Meskalinovské zvuky
Výlet do říše rytmů a zvuků, výlet do světa hlasových algoritmů, zvířecích parafrází a vesmírných mýtů i dialogy s diváky nabízí nejnovější produkce pražského Divadla Minor – Libozvuky Jiřího Adámka. Navazuje jí na své předchozí zdejší práce pro děti, především Z knihy džunglí. Ta byla zaměřena z velké části na haptické zážitky a fantazie (byť i s voicebandy a magií světla a tmy se v ní hojně pracovalo), Libozvuky rozeznívají další spektrum – v divadle nepříliš obvyklých diváckých zážitků a hereckých postupů: rytmus a zvuk. Adámek a spol. se při jejím vzniku inspirovali americkým hlasovým mágem Bobbym McFerrinem, který s hlasem, zvuky a rytmy těla dokáže divy. Adámek k této ekvilibristice a fantazii přidává své oblíbené voicebandy, v nichž mnohá čísla končí či z nich vyvěrají.
Libozvuky otevírají svět podivuhodných bytostí a nabízejí výlet do říše rytmů a zvuků FOTO PETR NEUBERT
Před divákem se otevírá svět různých bytostí – snad z Marsu, možná jde o larvy či kukly motýlů, ale ještě spíš ze snů a podvědomí. Jsou oblečeny v neutrální bílé s kapucemi (kostýmy nejsou chloubou této produkce) a vždy přicházejí s jiným hlasovým/rytmickým/zvukovým nápadem, s jinou komunikací mezi sebou i divákem. A z jiných stran sálu – zepředu, ze stran, zezadu. Využívají i jeho výšky mizíce pod scénu či objevujíce se na balkonu. Dítě je tak vtaženo vprostřed dění a spontánně mu propadá, přidává se. Vchází na scénu, buší do země, či spíše do jakéhosi japonského hanamiči, z dřevěných palet vytvořené scény-chodníku, jenž vede prostředkem celého sálu. A ti odvážnější komunikují přímo s herci, vbíhají do záře různě se rozsvěcujících a z mnoha úhlů a stran se objevujících světel reflektorů. Herci tyto dialogy sami vyvolávají a podněcují, i když jim aktivita dětí může někdy trochu překážet. To když ke konci produkce míří k magickému, možná mystickému zakončení a na jeviště vchází „zrcátková bytost“, jakýsi tanečník disko v blyštivém kostýmu, ale třeba také aztécký bůh…
Adámkovi herci přirozeně a živě komunikují, situace mezi sebou i s dětmi rozehrávají a současně dokážou vytvořit skvělá sólová čísla i propracované voicebandy. Inscenace je určena dětem pětiletým a starším, ale myslím, že by mohla velmi dobře fungovat i pro mladší. A horní kategorie? Ta je neomezená. Leda uzavřeností diváka, zda si chce hrát a nahlas se přidávat.
Snad jediné omezení je ve velikosti sálu, kde se představení koná. Když se hrála Kniha džunglí v prostoru studiové scény, divadlo se diváka doslova dotýkalo. Velký sál, kde se Libozvuky konají, je možná už příliš veliký na to vyvolat a udržet přímou komunikaci performerů a diváků. Tak se z produkce občas může stát jen show (a na premiéře sem tam byla). Věřím však, že jsou si tvůrci toho vědomi a prostor ještě více „obsadí“ tak, aby byli všichni zvuky i herci dotýkáni. V těch chvílích totiž Libozvuky znějí maximálně libě – čistě a ryze. V těch chvílích vstupuje divák do nových, nepoznaných světů, otevírá huxleyovské brány vnímání. A z nich se nikdo nevrací, jaký byl.
Divadlo Minor, Praha – Jiří Adámek a kol.: Libozvuky. Režie a hudební spolupráce Jiří Adámek, výprava Kristýna Täubelová, světelný design Jan Komárek, hudba Marek Doubrava. Premiéra 12. dubna 2015.
Komentáře k článku: Meskalinovské zvuky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
