Divadelní noviny > Festivaly

Modří sloni nad Libercem (No. 4)

Největším zážitkem čtvrtého festivalového dne pro mě bylo pozorování ročních dětí, které procházely tunelem z krabic, aby se dostaly na jedno ze soutěžních představení Mateřinky.

Dnes se odehrály tři: Pes (pří)tulák, Kostky a Papírové zvuky. Poslední dvě jmenovaná patří do kategorie divadla pro batolata, které se stalo jedním z témat letošního festivalu.

Neustálé znovuobjevování

Belgický režisér Karl Van Ransbeeck, který se této tvorbě věnuje více než deset let a letos měl na festivalu inscenaci Bzzz´T, zahájil svůj příspěvek na přednášce o divadle pro nejmenší poznámkou, že děti nejsou vázány pravidly nebo očekáváním, že k věci zaujmou závažný postoj. Neustále se pouštějí do znovuobjevování světa. Mají vlastní vnímání prostoru a času, které se ne vždy shoduje s vnímáním dospělých. A právě to je výzva pro tvůrce, kterých se v Liberci sešlo hned několik. Belgičani nechali nahlédnout do svého způsobu práce ve středu, v pátek se snažili batolata oslovit Slovinci a Francouzi. A myslím, že se jim dařilo.

Na kolena a pěkně po čtyřech

Lutkovno Gledališče Maribor rozvinulo své představení Kocke (Kostky) až do foyer divadla. Děti procházely tunelem vytvořeným z papírových krabic, přičemž každá z nich byla svým vlastním světem.

První tvořil kámen a hlína. Dětem se nad hlavami vznášeli keramičtí ptáčkové a pod nohama jim křoupaly a uskakovaly drobné kamínky. V dřevěné krabici se šlapalo po kůře a stěny byly pokryté kusy kmenů stromů a větví, které fungovaly jako ozvučné nástroje. Každý si mohl vytvořit rytmus, jaký chtěl. Třetí krabici jsem si pro sebe pojmenovala jako andělskou. Její vnitřek byl bílý, obložený polštáři a cestu zdobilo peří s rolničkami. Po měkkém koberci se děti prošly ve čtvrté – zelené – krabici. Ve vyříznutých prostorech jejích stěn se houpaly příbory, knoflíky a korálky a jinde byly nataženy proužky z barevné gumy „od kalhot“.

Diváky na cestě provázel zvuk harmoniky a mandolíny a dovedl je až do sálu na jeviště, kde zpod zatažené opony koukala další krabice. Bylo ji nutné prolézt. Pro mě to znamenalo vsoukat se do hracího prostoru po čtyřech. Každý návštěvník dostal na ruku razítko sedmikrásky, tulipánu či jiného jednoduchého znaku, podle něhož si našel místo se shodně označeným polštářkem.

Hlavní dekorací této inscenace jsou papírové krabice, z nichž dva herci (Barbara Jamšek a Danilo Trstenjak) vytvářeli domy a posléze postavili jeden velký činžák, který dokreslovali křídou. V domě si pak hráli, schovávali se, probouzeli k životu různá zvířata (psa, kočku, slepici, která snesla vejce), a když přišla noc, rozsvítily se ve tmě hvězdy. Představení doprovázel zpěv a hra na mandolínu a housle. Děti sledovaly produkci skoro s otevřenou pusou a to i ty, které sotva chodily.

Snaha o společný rytmus

Svou zvláštní atmosféru s jiným plynutím času, než jsme v divadle běžně zvyklí, mělo i představení Papírové zvuky francouzského Theatre Amalys režiséra Laurenta Duponta. Marie Fraschina odehrála a odzpívala „symfonii pro pomačkaný papír“.

Křehce a vznešeně působící scéna z bílého papíru byla více než z půlky dekorativní. Marie Fraschina si víceméně vystačila s archem papíru, který různě skládala, balila se do něj, vystrkovala z něj nohy a s nimi pak vedla dialog. Působivé byly květiny, které z papíru v závěru „vykvetly“. Přestože inscenace byla velmi čistá, propracovaná a elegantní (lepší výraz mě pro pojmenování dojmu, který jsem získala, nenapadá), nejsem zdaleka tak přesvědčena o jejím účinku na nejmenší děti, jako tomu bylo u představení předchozího. Zarazilo mě, že hraní doprovázel nejen zpěv, ale i reprodukovaná hudba. Pokud mohu soudit z toho, co jsem pro tuto diváckou kategorii zatím viděla, živě provozovaná hudba a především rytmus jsou základem úspěchu. Dětem je dobré zážitek rytmizovat, protože jak tvrdí již zmíněný Karl Van Ransbeek, děti od narození používají v komunikaci s rodiči jakousi „hudební strukturu“. Rytmus je základem divadla, stejně jako života. Základem komunikace se sebou samými i s ostatními. Divadlo pro děti – bez ohledu na věk – znamená vstupovat do nových prostorů a časů. Znamená zkoušet nové rytmy ve snaze najít ten společný.

A ještě jednou psi

Kromě představení Dášeňka aneb Psí kusy nabídla letošní Mateřinka ještě druhý pohled do světa „čtyřnoháků“. Katka Aulitisová a Lubo Piktor ze Slovenska přivezli do Liberce Psa (pří)tuláka – příběh štěněte, které mělo být pro svou nevzhlednost, a tudíž neprodejnost utopeno, ale zázrakem přežilo a vydalo se do světa hledat svého pána, respektive paničku.

Přestože scénu tvořil na pohled obyčejný stůl a židle, tvůrci divadla Piki Pezinok těmito jednoduchými prostředky dokázali vytvořit potok, v němž se štěně topilo, popelářský vůz, skládku, psí kotec, dětský pokojík, auto s přívěsným vozíkem a mnoho dalších prostředí. Zážitkem bylo zkoumat, z jakých nejrůznějších předmětů se dá vytvořit pes. Hlavní hrdina byl ztvárněn buď marionetou nebo maňáskem, ale psi, s nimiž se na cestě potkal, byli vytvořeni například z boty (staré křusky), smetáku či mopu, kuchyňské rukavice, čepice a kdo ví z čeho ještě. Ocenit je třeba také to, jak herci dokázali ztvárnit tříčlennou rodinku pouze hraním nohou nebo naopak přiblížit běh Paříží detailním pohledem na mapu, po níž se pohybují dvě miniaturní loutky. Dobré nápady této inscenaci zkrátka nechyběly a mezi ně se tu a tam vešlo i poučení pro děti, např. o tom, že láska je slepá, že síla v životě nic neznamená, důležité je umět se vyhnout a taky třeba to, že se děti mají učit, aby si pak mohly číst různé vyhlášky.

• Autor: Zuzana Vojtíšková
• Publikováno: 22. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Modří sloni nad Libercem (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