Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

Můj otec mi říkal to samé

V pražském Divadle Archa bude mít tuto neděli (22. ledna) premiéru a den poté první reprízu koprodukční projekt Obyčejní lidé / Ordinary People, na němž se kromě performerů podílejí čínská tanečnice a choreografka Wen Hui a česká režisérka Jana Svobodová. Setkala jsem se po jedné zkoušce s nimi, abych se o tomto česko-čínském setkání dozvěděla víc.

 

Jak vlastně vaše spolupráce začala? Vzpomínám, že jsem Vás v Arše před pár lety viděla vystupovat…

Wen: Setkaly jsme se s Janou před dvěma roky, a když jsme si povídaly, objevily jsme, že máme hodně společného, ať už jde o osobní život, tak o historie našich zemí. Ale cesta ke společnému projektu přece jen nějakou dobu trvala. Poprvé jsme v Arše byla na pozvání Jany v roce 2012. Chtěla, abych viděla některá představení na festivalu Akcent a zúčastnila se workshopu. O rok později jsem tu vystupovala s projektem Naslouchání příběhům mé třetí babičky našeho Living Dance studia. A na oplátku jsme zase pozvali Janu s představením Sólo pro Lu. A tak jsme začaly přemýšlet o tom, že bychom mohly udělat nějaký projekt společně. Ale nevěděly jsme, co by to mělo být. Rozuměly jsme si, respektovaly se, ale netušily jsme, odkud začít. Loni jsme opět měly třítýdenní workshop v Arše a pomalu se z toho začalo klubat téma, které nyní předkládáme pod názvem Obyčejní lidé / Ordinary People.

Takže to „namlouvání“, příprava projektu probíhala dlouho…

Wen: Do jisté míry to vycházelo z toho, že jsem neměla s koprodukcemi moc dobrou zkušenost. Říkala jsem si, že bude obtížné se domluvit. Spolupracovala jsem předtím s německými umělci, ale bylo to hodně jiné. Tehdy jsem se zapojila do již vymyšleného projektu, kde už na počátku bylo dáno, o čem bude a jaké to bude. Na to totiž lze získat podporu od nadací, kterým se líbí, když se mezinárodně spolupracuje. Tentokrát to ale bylo jiné. Začaly jsme společně pracovat, vymýšlet, aniž bychom tušily, jaký bude výsledek. A postupně jsme objevovaly věci, které se ukázaly jako velmi důležité a vohdné pro divadelní zpracování.

Existoval na počátku nějaký scénář?

Jana: Bylo to tak, jak říká Wen. Netušily jsme, co to vlastně bude. Vycházely jsme jen z toho, že nás zajímají podobné věci, sdílíme společné principy tvorby a stavíme na podobných základech. Začaly jsme s čistým plátnem. Daly jsme dohromady nějaký počet lidí, s nimiž jsme začaly pomalu něco dávat dohromady a z nichž mnozí postupně odpadali.

Jak jste získávaly další spolupraciovníky: Konkursem?

Jana: Nikdy neděláme konkursy, protože netušíme, jak to dopadne, jaký bude konečný výsledek.

Jak tedy hledáte lidi pro své projekty?

Jana: Pozveme je na dílnu, kde se práce odvíjí od toho, jak jsme zvyklé pracovat. Byla jsem překvapena, jak byli všichni pozvaní do tohoto projektu otevření a doslova žhaví zkoušet. To je základ, aby inscenace mohla fungovat a bylo možné najít společný jazyk, a to i ten fyzický. Postupně jsme zjišťovaly, že máme stejné vzory, z nichž vychází naše práce. To byl první krok k vzájemnému pochopení a pracovnímu propojení. Scénář máme až nyní, čtyři dny před premiérou. Rozvíjíme v něm to, co nám oběma přišlo zajímavé, tedy vyprávění propojené s pohybem a vizuálním uměním, autentické životní příběhy. Důležité je pro nás i to, že se respektujeme a nemáme potřebu spolu soupeřit.

Když jste pracovala s jinými partnery, probíhalo to podobně?

Wen: Vůbec ne. Tohle byl opravdu velmi specifický způsob práce. Jana a já máme hodně společného. Byla jsem například velmi překvapena, když mě při zkoušení něco napadlo a chtěla jsem ji to sdělit, předběhla mě a řekla to za mě. Takže je to takové naladění na stejnou vlnu. To neznamená, že spolu ve všem stoprocentně souhlasíme, občas máme odlišné názory, ale ani jedna z nás se nebrání diskusi. Je to zkrátka mezi námi bez problémů.

