Od umění očekávám hledání nevyslovitelného a nahlížení do jinak skrytých dimenzí. Od divadla (jako jednoho specifického druhu umění) očekávám kromě toho především žití intenzivní přítomnosti. Co to v divadle znamená, ta přítomnost? Přiznávám, že to neumím popsat. A tak je to správně, že… Kdybych to uměl popsat, zač by to asi stálo? Takže jen jeden pohled, jedna dílčí teze:
Lidé (herci a diváci), kteří se intenzivně účastní zdařile strukturovaného a zdařile prováděného rituálu divadla, umí společně vytvořit intenzivní lidskou přítomnost – svou i ostatních. Taková živá přítomnost se nedá popsat, protože probíhá zásadně jen v daném okamžiku. Dá se jen žít.
Pro srovnání: Podle mého názoru je jedním z hlavních účelů mše (bohoslužby) zažívání maximálně intenzivní přítomnosti Boha (v jednotlivých účastnících samotných, v ostatních účastnících, v prostoru chrámu, …). Při divadle je orientace na Boha asi jen vedlejším účinkem – divadlo je přízemnější než bohoslužba, jde v něm spíše o lidskou přítomnost. (I když: kde se sejdou dva nebo tři… – téma na jindy…)
Pro další srovnání: Podle mého názoru spočívá atraktivnost sportu (aktivně provozovaného i pasivně divácky sledovaného) také v intenzivní a nepředvídatelné lidské přítomnosti. Dokládá to například fakt, že záznam sportovního utkání, které se odehrálo na druhé straně zeměkoule, je pro diváky nesrovnatelně méně atraktivní než přímý přenos odehrávající se tamtéž. Prostorová vzdálenost atraktivitu příliš nesnižuje, ale časový odstup ano – sport možná až tak nevyžaduje, aby to bylo tady, ale vyžaduje, aby se to dělo teď.
Když tvořím novou inscenaci, veškerou strukturu hry (režijní vizi), veškeré zkoušení (naplňování a rozvíjení režijní vize) a další přípravu (výtvarné složky, produkce, propagace, …) zaměřuji na to, aby při přestavení mohli herci a diváci prožít maximálně silnou, otevřenou, ryzí, pravdivou, ale přitom tvůrčí a důstojnou přítomnost a aby mohli hledat v neznámých krajinách nevyslovitelného. Všechny ty složitosti kolem navrhování hry, zkoušení, témat, motivů, forem, atd. mají sloužit jedinému účelu: vytvoření maximální přítomnosti a/nebo otevření maximálního hledání.
Dokonce si myslím, že v divadle je právě ta přítomnost nakonec nejdůležitější – důležitější než to hledání. Hledání je pro mě v divadle důležité „jen“ potud, pokud se na něj váže intenzivní přítomnost. Hledání, na které se přítomnost neváže, může být poskytnuto například výtvarným uměním, literaturou, filmem… nebo dokonce úvahami, vědou, filosofií…
Shrnuto: divadlo dělám především pro intenzivní žití přítomnosti, všechno ostatní je jen vedlejším produktem nebo prostředkem.
Petr Odo Macháček. FOTO archiv DK
P. S. Tento text vyšel na mém osobním blogu Petr Odo – blog 28. ledna tohoto roku. Po výzvě redaktora i-DN Vladimíra Hulce, abych obdobné myšlenky, teze a postřehy publikoval na i-DN a vytvořil si tam vlastní blog, a po dohodě s ním budu další své úvahy (a pochyby) na téma divadlo prvotně zveřejňovat zde.
