Zatěžkaným labyrintem svědomí
Režisér a dramatik Martin Františák má k literární hvězdě posledních let Janu Balabánovi (1961–2010) svým uměleckým naturelem a především ryzostí, která nemusí být nutně vázána na pohodlnější život v kulturním centru, dost blízko. S dnes velmi ceněným prozaikem se setkal při přípravě životopisného dramatu o Petru Bezručovi (kde jinde než v ostravském Divadle Petra Bezruče), nyní připravil pro Švandovo divadlo vlastní projekt Možná že odcházíme a čerpal při tom z několika Balabánových textů (ze stejnojmenné povídkové sbírky, dalšího souboru próz Jsme tady a z románu Zeptej se táty).
Filip Čapka a Klára Cibulková v ambiciózní inscenaci Martina Františáka Možná že odcházíme FOTO IVAN DVOŘÁK
Obávám se, že syrovou, literárně však kultivovanou materii přetavil do scénáře poněkud komplikovaného, s jehož percepcí mohou mít potíže i ti, kteří jsou s Balabánovými texty obeznámeni. Drsné, zvláštní poezií prosycené epizody ze života samorostů z Ostravska překryje v dalším průběhu Františákovy hry komplikovaný otcovsko-synovský dialog, vycházející především ze zmíněného románu.
Inscenace má strhující začátek. Po záznamu spisovatelova hlasu (ozve se i na konci představení) s lehce kunsthistorickou interpretací promítnuté fotografie (Balabán se věnoval výtvarnému umění a hovoříval na vernisážích), nastupují na scénu čtyři výborní herci. Klára Cibulková, otec a syn Jiří a Filip Čapkovi a David Punčochář zahajují produkci ve skvěle vykreslených figurkách rodinky, která sype popel z matčiny urny do hrobu, z něhož ovšem vydloubne cypřiš a jde ho zpeněžit, aby bylo za co pít (Filip Čapka ztvárňuje spisovatele-pozorovatele v pozadí scény). V další epizodě už se hlásí otcovsko-synovské téma, hrané skutečnými příbuznými, otec hledá v krčmě potomka, který propadl alkoholismu, jeho přítomnost zprvu nepřiznává pikantně ordinérní barmanka (s přesným timingem vykresluje její taktiku i změny nálad Klára Cibulková), přítomný je i jakýsi loudil, podomní obchodník s cédéčky – v komicky bezbranné figurce perlí David Punčochář, jemuž se tentokrát daří především v postavičkách směšno-smutných. Nejinak je tomu i v jedné z dalších epizod, kdy vykresluje nesofistikovaného chlapíka, častujícího partnerku a matku svého dítěte permanentním oslovováním pičo, které ovšem nepostrádá jistou dávku láskyplnosti. Od těchto a dalších podobných postav, při nichž kromě předloh Balabánových vytanou na mysli i hrdinové Hrabalovi či Landsmanovi, se odlišuje bolestně existenciální hledání, rozcházení a smiřování se otce se synem. Podstatnou část poněkud zdlouhavého finále pak tvoří – v románu Zeptej se táty strhující – soud v synově snu, při němž otec-lékař čelí obžalobě náboženského fanatika (bylo mi sděleno nejvyšším soudcem), že zapříčinil za minulého režimu smrt někoho, před jehož náročnou léčbou, na niž existoval pořadník, upřednostnil nomenklaturní kádry, což prý souvisí s lékařovým napojením na StB.
Filip Čapka je postaven před nesnadný úkol prezentovat velké množství textu a při komplikovaně koncipovaném scénáři s tím zápasí velmi čestně, účinnost a dopad na diváka jsou však přemírou náročného sdělení poněkud ztíženy. Přes řadu silných momentů (zvláště první třetina produkce je velmi vydařená) se inscenace poněkud utápí a tříští v zatěžkaných zákrutech fabule přece jen přibližné. Přitom o impresionistickou mozaiku výjevů nejde. Františákovo usilování o vyslovení znepokojivých témat je sympatické, inscenační výsledek bych však označil za čestnou remízu.
Švandovo divadlo Praha – Jan Balabán: Možná že odcházíme. Divadelní adaptace a režie Martin Františák, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Lucie Labajová, dramaturgie Lucie Kolouchová. Premiéra 29. března 2014.
Komentáře k článku: Zatěžkaným labyrintem svědomí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
