Největším neštěstím slovenského divadla jsou Češi
Slovenský herec Juraj Kukura, přestože žije částečně v Hamburku a řediteluje v Divadle Aréna v Bratislavě, je dnes doma také v Praze. Nedávno totiž Činoherní klub uvedl inscenaci, která nese jeho jméno. Za roli, v níž hraje sám sebe je Juraj Kukura navržen na Cenu Thálie. Zajímalo mne, co pro něj samotná hra znamená a jak vůbec text vznikl.
Snímek FRANTIŠEK VLČEK
Hra Kukura je vašim životním bilancováním?
Pro mne je to především jakási zvláštní cena za celoživotní dílo. V podstatě vás taková cena, pokud vám ji dají v podobě vázy či nějakého pugétu, nikdy příliš nepotěší. Je dokladem konce kariéry. Ale v případě téhle hry tomu tak není. S bilancováním a koncem nemá nic společného. Souvisí spíš s věčnou bezmocností člověka plně naplnit svoji představu.
Hra má podtitul Doktorantská práce o stavu kultury…
Můj kamarád Pavel Kohout, moudrý člověk, podotknul, že by měl spíš znít Kapitalismus.
Proč?
Když jsem se ho ptal, odpověděl, že ukazuje, jak kapitalismus silou financí a komerce láme charaktery. Zase, jako kdysi… Byť jinak, než je lámali komunisti. Když k tomu přidáte současnou finanční krizi, uznáte, že text je o tom, jak kapitalismus ve stavu, v jakém je dnes, lze považovat za společenské zřízení, které selhává.
S Marií de Medeiros a Thomasem Kretschmannem v TV filmu Petera Patzaka Jenseits der Brandung (Tam, kde končí vlny, 1994). Snímek archiv
To zní až apokalypticky…
Je to tak, navzdory tomu, že demokracie je jediná možnost, která respektuje člověka a ctí morální hodnoty. Přesto ve své současné podobě funguje špatně.
To však není jediné téma, které ve hře je…
Jistě. Je i o tom, jak je v této době těžké inscenovat Médeu. Jak je obtížné zaměřit se na navenek osvědčené, přesto nekomerční tituly a témata, která jsou divadelní a mají bohatou tradici, a ne se jen zaměřovat na prezentaci populárních tváří z televizí a showbusinessu.
Jak vlastně text hry vznikal?
Je to hra Martina Čičváka, která vznikla téměř zcela bez mého přičinění. Spolupracuju s Martinem dlouho, je to člověk posedlý divadlem, čímž je mi blízký. Mimořádný kluk, který z divadla nezbohatl, a přesto se zabývá výlučně divadlem. Hra Kukura není můj, ale jeho projekt.
S Annett Renneberg ve filmu Erwina Keusche Unter weißen Segeln – Odyssee der Herzen (Pod bílými plachtami – Odysea srdcí, 2005). Snímek archiv
S Martinem Čičvákem spolupracujete pravidelně. Neříkejte, že jste mu jej nenabídl.
Ne. Jsme agenturní divadlo, takže musíme herce i režiséry na každou inscenaci najímat. Angažmá v kamenných divadlech je pro ně jen odrazový můstek pro angažmá v televizi, a to se samozřejmě odráží na práci, kterou se chtějí zabývat v divadle. Martin za mnou přišel s tímto nápadem sám. Využil našich setkání za těch osm let spolupráce – tou první byla Koza, aneb Silvie, která se dodnes dává jak v Činoherním klubu tak v bratislavské Aréně – čerpal z našich rozhovorů a mých divadelních zkušeností, které mám kromě Čech a Slovenska také z německy mluvících oblastí. Tak vznikl jeho text.
Co ho zajímalo?
Hodně se vyptával třeba na zkušenosti, které mám s německými intendanty a režiséry, jako například Zadekem, Baumbauerem či Eischbergem.
To by zajímalo i mě.
