Byl jednou jeden dům
Dramatická tvorba Wernera Schwaba se – s výjimkou titulu Prezidentky – na českých jevištích kupodivu příliš často neobjevuje. Že by snad naši tvůrci nenacházeli to správné pochopení pro autorova fekální dramata, v nichž specificky jízlivým pohledem a v kombinaci se svéráznou básnickou imaginací obnažuje neduhy společnosti? To se na konci minulé divadelní sezony pokusili vyvrátit v ostravské Komorní scéně Aréna, která v režii hostujícího Janusze Klimszi uvedla teprve druhé české nastudování Schwabova kontroverzního titulu Lidumor aneb Má játra beze smyslu.
Paní Červová (Alena Sasínová-Polarczyk) a její syn Herman (Petr Panzenberger) v omšelé kuchyni FOTO ARCHIV DIVADLA
Janusz Klimsza se se Schwabem v Ostravě nepotkává poprvé. V roce 2002 v Divadle Petra Bezruče inscenoval již zmíněné Prezidentky a nyní v Aréně našel ideální intimní prostor, v němž ve svém vlastním scénickém řešení a s využitím kostýmů Marcely Lysáčkové oživil svět jednoho činžáku, který obývají podivné existence plné zloby a nenávisti. Domu, jenž je metaforou světa, z něhož Schwab nachází jen jedinou možnou cestu – tu definitivní.
V Lidumorovi se prolíná linie autobiografická (Schwab se zde vyrovnává se složitým vztahem ke své matce) s rovinou kritického zobrazení zvrhlé maloměšťácké společnosti, přičemž na povrch vyplouvají rozmanitá traumata nejen poválečného Rakouska. Na jedné straně tu tak stojí poněkud vyšinuté postavy bigotní matky a nevěřícího syna Červových, s jejichž vzájemným ponižováním pak zdárně soupeří chování členů rodiny balkánských přistěhovalců Kovačičů. Ti sice vedou vznešené řeči o morálce či bohu, ale činy jednotlivých postav jsou s nimi zcela v rozporu. S tímto panoptikem pak kontrastuje postava tajemné paní Vočistcové.
Janusz Klimsza důsledně vede své herce, v čemž mu napomáhá i odlišné scénické řešení jednotlivých dějišť – bytů domu. Alena Sasínová-Polarcyk pekelnost matky Červové soustředí především do mimiky obličeje a zároveň si mistrovsky pohrává se zvukomalebností Schwabových typických slovních novotvarů. Petr Panzerberger coby nenáviděný syn-mrzák Červ pak mnohem více zapojuje gestiku a svým realisticky věrným kulháním a výraznou expresivní vyšinutostí na jeviště dokonale přenáší obraz svého jména. S prostorem jejich omšelé kuchyně s kredencí, umyvadlem a starým kanapem kontrastuje moderní pokoj rodiny Kovačičovy s kobercem v barvách rakouské vlajky a pohovkou sterilně chráněnou igelitem před opotřebením. V ní jsou manželé Kovačičovi (Vladislav Georgiev a Petra Kocmanová) i jejich vulgární dcery Desiréé (Zuzana Truplová) a Bianca (Tereza Cisovská) usazeni jako hrdinové televizního sitcomu a skrze jejich stylizovanou mluvu s výrazným přízvukem na povrch vyplouvá veškerá myslitelná maloměstská zvrhlost. Příležitost ztvárnit paní Vočistcovou pak dostala hostující herečka Anna Cónová, která volí záměrně nejcivilnější projev. Za svou zdánlivě kamennou tváří a „dobrou pověstí“ staré dámy (ve scénografickém ztvárnění zastoupenou měšťanským pokojem se starožitným nábytkem) pak s postupným dávkováním odhaluje hrůzné vědomí nadčlověka, který vidí jediné řešení problému ve sprovození ostatních z tohoto světa.
Janusz Klimsza vytvořil působivě groteskní podobenství současné nefunkční společnosti a ukázal svět v jeho nezvratné patologičnosti. Diváci se sice v prvním plánu smějí, ale skrze tento smích se na povrch prodírají veškeré hrůzy skryté pod povrchem. Hrůzy, jejichž uvědoměním může divák dojít smysluplného očištění.
Komorní scéna Aréna Ostrava – Werner Schwab: Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Překlad Tomáš Kafka. Režie a scéna Janusz Klimsza, dramaturgie Tomáš Vůjtek, kostýmy Marcela Lysáčková, hudba Vladislav Georgiev. Premiéra 13. června 2015. (Psáno z reprízy 9. září 2015.)
Komentáře k článku: Byl jednou jeden dům
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
