vedení či dramaturg … A navíc tak drsným způsobem!
Ne. Vyhánět z divadla mě nebudete muset, vážení. Já už vám tam nikdy nevkročím!!! Ostatně mnoho kritik na vás jsem si přečetla! Vy jste je nečetli? Vy čtete jenom mě?!! Mám si to považovat?!
08.04.2020 (13.37), , Trvalý odkaz komentáře,