Na Pražských křižovatkách (No. 1)
Festival Pražské křižovatky, který se letos koná podruhé, přiváží v tomto a přístím týdnu (2. – 8. října) na Novou scénu Národního divadla v Praze několik pozoruhodných zahraničních inscenací tvůrců, kteří se většinou proslavili v rámci tu více tu méně alternativních festivalů a jejichž inscenace přinášejí tzv. angažované umění, snaží se „udržet prst na tepu doby“.
To může být někdy zajímavé, obsahově (č)i formálně, a jindy či pro někoho tak trochu zavánět klišé a plakátovostí, ideovou (č)i formální. Angažované divadlo prostě takové je. To, co Václav Havel (v jehož jméně je festival pořádán) popisoval se skeptickým nadhledem, berou mnohdy západní umělci smrtelně vážně a občas tzv. „objevují Ameriku“. Vzhledem k tomu, že různé projekty tohoto druhu (jak české tak zahraniční) navštěvuji poměrně často, určitou naivitu těmto umělcům nezazlívám.
V případě zahajovacího představení prvního ročníku Pražských křižovatek (loni se konal nultý ročník) platí mnohé z toho, co jsem naznačila v úvodu. Irský soubor Dead Centre přivezl původní hru Bushe Moukarzela a Marka O´Hallorana (oba též hrají) nazvanou LIPPY, což lze přeložit jako „Odezírač“. Nicméně, přesný překlad to není, název si totiž pohrává se slovem „lips“ – tedy pusa, rty, a tento symbol lidské komunikace se v představení prezentuje v různých podobách. Témat lze v ní najít bezpočet, stejně jako žánrů a stylů, jimiž se herci proplétají.
Na počátku jsme svědky „diskuse po představení“ – začíná se tedy od konce. Otázky moderátora, který sice představení neviděl, ale dokáže o něm hovořit velmi zasvěceně, stejně jako odpovědi zpovídaného jsou natolik obecné, že je lze aplikovat téměř na cokoli. To dobře funguje jako odkaz k dnešní době, kdy bezpočet slov, které se řinou nejen z úst různých mluvčích a moderátorů, ale útočí na nás ze všech stran a z nejrůznějších médií, je vesměs zavádějící, často i manipulativní. Postupně se dozvídáme, že zpovídaný – Mark O’Halloran – je profesionální odezírač hovorů, kdy podle pohybu úst usuzuje, co osoby říkají, a překládá to do konkrétních slov. V jedné sekvenci pak můžeme slyšet, co pozorovaný člověk skutečně říká, a jak to odezírač překládá. Vznikají samozřejmě naprosté blbiny, podobně jako když si třeba dáte nečeský text do českého Google překladače.
Herci začnou vyprávět příběh o třech sestrách a jejich tetě, které se rozhodly zemřít hlady. FOTO archiv
Tato lehce až lehkovážně nahozená kritika přemíry slov a způsobu prázdné komunikace vzápětí přechází do (smrtelně) vážného tématu. Herci začnou vyprávět příběh o třech sestrách a jejich tetě, které se rozhodly zemřít hlady. Není smyšlený, stal se v Irsku v městě Leixlip v roce 2000. Motivace oněch žen ovšem zůstaly neznámé. Tvůrci se s jistou mystifikační nadsázkou pokoušejí pomocí člověka-odezírače rekonstruovat nejen některé jejich rozhovory (dvě z oněch žen byly těsně před činem zachyceny průmyslovými kamerami) a přijít na možné motivace k jejich činu. Tato část je ztvárněna z velké části prostřednictvím fyzického divadla (dvě z aktérek jsou původně tanečnice). V závěrečné fázi scénu překryje velké projekční plátno, na které jsou promítána mluvící ústa nejstarší z hereček, jež poeticky laděnými slovy vyprávějí příběh a důvody sebevraždy jedné z žen. Mnozí si přitom jistě vzpomněli na Beckettovu drobničku Ne já, založenou na stejném principu, již nedávno uvádělo pražské Studio Hrdinů. To, co slyšíme zde, je ovšem text napsaný scenáristou a hercem Markem O’Halloranem, který v představení účinkuje.
Tvar této inscenace je zvláštním hravým mnohostěnem. FOTO archiv festivalu
Tvar této inscenace je zvláštním hravým mnohostěnem, z něhož vyčnívají nejrůznější motivy, témata, styly, žánry a divadelní odkazy a který se v průběhu představení převaluje ze strany na stranu. Podobné pohrávání tvarem a působením na diváka se odehrává i ve světelné a zvukové rovině. Zvláštním bonusem je „přestávka“ zakomponovaná do průběhu představení, během níž slyšíme typický přestávkový ruch a rozeznáme některé hlasy (Havelka, Ljubková) hodnotící jeho dosavadní průběh.
