Jaj, ty Nevěsty…
Sdružení Masopust uvedlo pět let starou hru Martina Františáka Nevěsta. Volba je to poněkud ošemetná: mnohomluvný text si libuje v těžkopádné symbolice a navíc se kromě své hlavní linie – baladicky laděného příběhu vesnických padlých žen – utápí ve snaze alespoň trochu naťuknout celou řadu dalších témat. Od poválečného vyhnání Němců až po dnešní podnikání.
Natálie Drabiščáková s Ivanou Uhlířovou se do dialogů svých postav pokládají s vervou i pořádnou dávkou ironie FOTO ARCHIV MASOPUST
Režisér Jan Holec s dramaturgyní Terezou Marečkovou si těchto problémů patrně byli dobře vědomi, a tak sáhli k razantním úpravám. Zůstalo prostředí zapadlé slovácké vesnice, včetně nářečí a rázovitých figurek, všechno ale natolik přetažené ad absurdum, že často nelze dost dobře rozlišit, co je míněno vážně a kde už začíná parodie. Původně vcelku srozumitelně podávaný příběh je navíc zbaven většiny záchytných bodů (včetně odlišení časových rovin), takže se diváci neznalí předlohy mohou přinejmenším do půlky představení jen dohadovat, o čem že se to vlastně hraje. Vůči autorovi je to poněkud neurvalé, jenže málo platné: právě tato nejistota či nedopovězenost jsou spolu s nepravidelně prosakující ironií a místy až dryáčnickým humorem na této Nevěstě to nejlepší. Jakmile se vše vyjasní, vystoupí do popředí výše zmíněné problémy předlohy a inscenace začne působit klopotně.
Předčasným vrcholem večera je několik retrospektivních scén, ve kterých si svůj vzájemný vztah vyjasňuje ústřední dvojice žen. Matka se kdysi stala „nevěstou bez manžela“, tedy de facto vesnickou prostitutkou (tušíme, že byla mezi těmi, kdo přišli místo vyhnaných Němců), a později do této role vmanipulovala i svou dospívající dceru. To, o čem se hraje, není v jádru ani trochu veselé, Natálie Drabiščáková s Ivanou Uhlířovou se ovšem do dialogů svých postav pokládají nejen s velkou vervou, ale také s pořádnou dávkou ironie. Zbavují své repliky realistických motivací, přehánějí to se slováckým nářečím (charakteristické je, jak si Uhlířová k potěše publika vychutnává všechny možnosti slůvka Jaj!) a výsledkem jsou zábavné vykloubené slovní souboje, které vyznívají spíš hořce a cynicky než pochmurně.
Hra i představní nicméně začínají a končí „v současnosti“, kdy dcera – nyní už stará žena – umírá a její sousedé se s buranským jemnocitem domlouvají, že ji nechají zemřít v nemocnici a chalupu přestaví na mysliveckou klubovnu. Jediným protihráčem demoralizovaných reprezentantů dnešních i „jézéďáckých“ poměrů je místní učitel – alkoholik a „náplava“ z Brna. Pohyb na hranici vážnosti a grotesky je asi cílem i zde, pánská část souboru se však suverénnímu výkonu Drabiščákové s Uhlířovou ani zdaleka nepřiblíží (snad s čestnou výjimkou Jiřího Štrébla v roli bývalého starosty), a tak vše vyznívá dílem nijace a dílem křečovitě. O to více pak vyniknou neobratnosti režie na způsob urputné snahy symbolizovat pomocí bílé barvy to, jak jsou všichni stále více a více „zašpiněni“ svou vinou.
Poté, co se objeví ještě domněle mrtvá vnučka, vše doklopýtá k vcelku očekávatelnému konci, doplněnému náznakem smíření: moderně vyhlížející žena prohlásí, že se vzdává svých majetkových nároků výměnou za to, že matka bude moci dožít doma. Žádná velká katarze se ale nekoná; vzdor několika silným pasážím působí tato inscenace ze všeho nejvíc dojmem nenaplněnosti. Alespoň pokud opravdu bylo záměrem tvůrců podat původně smrtelně vážnou hru tak trochu jako jedovatou grotesku – a zároveň zachovat její baladické jádro.
Masopust – Martin Františák: Nevěsta. Režie Jan Holec, scéna Ján Tereba, kostýmy Paulína Bočková, dramaturgie Tereza Marečková. Premiéra v Divadle Komedie 30. dubna 2017.
Komentáře k článku: Jaj, ty Nevěsty…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
