Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 41)

Je tak nějak divně. Ani ošklivě ani pěkně. Dlouho a táhle je takto divně. Jarní slunce se opírá do zahrad, přitom by měl být mráz a měl by padat sníh. Místo toho zlaté paprsky prosvítají vilným smogem, brodí se clonou drobounkých par, a mně je z toho všeho teskno. Neveselo.

Sousedka na mě volá z balkonu: Tohle přírodní pošmourno už trvá příliš. To působí na lidi. Všimnul jste si, jak jsou všichni kolem zamračení? – Koukám, koukám, paní sousedko. – Pane sousede, měl byste chodit ven, mezi lidi, dýchat čerstvý vzduch. – Vyrazím, paní sousedko, jen jak se setmí a vzduch bude čistý. – Pane sousede, dýchat potmě, to není ono a potom, potmě nic neuvidíte. – Paní sousedko, nebudete věřit, ale potmě se dýchá jedna báseň a za tmy je vidět nejlíp!

Na Komín se snáší tma. Komínští obchodníci vykukují ze svých kvelbů, v rukou mají zapálené cigarety a vyfukují do ulice kouř. Jsou to slušní lidé. Na můj pozdrav odpovídají.

Z tramvaje vystupuji na Starém Brně. Mrholí. Šlapu úzký chodníček ulicí Křížovou. Je to ulice poetická. Je plná ohníčků. Temné postavy jdou, míjejí mě a dýmají jako lokomotivy. Hu a fu.

Otevírám dveře paláce Prigl. V lokále mají narváno. Mladí posedávají u stolků, u baru, postávají před hracím sálem a kouří. Prodírám se hustým modrým dýmem. Slzím a brumlám: Lidi milí, vždyť ty vaše cigarety zrovinka o celé dvě koruny na krabičku podražily. Pomstěte se a nekuřte, prosím!

V hracím sále je mile. Není tu ohníčku, není tu kouře. Je zde teploučko a lidí jako na jarmarku. Jamáčtí klauni tady totiž budou hrát svou hvězdnou show. Diváci se na ně těší. Cítím to ve vzduchu.

Klauni nastupují, obecenstvo je vstřícné, pozorné, výbuchy smíchu jsou upřímné. Odměňují každou artistiku situací, každý pohybový gag i hatmatilku shluků anglických, německých, francouzských, polských, slovenských, českých slov. Marná sláva, kdo umí, ten umí. Marta Kuczynská, Filip Teller, Pavol Seriš, Lukáš Karásek, Kristýna Trojanová jsou partou klaunů k zulíbání. Jejich show Clown´s Crumbs k ukoukání. Kdysi jsem býval pyšný na poetické produkce brněnského Divadla X, dnes jsem hrdý na brněnskou školu klaunů. Ikska oslavovala básníkovo slovo, klauni básní fyzickým jednáním. Holt, každá doba má to své jen za jediné!

O den později, opět večer naháním tramvaj i čas. Chvátám i během jízdy. Prodírám se vozem od zadních dveří ke kabince řidiče a tam poklusávám, abych přesun urychlil.

Do Divadla Husa na provázku dorážím zpocený. Na okraji první řady drží paní hasička místo: Madam, je ta židle volná? Viďte, že je? Využívám její rozpaky a sedám si. Sál je narvaný po strop. Stírám si z čela i ze zátylku pot a zklidňuji svůj dech. Třesou se mi ruce. Na titulní straně programu vidím fotografii malého chlapečka s velkými boxerskými rukavicemi na rukou. Vedle jeho hlavy je napsáno droboučkým písmem: Simona Petrů: P. Š. T.! aneb Pohádkáři! Post šoková terapie.

Koukám na monstr pódium s kulisami pokoje z roku dva. Na krok přede mnou stojí malý stolek. Na něm svítí lampička. Ke stolku přichází muž, asi režisér, rázně máchne paží, řekne velitelsky: Začínáme, jedem! Jiný muž spolu s ráznou, vlasatou dámou vlečou před pódium kopy nakadeřených filmových pásů, ze kterých se batolí živé postavy. Jedna má na ramenou hlavu prasátka, druhá žížaly Julie. Na pódiu haleká robustní herec v zelené košili: Dobrý den a úsměv na líčka vám přeje strýček Jedlička! Svůj projev špikuje zvuky radujících se zvířátek. Před pódium nabíhají děťátka v bílých oblečcích. Jsou roztomilá, rozverná a je jich hodně. P. Š. T! velí herec hrající Strýčka. Na scénu vstupuje dobrotou i úsměvem přetékající královna televizních pohádek Štěpánka Haničincová s čertíkem Bertíkem po boku a na kovovém okruží se shůry snáší krasavice z nejžádanějších Dáda Patrasová. Říkám si: Panečku, to je jako v Hollywoodu!

Národem milovaní umělci na pódiu rozehrávají své životní příběhy a opětovně zažívají složitosti svých osudů. Setkávají se s dávnými kolegy, kolegyněmi, s milenci, milenkami, s manželi, manželkami, s nadřízenými. Je to jakési kritické retro. Pódiem se mihnou i: textař Štaidl, paní Jedličková, slečna Hrušková, herec Přeučil, hudebník Felix, dramaturgové, kameramani, sbormistři, režiséři. Tok událostí se marně snaží ovlivnit ústřední řídící pracovnice. Aktéři přicházejí, odcházejí, posouvají se v čase a proměňují se. Mění se dějiště i dění, jen kulisy a pódium setrvávají, zůstávají konstantními.