Motivace oněch žen zůstaly neznámé. FOTO archiv
Po představení následovala diskuse, která se – asi spíše nechtěně – stala organickou součástí absurdity večera. Mnohé z dotazů diváků totiž nasvědčovaly snaze podsunout tvůrcům cíle a myšlenky, které nezamýšleli představením sdělovat (např. politické či genderové konotace spojené s hladovkou či nabádání k tomu, že téma mělo být optimističtější apod.). Z mého pohledu bylo zjevné, že hlavním cílem irské skupiny bylo pohrát si nejen s tématem, ale s divadelností jako takovou. Prozkoumat, co vše se dá ze scénických možností vytěžit, zaexperimentovat si.
A zeptáte-li se, zda to mělo něco společného s Václavem Havlem, pak se domnívám, že ano. Myslím, že z takového večera by se mu bezpochyby podařilo vytěžit novou hru.
Dead Centre, Dublin (Irsko) – Bush Moukarzel a Mark O´Halloran: LIPPY. Režie: Ben Kidd a Bush Moukarzel, hudba a zvuk: Adam Welsh, light design:Stephen Dodd, scéna: Andrew Clancy, kostýmy a scénické efekty: Grace O’ Hara. Hrají: Joanna Banks, Clara Simpson, Bush Moukarzel, Gina Moxley, LivO’Donoghue, Mark O’Halloran, Adam Welsh. Premiéra v září 2013 na Dublin Fringe Festivalu. Psáno z 2. října 2017, Nová scéna Praha v rámci festivalu Pražské křižovatky.
///
Ostatní díly festivalových reportáží:
Na Pražských křižovatkách (No. 2)
Na Pražských křižovatkách (No. 3)
Na Pražských křižovatkách (No. 4)
Na Pražských křižovatkách (No. 5)
Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Jano,
obdivuju Tvou schopnost empatie a odezírání ze rtů irských divadelníků. O to, o čem píšeš, jim zřejmě opravdu šlo a inscenace díky tomu tak slaví úspěchy nejen v Irsku, ale po celé Británii a dokonce v New Yorku (Obie Award). Přesto si neodpustím pochyby jak stran formy tak především obsahu.
Podle mého vůbec nešlo o složitou formální hru, ale pouze o propojení několika přístupů či forem, jež spolu v zásadě nekomunikovaly. Úvodní „diskuse po představení“ byla zcela zbytná a vlastně pitomá. Hloupý humor nijak neotevírající následné téma smrti a příběhu oněch čtyř žen. Odezírání v dalším průběhu bylo jen dost umělou zástěrkou nejasnosti důvodů jejich činu, k nimž se autoři ani náznakem nejenže nepřiblížili ale obávám se ani se o to (aspoň v představení) nepokusili. Vznikající otázky po příčinách odbyli konstatováním o jejich vyhoštění z bytu, což však ale těžko implikuje tak složitou formu jejich konání. Nic víc jsme se o těchto ženách a důvodech jejich činu nedozvěděli. Žily v bytě všechny čtyři? Proč žily samy bez mužů? Vedle tří sester tam byla jejich teta – a co rodiče? Proč jedna ze sester byla nalezena na odpadcích v kuchyni, zatímco ostatní ležely v dekách v pokoji? Podobných otázek je mnoho a odbýt je konstatováním (jak učinili tvůrci po představení), že jde o neproniknutelné mystérium smrti, je podle mne málo. Přesněji není to dostačující důvod k divadelní produkci. Závěrečný monolog rtů byl pln prázdných květnatých slov a zdaleka nedosahoval kvalit Tebou zmiňovaného Becketta. Na mysl pochopitelně přicházela i další jeho díla, k nimž se autoři zřejmě vědomě odkazovali (vždyť Beckett je Ir), nicméně mi připadalo, že to bylo spíše na závadu.
Proč tedy tato inscenace vznikla a proč slaví tak velké úspěchy, mi je nejasné. Téma smrti a konstatování, že smrt je neproniknutelné mystérium, mi přijde hodně málo. Stejně jako vágně formulované téma o vyprázděnosti (já bych řekl spíš zástupnosti či libovolné interpretovatelnosti) slov. A forma nijak nevybočuje z rámce off-divadla od šedesátých let po dnešek.
03.10.2017 (12.43), , Trvalý odkaz komentáře,