To souznění překvapuje, protože vaše zázemí je asi hodně odlišné…

Wen: Samozřejmě, rozdíly tu nutně jsou, ale je tu spousta shodného. Třeba podobný náhled na způsob práce. Zjistily jsme, že nezávisle na sobě provozujeme podobný typ tréninku. Také je tu společná zkušenost života v socialismu a komunismu. Jsme přibližně stejně staré, a když jsme si povídaly o naší historii a Jana mi vyprávěla o tom, co jí říkal otec, zjistila jsem, že mi můj otec říkal úplně to samé.

Jana: Ta shoda je zajímavá i proto, že každá z nás má jiný typ vzdělání. Wen je tanečnice a choreografka, já jsem loutkářka, která se teprve postupně stala režisérkou. Ale dobíráme se podobných věcí. Obě pracujeme s dokumentárním filmem a dokumentárním divadlem, vyprávíme skutečné příběhy. To je důležitý styčný bod. Postupně jsme přišly na to, že máme stejné vzory, které nám ukazovaly cestu. Například Anne Bogart, Meredith Monk či Mina Tanaku. Nebo Suzuki training. Nebo Pina Bausch. S Pinou jsem sice nepracovala, ale znám její práci a líbí se mi technika, kterou pracovala. Rozhodně si myslím, že pro spolupráci je potřeba najít společný základ, z něhož se vychází. Tak si vzájemně nemusíme nic vysvětlovat, protože máme podobný způsob myšlení, podobnou zkušenost.

Wen: Pro mě například bylo důležité zjištění, že Jana spolupracuje s uprchlíky, tedy nikoli školenými divadelníky. Mě od počátku lákalo pracovat s lidmi, kteří nebyli divadelníci. Zajímavý je ten mix, propojení profesionálů a nedivadelníků, obyčejných lidí, kteří vládnou neškolenými, „původními“ těly a energií. To je pak silné a pro mě zajímavé.

Jana: Právě to, že rády pracujeme s lidmi, kteří nemají divadelní vzdělání a trénink, nás hodně spojilo. Já jsem si vlastně až později uvědomila, že od počátku ráda pracuji s neprofesionály a že v tom je základní princip mé tvorby, který ale přišel zcela spontánně.

Wen: Já jsem jako samostatná choreografka taky od počátku spolupracovala s obyčejnými lidmi. Tehdy to v Číně bylo něco naprosto unikátního, protože žádní nezávislí tanečníci neexistovali. Pozvala jsem své přátele, kteří pracovali v úplně jiných profesích, aby se mnou trénovali. Já jediná mezi nimi byla profesionální tanečnice. Oni mají opravdu silnou energii, která se liší od toho, na co jsme zvyklí u profesionálů.

Jak byste charakterizovala příběh inscenace Obyčejní lidé?

Wen: Jsou to autentické příběhy, které se aktérům představení skutečně staly. Přinášejí tak osobitou a osobní výpověď o tom, co si pamatujeme z historie Číny nebo Československa, tak jak jsme ji my – či oni – zažili. Jsou to tedy osobní příběhy ze života každého z nás. Věřím, že si tyto příběhy, které propojují osobní zážitky s politickou situací v totalitním státě, publikum získají.

///

Wen Hui se narodila v roce 1960 v provincii Jün-nan na jihu Číny. Je režisérkou, tanečnicí a choreografkou. Žije v Pekingu. Po studiích na divadelní akademii se měla stát primabalerínou propagandistického baletu. Mládí prožila v době studentských protestů a velkých nadějí, které se nenaplnily. Tehdy si zachránila život, ale traumatu se dodnes nemůže zbavit. V devadesátých letech založila první nezávislý taneční soubor v Číně Living Dance Studio (více zde). V roce 2013 se účastnila se svými produkcemi Naslouchání příběhům mé třetí babičky a Vzpomínky 2: Hladomor 4. ročníku festivalu Akcent v Divadle Archa.

///

Více o Wen Hui a jejím hostování v roce 2013 na festivalu Akcent na i-DN:

Akcent na historii (No. 1)

Akcent na historii (No. 2)

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 18. ledna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Můj otec mi říkal to samé

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