Jen aby ta láska vůbec dosáhla k publiku
Tvůrčí intenzita dvojice Jana Nebeského a Lucie Trmíkové neuvadá, spíše kulminuje. Vloni na podzim uvedli v pražském Experimentálním prostoru NoD inscenaci Dvojí Domov / Z Čepa, která byla nominována na Cenu Divadelních novin 2016 v kategorii Alternativní divadlo. Ve spolupráci s tímto prostorem (a v rolích Nebeský – režisér, Trmíková –scenáristka) již dříve připravili dva projekty: Lamento / Z tance v prach a opět do tance a Peklo / Dantovské variace. A Studio Hrdinů má ještě na repertoáru inscenaci Mlčky křičet, v níž zpracovali odkaz francouzské filosofky a ženy mnoha tváří a určení Simone Weilové. Nyní do této palety přibyl titul Miluji tě jak po smrti o vztahu židovské, německy píšící básnířky Else Lasker-Schülerové (1869–1945) a německého básníka, civilním povoláním lékaře Gottfrieda Benna (1886–1956). Ti dva, ona již žena po čtyřicítce, on dvacátník, k sobě v roce 1912 zahořeli láskou. Byl to vztah nedlouhý, avšak intenzivní a poznamenávající, jak to tak někdy bývá, na zbytek životů oba aktéry.
Karel Dobrý a Lucie Trmíková v inscenaci Jana Nebeského Miluji tě jak po smrti FOTO LALI LAYTADZE
Nejprve na jevišti vpravo – ze strany diváků – zasednou trumpetista Miroslav Hloucal a za velkou klávesovou yamahu Emil Viklický, vlevo za pianem zatím jen spočine Martin Dohnal. Když mezi tuto sestavu vstoupí herci Lucie Trmíková a Karel Dobrý, je ihned zřejmé, že to bude „nebeskárna“ s vypouklými kostýmy i gesty, s barvitostí na několikerý způsob. Estetika stojí na proměnách kostýmů, dvou pomalovaných paravánech a několika málo předmětech, z nichž ten největší je Bennův operační či, lépe, pitevní stůl. Proměny jak kostýmů, tak všeho ostatního jsou zde vpravdě expresionistické, možná ještě o chlup expresionističtější, než tomu u Nebeského bývá – však také jak Lasker-Schülerová, tak Benn náleželi k německy píšící expresionistické špici. Vzplanutí, vztah, jeho síla jsou evokovány víc než dobové a osobní okolnosti té lásky, jednotlivé akty jsou tu víc než příběh, i když se nedá hovořit o bezčasí, v němž by tvůrci estétsky pluli. Bennův čas je doveden i k jeho uhranutí nacismem počátkem třicátých let. „Postbennovský“ čas Lasker-Schülerové, jíž v „reálu“ zemřel ve dvacátých letech syn a v následujícím desetiletí opustila Německo a žila v Palestině, v inscenaci pokračuje úbytkem jejích sil a plodným steskem po tom fatálním vztahu.
Zhruba sedmdesátiminutová inscenace Miluji tě jak po smrti má žánrově snad nejblíže ke hře se zpěvy, možná lépe k obrazu se zpěvy. Hraje a zpívá se tu hojně, hudba Viklického a Dohnala je významově i kvantitou naprosto rovnomocná pronášenému slovu, její živé provedení je excelentní. Trmíková sice při premiéře nejednou vyplivla z úst přebrebt, ale její výkon pěvecký byl o poznání sebevědomější a muzikálnější než Dobrého. V tomto punktu by bylo pro recenzi ideální počkat ještě na to uvedení inscenace, kdy Bennem bude alternující Miroslav König, který například na Zábradlí nejednou demonstroval své muzikantské schopnosti. Ještě ke zpívající Trmíkové: její divadelní písně by už asi vydaly na album, nebo se k takovému shrnutí její písňová interpretace pozvolna blíží, protože texty těch kusů jsou výpovědí svého druhu a různé jevištní vylomeniny, které je doprovázejí, někdy spíš oslabují, než posilují onu textovou výpovědní hodnotu.
Nyní něco kritických či zdrženlivých slov k Miluji tě jak po smrti. Všechny ty vypouklé či jasně barevné nebo temné propriety, které na sebe Trmíková s Dobrým během inscenace nasazují, s nimiž obcují, jsou určitě efektní: od úvodního obrovského hlavového nástavce Trmíkové, který zdůrazňuje židovské rysy Lasker-Schülerové, přes rozměrné boxerské rukavice, jimiž si milenci uštědřují rány, až po sexuální symboly i sado-maso pomůcky. To vše stimuluje divákovu pozornost, ale zároveň tentokrát, nemohu si pomoci, až příliš odvádí pozornost od váhy vyslovovaných veršů a vět. Jistě, tohle napětí mezi slovem a okem je pro Nebeského režijní metodu typické, ale to neznamená, že nad každou jeho „expresí“ je třeba automaticky řičet blahem, jak to činili někteří diváci při natěšené říjnové premiéře, kdy k části publika evidentně vůbec nedoléhala tragika vyřčených slov; ta pro ně byla kostýmy a akcí zcela odrušena.
Muzikant Martin Dohnal je charismatická postava už třicet let, a když hráčsky i gesticky „jede“ u klavíru, je to výtečné. Ale když ho lapí jakýsi taneční záchvat a Mistr „humorně“ pobíhá po jevišti, tak nevím, co si o tom myslet. K čemu to? A když se potom pan režisér při děkovačce přišel fanouškům uklonit s vehemencí fotbalového kanonýra, který právě trumfoval v Lize mistrů, říkal jsem si, že bych to celé raději viděl ještě jednou, bez premiérových taškařic, s Königem také, aby ten zážitek byl méně defragmentovaný. Abych jako recenzent určitěji věděl, nakolik ta expresionistická orgie v NoD je, či není pouhou profesionálně zručnou exhibicí jedné vyhrocené metody. Ale nešlo to: další představení se v NoDu uvádí za bezmála tři týdny, a mezitím bylo třeba odevzdat tento text…
Experimentální prostor NoD, Praha – J. Nebeský, L. Trmíková: Miluji tě jak po smrti. Režie Jan Nebeský, scénář (s použitím veršů Else Lasker-Schülerové a Gottfrieda Benna v překladu Aleny Bláhové a Ludvíka Kundery) Lucie Trmíková, hudba Emil Viklický a Martin Dohnal, výtvarná spolupráce Igor Karpaczewski, kostýmy Petra Vlachynská. Premiéra 7. října 2016.
Komentáře k článku: Jen aby ta láska vůbec dosáhla k publiku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
