Podle svého osobního názoru opřeného o dvacetileté studium divadla (čímž neříkám, že mi něco podstatného neuniká) se odvažuji tvrdit, že já a Divadlo Kámen máme s Václavem Havlem společného jen to, že podobně jako on tvoříme něco, čemu se v širokém a nepřesně vymezeném smyslu říká divadlo. Podobně toho máme společného se Sofoklem. A Corneillem. A Mrštíky. A Goldflamem. A dokonce i třeba takovým Hřebejkem. (Záměrně vynechávám lidi, se kterými toho, doufám, máme společného více…). Zajímalo by mě, proč býváme asociováni zrovna s Havlem. Podle mého názoru děláme něco naprosto jiného a snad jedinou společnou věcí je, že někdy používáme podobně jako on opakování; to je ovšem dosti chabá podobnost.
Především nejsme my ani on zdaleka jediní, kdo opakování používá. Zadruhé je to natolik vnějškový příznak nějakého fragmentu formy, že ve stejném duchu bychom mohli třeba tvrdit, že když muzikant používá mikrointervaly, napodobuje Hábu.
Soubor Divadla Kámen (šéf souboru Petr Macháček sedí uprostřed u stolu) – foto k inscenaci Výhled na řeku Labe. FOTO archiv souboru
V čem podstatném se podle mého názoru od Václava Havla například lišíme?
Především: Havlova dramata jsou promyšleným zkoumáním (občas promyšlenou ilustrací) jeho filosofických tezí, například o odcizení, o dialektice apod. My žádné teze nezkoumáme, a už vůbec žádné neilustrujeme. Žádné teze nemáme formulované, nejsme v žádném smyslu filosofové, ani žádné teze od žádného filosofa nepřebíráme, nemůžeme je tedy ani zkoumat. Zaměřujeme se na živou přítomnost, a ta s tezemi nejde dohromady.
Dále: Havel tvořil brilantní činoherní dialogy a situace, které mají většinou ostré (občas dokonce jednoznačné) vyznění; buď jako gag nebo ve smyslu významu. My máme brilantní dialog jen výjimečně (a nikdy tak brilantní jako on). Jeho hry bývají na takových dialozích vystavěny, v našich jsou jen vedlejšími produkty nebo dokonce omyly.
Dále: vyznění Havlových situací je záměrně jednoznačné nebo alespoň úzce vymezené a režiséři je podle toho také stavějí. Herci určitě nemívají pokyn ve smyslu „přistupuj k této situaci zcela otevřeně a prožívej ji tak, jak v danou chvíli cítíš v kontextu spoluhráčů, atmosféry apod.“ Naši herci takový pokyn zásadně mají. Jsem si jist, že bychom žádnou Havlovu hru tímto stylem nemohli inscenovat (možná s výjimkou Ztížené možnosti soustředění, ale i o tom dost pochybuji; možná s výjimkou Odcházení), šlo by to proti konstrukci textu a výsledkem by byla jen zmatená neurčitost. A naopak: naše hry (alespoň ty, které děláme posledních řekněme 8 let – řekněme od Žab dále) se nedají hrát s typickou činoherní výstavbou situací, protože tím by se ztratila jejich naprostá (občas možná 50%-ní, ale i to je velmi mnoho) interpretační, pocitová a emoční otevřenost; a bez této otevřenosti jsou bezcenné, protože text a situace samy o sobě nemají (na rozdíl od těch Havlových) vůbec hodnotu.
Jinými slovy totéž: Havlovy hry jsou určeny pro provedení tradičními činoherními postupy, naše v žádném případě.
Dramatik Václav Havel. FOTO archiv
Dále: Havlovy ani naše hry nejsou v pravém smyslu absurdní dramata typu Ionesca a Becketta, ani jedny ani druhé nevedou k rozpadu, nonsensu a absurditě. Ovšem ty jeho vedou prostě ke zkoumání a sdělování něčeho definovatelného (i když třeba složitě, kontroverzně apod.), ty naše naopak k hledání skrze formu, estetiku. Jeho objekty zkoumání (jeho filosofické teze) jsou definované, relativně ostré, zatímco naše objekty zkoumání definovat nelze – alespoň ne slovy, pojmy.
Tolik pro tuto chvíli… Mnohý teoretik by určitě lépe popsal i další a třeba i zásadnější rozdíly…
Byl bych věčný za vysvětlení, proč býváme s Havlem spojováni, rád o tom budu diskutovat podrobněji, bude-li mít někdo zájem.
