Cholerický živočich jménem Othello
Othello v režii Rastislava Balleka je inscenace, která publikum příkře dělí na dva tábory. Přívlastek kontroverzní však není namístě. Jde totiž o svérázně uchopenou, pochopenou, ale hlavně vyloženou tragédii, která je naštěstí vzdálená inscenacím nejhranějšího klasika, jež marně baží být moderními přes vnějškově prázdné aktualizace.
Robert Roth jako Othello nad Desdemonou Lucie Schneiderové FOTO KIVA
Viděl jsem mnohokrát věčné milence nadité do džínů, pošetilé Leary v oblecích dnešních manažerů či vzdorovité Hamlety rebelující na motorkách v kožených bundách. A dost často toto shakespearovské defilé nebylo schopné sdělit cokoliv o problémech či tématech svých příběhů. To však není případ brněnského Othella, který sršatě a se zanícením vypráví Syrový příběh o šílenství vášní – což je podtitul bezmála tříhodinového večera. Inscenace má i svoje rezervy. Jednou z nich je třeba stominutová délka první části, kterou retardují neústrojně dlouhé, němé a toliko zvuky vojenské techniky naplněné výjevy z vojenského ležení zakouřeného dýmem. Tady je úvaha o otřelosti v pořádku.
Ballekův Othello bude zřejmě pro mnohé obrazoborecký (nebo přímo nestravitelný) režijním viděním hlavního hrdiny. Originalita, důslednost a ve výsledku i lehkost této optiky je však paradoxně devízou inscenace. Protagonistou je Robert Roth, který na tuzemské půdě nemá statut hvězdy jako na rodném Slovensku. Tento Othello si ale od vstupu na zcela vyprázdněné a na strojovou techniku obnažené jeviště Mahenova divadla zjednává autoritu. Chrabrý maurský vojevůdce je hned od počátku animálním tvorem, neotesaným křovákem stejně jako dodatečně vyběleným Michaelem Jacksonem (Roth několikrát naznačí legendární měsíční chůzi) mezi „počestnými“ bílými Benátčany. Není omletě začerněný, důstojně domestikovaný mouřenín. Tento Maur je reprezentantem jiného světa, kultury i hodnot. A jeho nejen etnickou jinakost Roth naznačuje při rituálních tancích s africkou obřadní maskou, dřevěnými korály kolem zápěstí i krku, jindy tričkem s leopardím vzorem. Temperamentní a divoký Roth eruptivním projevem snadno dokazuje, že je lídrem mužů ve zbrani i hodnověrným vůdcem dívky, kterou si vzal za manželku. Je odjinud, a tedy světoběžník, proto se projevuje česky, slovensky, místy z něj mluví Shakespeare v originále anebo zamumlá jakési zřejmě dávno zapomenuté jazyky afrických domorodých kmenů. Nosí v sobě zvířecí instinkty předků, snad i proto není s to prohlédnout klamavé hry civilizovaných bílých souvěrců. Rothovo herectví všechny opsané kvality a znaky obsahuje a traktuje ve velkém silném oblouku.
Režisér Ballek z tohoto kusu ponejvíce udělal onu příslovečnou rodinnou tragédii žárlivosti. Vše podstatné se děje zejména na ose manželů. Proto také tento Othello naoko funguje i bez Jaga, jehož figura je v tomto konceptu a v nepřehnaně úskočném podání Bedřicha Výtiska překvapivě upozaďována. Výtisk je sice tím našeptávajícím a manipulujícím zlem, ale ani se nemusí moc snažit (taky se ani moc nesnaží), protože onu devastující řevnivost má jeho vůdce díky svému ustrojení prostě v sobě. Není potřeba být tisíckrát viděnou a očekávatelnou zavedenou stvůrou, vše se jakoby rozjede samo. I to je sympatické novum Ballekovy koncepce.
Desdemona režii vychází jako lehce bezstarostné děvče. Na scénu přichází až ve frivolním letním oblečku (ostatně okolí ji po legitimizování vztahu s černochem vidí jako couru), lehkovážná, mladá, tělesně poživačná a stejně silně oddaná či přímo bažící po svém divochovi. Lucie Schneiderová výtečně polarizuje zdánlivou hereckou převahu Rotha, je Desdemonou vrývající se do paměti a výtečně boří všemožná klišé. Nejdříve je poslušným submisivním pejskem, aby po přestávce opravdu mimořádně rozehrála zraněnou, v nepřízni osudu náhle dospělou ženu, která má před svojí popravou z rukou milovaného muže obyčejný zvířecí strach.
Rozvleklost první poloviny vyhnala o premiérové přestávce několik lidí ze sedadel, druhá půle je však mnohem efektnější, propracovanější, jakoby choleričtější a účinnější. Ballek vše směřuje k dramatickému finále, v němž jeho koncept naplno vyhřezne. Expresivita herectví se stupňuje (až ke zbytečné hysterii jsou tady dovedeny poslední výstupy Desdemoniny komorné Emílie v podání Evy Novotné). Desdemona smrká, třese se a naříká jako zvíře, které už ví, že bude utraceno. Hraje se tady s první signální soustavou. Na scénu přichází Othello oblečený do přiléhavého spodního prádla a nahou kůži má nyní celou černou. Je to výraz jeho duše, nalíčil se snad k rituální vraždě? Nebo ten nedůležitý předepsaný pigment prostě vystoupil až před brutálním činem, kterému ještě předchází znásilnění a který korunuje krev řinoucí se z úst tohoto do krajnosti vybičovaného monstra? Emoční nálož naturalistického závěru Ballekova Othella (výtečně podporovaná minimalistickou hudbou Dana Heribana) tady jde až k hranicím, za nimiž by ve své přepjatosti neutralizovala sama sebe. Jago posléze mizí v publiku, řičící černé nahé monstrum vlastní rukou skoná…
Othello v Národním divadle Brno naštěstí nezvolil cestu konvenčního divadla, které by možná ukojilo starší ročníky a mladým opět připomnělo, že chodit do sálu po krásné balustrádě a sedět v honosném interiéru je stejně tak často vznešená nuda jako pohled na černocha čítankově cloumajícího bílou šíjí své milé – nejlépe v renesančních šatkách. Originalitu a hodnotu této inscenace spatřuji v tom, že Ballek výsostně naplnil své originální vidění, aniž by z dohledu ztratil Shakespeara.
Národní divadlo Brno – William Shakespeare: Othello. Překlad Jiří Josek, Ľubomír Feldek. Režie Rastislav Ballek, dramaturg Martin Kubran, scéna Jozef Ciller, kostýmy Katarína Holková, hudba Dano Heriban. Premiéra 25. dubna 2014 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Cholerický živočich jménem Othello
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
