Nevábné artefakty soudobé češtiny
Markéta Lazarová jako divadlo? Proč ne. Inspirace se stále víc hledá v jiných uměleckých druzích. Snad je současná inflace dramatizací i příznakem hlubší krize soudobého divadla, jemuž se klasický repertoár zajídá, a k nové původní tvorbě nemá dostatek sil. Velké literární příběhy české klasiky, abych zůstal v tuzemsku, jsou dnes zdivadelňovány jako na běžícím pásu – ponechme stranou, že je za tím mnohdy cítit snahu pojistit si úspěch díky obecně uznávané síle zpracovávaného námětu. Vančurův temný příběh z časů odbojných zemanů a válek mezi rody stále láká: počet adaptací se bude pohybovat mezi první a druhou desítkou. Nejprve prostějovské HaDivadlo (1976), poté scénicky oproštěná verze J. A. Pitínského (ND 2002). Dnes si divadelníci zřejmě neumí představit Markétu jinak než jako muzikál. Jako hudební balada spatřila světlo světa na prknech MD Brno (Stanislav Moša 2007) a z poslední doby snad ještě zmíním rockovou produkci MD Olomouc (Michal Tarant 2011).
Veronika Kubařová a Tomáš Novotný v nejnovější inscenaci Markéta Lazarová FOTO ALENA HRBKOVÁ
Že je to úkol nelehký, podceňující dosah deformace dané žánrovým posunem od básnivé literární povídky ke komerčnímu muzikálu, o tom svědčí i současná Markéta Lazarová, jak ji pro scénu Divadla ABC dramaturgicky připravili Věra Mašková a Pavel Khek. A to přestože si tvůrci předsevzali, že tentokrát o muzikál nebudou usilovat. Stejně to tak nakonec dopadlo, jejich Markéta tak ve výsledku působí, byť technicky o muzikál nejde. Těžko říci, zda je to spíše stylem herectví, revuální scénou či způsobem traktování příběhu, v němž dostatek prostoru mají i zpívané sborové partie s chorálovými intonacemi, včetně citátu raně středověké písně Andělíku rozkochaný. Převažuje ovšem měkký mainstream českého rocku. Pokud jde o vlastní adaptaci, je za ní poznat kus poctivé dramaturgické práce a snahu – ne vždy úspěšnou – porovnat se s archaickým Vančurovým jazykem na moderním jevišti. Nádherně košatá vančurovská perioda je největší kvalitou povídky a ke cti inscenátorů budiž řečeno, že to pochopili. Velká literatura se na scéně zpřítomňuje promluvami do mikrofonu, k němuž z děje odbíhají některé postavy (Kateřina, Markéta). Dramatická kontinuita se těmito aluzemi trochu štěpí, ale zas tolik to nevadí – promluví slovo básníka. Větší ránu jí průběžně zasazují hudební quasimuzikálové vstupy – a zde je kvalita minimálně sporná. Dramaturgické zpracování bych nicméně považoval za hlavní přednost inscenace. Co jí v celkovém výsledku podráží nohy, jsou herecké výkony, matné, nezralé, křečovité. Naštěstí tu převažuje kinetická složka, ale jakmile herci promluví, krása jazyka je ta tam, zato slyšíme nevábné artefakty soudobé češtiny. S jednou, naštěstí podstatnou výjimkou, která inscenaci přece jen zachraňuje, a tou je Veronika Kubařová – velmi přijatelná, tvárná, přirozená a dynamická Markéta.
Městská divadla pražská – Vladislav Vančura: Markéta Lazarová. Adaptace a dramaturgie Věra Mašková. Režie a úprava Pavel Khek, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, hudba David Hlaváč, Petr Zatloukal. Premiéra 16. listopadu 2013 v Divadle ABC.
Komentáře k článku: Nevábné artefakty soudobé češtiny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