Jen pro jistotu malý disclaimer: Práce Václava Havla si velmi vážím, tímto se jen pokouším odmítat asociace, které jsou podle mého názoru zavádějící.
/Současně vyšlo i na soukromém blogu autora: Petr Odo – blog/
///
O Divadle Kámen píší na i-DN (a jejich texty naleznete):
Vladimír Hulec
Petře,
reaguješ popudlivě na dvě věci – na (dle Tebe) nespravedlivou kritiku Petra Bakly v časopise His Voice a na havlovský kontext, do kterého Tě někteří kritici (tedy nejen Bakla) zasazují.
Tedy popořadě – autora kritiky neznám, ale je zřejmé, že se pohybuje v hudebním prostředí, a tedy divadelní (literární) kontext vnímá jen velmi povrchně a právě takto povrchně zařadil Tvou práci se slovem a opakováním větných či jiných frází do tohoto kontextu. Napsal to dost něšťastně, což ale kritici občas dělají.
Zajímavější je, že nejen on Tvou práci zařazuje do světa havlovských slovních a tematických konstrukcí, modelů. Podle mne se tito kritici/analytici až tak mýlit nemusejí, i když to není Tvým prvotním (či vůbec žádným) záměrem. Svou dekompozicí jazyka na fráze a opakování vět, slov, situací totiž podobně jako Havel a dramatici absurdních dramat a experimetnální prózy či poezie poukazujete – ať chcete, či ne, ať si to uvědomujete, či ne – na rozkládající se strukturu myšlení a fungování této (tedy modernistické, postmodernistické či postpostmodernistické…) společnosti. Že každý pak touto metodou míříte jinam, je už jen téma, které si před sebe kladete a které zpracováváte. Václava Havla zajímá samotná společnost, Sartre či Beckett kladou existenciální otázky, Ionesco (který si myslím je Ti nejblíž) vstupuje přímo doprostřed absurdit tohoto světa. On je ale ukazuje v groteskní nadsázce, zatímco Ty – aspoň tak se mi Tvé práce jeví – chceš být mimo přímé asociace, jako bys byl spíš blíž dadaismu či surrealismu. To ale dle mého nic nemění na tom, že Tvé texty lze – dle mého – vřazovat a konfrontovat i s texty Václava Havla. Samozřejmě nejen a jistě lze v Tvé – v mnohém originální a jedinečné – práci nacházet další paralely, východiska a směřování.
Ostatně se vyvíjíš a Tvé současné stupňující se napojení na minimalistickou hudbu (a avantgardní hudbu jako takovou) Tě a Divadlo Kámen zase vede jinam, do jiných vod.
Pokud jde o mne, dlouhodobě cítím kořeny či východiska Tvé práce v avantgardě XX. století, v tvorbě ruských konstruktivistů, Corbusiera, Duchampa, Pollocka, Cunninghama, R. Wilsona, v experimentální poezii a próze (Morgenstern, Bondy), francouzském novém románu (Robbe-Grillet)… Nemluvím – upozorňuju – o kvalitě, ani Tě a Divadlo Kámen s nimi nesrovnávám, mluvím o kontextech a oblastech, kam dle mého lze vřazovat Tvou tvorbu. Jim šlo z velké části o formu, jíž formulovali svá díla. A zdá se mi, že to děláš i Ty a Divadlo Kámen.
A absurdní drama ani Havla bych z těchto světů při uvažování o Tvém divadle a textech nevylučoval. Ať se Ti to líbí, nebo ne.
20.10.2016 (2.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Odo
Vladimíre,
díky moc, že naplňuješ mou prosbu o vysvětlení toho jevu, toho spojování DK s V. Havlem.
Reagoval jsem popudlivě, jo? Já tedy myslím, že je to velmi mírná reakce na slovo „plagiát“ – i když tedy… Příště napíšu poznámku o tom, jak považuji autorská práva za absurdní a škodlivá… ale „plagiát“ je přece jen trochu silné slovo, ne? (dobromyslný smajlík)
No ale k věci: ano, pokud se díváš na způsob používání jazyka (a nejen opakování – souhlasím s Tvým doplněním o dekompozici jazyka) a opakování obecně – nejen v textu, ale také opakování situací a motivů a jejich zkoumání v drobných posunech atd., jsou naše postupy těm, které používal Havel, blízké. Souhlasím.