Hlavou mně letí vzpomínka na setkání se Strýčkem Jedličkou v Luhačovicích. Hádal se s panem lékárníkem na tenisovém kurtu. Míček jsem řezal zprava, tak nemohl padnout doleva. Byl jasně dobrý. Líznul lajnu. Obrátil se na mě: Viděl si to, ne!? Vykulil jsem oči. Pane lékárníku, on to viděl. Tak prosím. Zítra budeme gam opakovat! Strýček se zašklebil, podal mně ruku: Tak zítra! Zítra však pršelo a strýček Jedlička z Luhačovic vymizel.

Inscenace propírá soukromí hvězd. Není to pohled zrovna veselý. Samé štrapáce, přesmyčky, bolesti. Hvězdami těžce zavíří poryvy sametu. Stárnou. V měnícím se společenském systému vyvstává i pro ně tíživý problém obživy a uplatnění. Hvězdy se lámou, lesk jejich slávy pohasíná.

Dominantou jevištního dění se stávají vstupy „bílých“ dětí. Neukáznění nezbedové, odchovaní blikajícími obrazovkami televizorů vpadají do dějů s razancí a drzostí svého mládí. Dupou, pokřikují, řvou, nedrží krok, ale ani huby. Jsou suverénní i zlí. Jde z nich až hrůza, když zavalí pódium zběsile cinkajícími svazky klíčů a nepříčetným řevem: Už jsme tady! Už jsme tady!!

Strýček Jedlička umírá na tenisovém kurtu s raketou v ruce. Štěpánka se upijí a zemře ve svém bytě u radiátoru ústředního topení. Jediná Dáda stále ještě balancuje ve vysokých kruzích. V programu čtu pozoruhodnou větu: Nejhorší je být mladý za socialismu a starý za kapitalismu.

Inscenace P.Š.T.! aneb Pohádkáři končí. Věru, nečekal jsem tak nadčasově silné podobenství.

Tleskám aktérům, autorce Simoně Petrů i režisérce Anně Petrželkové a zachumlaný do svetrů, s kapucí kabátu nataženou přes hlavu chvátám Zelným rynkem po stopách sametu v Brně.

Procházím ulicí Tomáše G. Masaryka, bloudím náměstím Svobody, šourám se ulicí Českou. V uších mně zní memento doby, cinkot klíčů v rukou bíle oděných dětí. Kráčím, jdu a pokyvují svou hlavou šedivou. Všude kolem vidím pohasínající i zažehující se ohníčky vášnivých kuřáků cigaret. Vdechuji dýmy jejich pálených tabáků. Zahuhlám: Bože můj, to snad v Brně doutná celý svět! Kouř je tuze nepříjemný, dusí mě. Rozkašlu se. U jedné skupinky svítivých ohýnků sebevražedně zaskuhrám: Kdo nekouří, není Čech!

Vole, nemáš love, nebo co? Houkne halama a podává mi krabičku. Na, odpal si, vole. Ty nechceš, vole? Tak, co chceš, když nechceš, vole? No, pánové, to… V tramvaji je namačkáno. Z oděvů i z pórů cestujících se vypařuje kouřový odér.

Na schodišti paneláku je boží dopuštění. Oblaka dýmu se valí ze všech jeho škvír. Pane Tuček, kde jste? Vždyť hoříte! Vyběhnu schody, sousedé se dusí, kašlou, dvéře bytu mám dokořán. Průvan pofukuje, kouřová clona řídne. Slyším hlas paní správcové. Pane Tuček, když vaříte rýži, tak musíte být doma. Nebo alespoň vypněte sporák, když jdete ven. Měli jsme všichni velké štěstí, že se nám podařilo byt odemknout a hořák zhasnout. Víte, že ten plyn mohl bouchnout a barák vyletět do luftu? Pane Tuček, vždyť vy jste takový docela fajn, tichý, nenápadný a nekuřák! Kdo by si byl pomyslel, že jste taky nebezpečný člověk. Víc, než třicet kuřáků dohromady! Máte kliku, že jsme nevolali hasiče. To byste se nedoplatil. Sousedka z vedlejšího balkonu dodala: Pane Tuček, vy už radši mezi lidi na čerstvý vzduch ani nechoďte. Seďte doma! Myslím, že to tak bude lepší. Lepší pro všechny!

Brno – Komín, 17. 1. 2014

Divadlo Husa na provázku Brno – Simona Petrů: P.Š.T. ! aneb Pohádkáři (Post šoková terapie). Režie: Anna Petrželková, dramaturgie: Lucie Němečková, výprava: Lucie Labajová, hudba: Mario Buzzi. Hrají: Robert Mikluš jako Strýček, Ivana Hloužková jako Štěpánka, Gabriela Štefanová jako Dáda, Milan Holenda jako Prasátko, Tomáš Sýkora jako Bertík, Anna Duchaňová jako Žížala, Jan Kolařík jako Režisér, též Štaidl, Přeučil, Patras, Vladimír Hauser jako Kameraman, též Felix, Valášek, Sbormistr, Dita Kaplanová jako Dramaturgyně, též Maminka, Strýčková Jedličková, Saša, Popelka Hrušková. Děti: Jan Frey, Nelika Yildizová, Ester Yildizová, Viktor Králíček, Anna Boučková, Radek Laifr, Veronika Valíčková, Daniela Firicová, Florian Synák, Alexandra Křenová, Klára Křenová, Tereza Turečková. Dětské studio pod vedením Moniky Jelínkové a za asistence Jany Nechvátalové. Divadlo Husa na provázku, 46. sezona 2013/2014. (Psáno ze sobotní reprízy 11. 1. 2014.)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 19. ledna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 41)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