Na druhu stranu: celá moderní (modernější než absurdní) dramatika používá do nějaké míry opakování. Nemám široký přehled, ale myslím, že desítky procent známých dramatiků s nějakou formou opakování pracují jako s podstatným nástrojem (napadá mě třeba i takový „neabsurdní“ dramatik jako Martin McDonagh). Postupně se asi přišlo na to, že chci-li zkoumat cokoli (situaci, rytmus, slovo, vztah, intonaci, …) do hloubky, je k tomu opakování výborný prostředek. Platí to pro divadlo, hudbu, výtvarno atd., a vlastně to ani není novinka moderní doby (nějakou volnější repetitivnost najdu i v Macbethovi, Lakomcovi, o jakkoli staré hudbě nemluvě), jen se to opakování asi v moderní době víc vyhranilo a vyčistilo.
Podobně se v hudbě (a následně i v divadle) přišlo na to, že chci-li opravdu pořádně zkoumat zvuk, nemohu pracovat jen s celými intervaly a základními rytmy.
Podobně se přišlo na užitečnost dekompozice.
Uznávám ovšem, že Havel pracuje s dekompozicí jazyka, situací a rytmu víc než třeba Aischylos nebo Mrštíci, i než ten McDonagh. Tedy souhlasím a díky.
Ale v tom článku upozorňuju na podle mého názoru podstatnější věc: zásadní rozdíl mezi výstavbou hry s uzavřenými motivy a s otevřenými motivy, s uzavřeným a otevřeným vyzněním, nebo (jak by se to mělo říci, aby to nevyznělo moc schematicky?) hry sdělující a hry otevřeně hledající (až tápající). Ten rozdíl totiž znamená úplně jinou režijní a hereckou práci, a to mi na něm přijde zajímavé. My totiž opravdu pracujeme tak, že bychom Havlovu hru nedokázali dobře udělat, protože naše otevřené herectví by jí uškodilo, rozplizlo by ji.
21.10.2016 (9.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Já si naopak myslím,
že váš způsob práce s textem i situacemi by mohl Havlovy hry někam posunout, že není třeba je vnímat pouze jako schemata chování lidí v konkrétní společnosti, ale i jako existenciální situace, nebo – rozložené ad absurdum – jako situace, které už nic jiného než ono absurdum nesdělují (takto skvěle s Havlovou Audiencí naložili Spitfire Company).
Teď se zrovna zabývám Havlovou Asanací a jejími aktuálními inscenačními tvary a zdá se mi, že právě Tvé posuny – anebo na úplně druhou stranu směrem do brutální grotesky typu Sklepa (viz jejich Mlýny) – by jí moc pomohly. Jinak té hře hrozí jen pietní interpretace evokující dávnou politickou dobu (Krob v KD HK). Po „havlovsku“ zpracována funguje – zdá se mi – jen v živém politickém kontextu, tedy pokud taková poklesle diktátorská situace ve společnosti je (kyjevská inscenace Břéti Rychlíka). Proto je vysoce zajímavý Vladimír Morávek zpracovávající Havla (nejradikálněji asi v Cirkusu Havel) a mohli byste být i vy – Divadlo Kámen.
Toto nepíšu jako dramaturgický návrh pro Divadlo Kámen, ale proto, že chci demonstrovat, že vaše postupy lze velmi dobře aplikovat i na – jak Ty říkáš – „motivicky uzavřené“ hry. Dokonce se mi zdá, že ve Ztrátě obsahu… k tomuto přístupu k textu (který mi přijde hodně „uzavřený“ – tedy jako pointovaná hříčka) docházíš. A abych nepřipomínal jen současnost – v mém oblíbeném Mlejnku jste myslím také tak pracovali.
22.10.2016 (3.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Odo
Když já ty inscenace bohužel neznám,
znám jen ty texty VH. Myslím, že by se daly využít jen například nějaké fragmenty, v podstatě jako nové autorské dílo, a ta původní hra by byla jen námětem; ale takhle se dají použít skoro všechny předlohy.
No asi to zůstane nerozsouzené, protože se do toho asi nebudeme pouštět… Leda že bychom právě dostali zase někdy chuť zkusit další Ztrátu obsahu nebo Mlejnka… Souhlasím, že u nich jsme takto z velké části pracovali…
25.10.2016 (0.04), , Trvalý odkaz komentáře,