Zjednodušeně řečeno, mě potvrdili to, co jsem podvědomě tušil, ale neměl jsem to zformulované: Divadlo musí mít smysl obsah a důvod, proč existuje. Musí provokovat, být v dialogu s mocí, musí bořit tabu, klást otázky. Taky je nutné, aby divadlo šlo s dobou. Proto nemá cenu připravovat dlouhodobý dramaturgický plán. Doba je vždycky mnohem rychlejší…
Se Simonou Stašovou v televizním snímku Filipa Renče Užij si se psem (2011). Snímek archiv ČT
Nemůžete v roce 2002, kdy byl proveden útok na Dvojčata, naplňovat dramaturgický plán z roku 2000. Stejně jako v roce 2008 nemůžete plnit dramplán připravený v roce 2007, když v roce 2007 hospodářský rozvoj letěl nahoru jako raketa, ale o rok později přišla krize. Teď je to podobné. Doba i politická situace se neuvěřitelně rychle mění. Na Slovensku padla vláda, tak jsme v Aréně nasadili inscenaci November, která je o volbách amerického prezidenta. Divadlo prostě musí na společenskou situaci ihned reagovat, žít s dobou, zaznamenávat jim a současně zpracovávat i minulost. A současně diváky bavit.
Myslíte si, že v současné době skutečně nejde Médea inscenovat?
Samozřejmě, že jde. Měl jsem na mysli obtížnost ji v dnešní době nasadit. Problémy, které jsou s tím spojené.
Lidé zkrátka chodí do divadla především na hvězdy, a ne na tituly… Tomu tak ale bylo asi vždycky, ne?
Když jsem před šesti lety dostal nějakou cenu, řekl jsem větu, kvůli které mě považovali na Slovensku za blázna: Největším neštěstím slovenského divadla jsou bratislavské pondělky a Češi. Mínil jsem tím, že nepředstavitelná láska a obdiv Čechů ke slovenskému herectví a divadlu, nás dostává do situace, kdy přijedeme do Prahy, kde máme standing ovation, a doma pak oznamujeme, že jsme měli obrovský úspěch v zahraničí. Dávné bratislavské televizní pondělky, byť úžasné – jsem jimi odkojený – dovedly slovenského diváka k tomu, že začal do divadla chodit výlučně kvůli hercům. Ale v divadle se musí hrát divadlo, nemohou se tam herci jen producírovat jako v televizi.
S Maruschkou Detmers v německo-francouzsko-italském TV-seriálu režiséra Toma Toellea Via Mala (1985). Snímek archiv
Jistě, ale divadlo dovede někdy herce pořádně zneužít. To musíte znát i ze zahraničí.
Samozřejmě, že podobné zkušenosti mám. Ale v Německu je jiný systém, jiný přístup k samotnému divadlu. Režiséři Zadek, Bondy, Peymann jsou tam nepředstavitelné hvězdy. Herci tak považují za splnění svého snu, že s nimi vůbec můžou spolupracovat. Ti režiséři se pak podle toho chovají a herce na jevišti někdy pořádně potrápí, občas i pro své cíle zneužijí. Ale to je přirozené, protože herci si vybrali povolání, které to s sebou nese.
Myslíte, že herec nemá vstupovat do dialogu s režisérem?
Pokud se herec nedokáže podřídit, nemůže dělat tuhle profesi. Režisérovi se říká režisér proto, že má pravdu. Ne nadarmo platí pravidlo: Režisér má pravdu vždy, a pokud ji nemá, tak má pravdu režisér. To se nedá změnit. Jste-li v angažmá v repertoárovém divadle, musíte dělat, co po vás vyžadují.
Vy jste měl obrovskou výhodu, že jste se hned na začátku své emigrace do Německa setkal s takovou osobností, jako byl Peter Zadek.
Zadek byl sice legendou, ale také ve své době největším režisérským manipulátorem. Se vším všudy. Vážně. S herci někdy zacházel tak, že to bylo na hranici snesitelnosti. Nebylo jednoduché s ním spolupracovat, ale výsledky byly skvělé, proto do toho každý šel.
Se Sonou MacDonald ve filmu Petera Zadeka Divoká padesátá (1983). Snímek archiv
Poprvé jste se ale sešli při natáčení?
Někde viděl moji fotografii, zjistil, že hraju v Bratislavě, tak se přijel podívat na Revizora, v němž jsem hrál v SND Chlestakova. A hned mě angažoval do hlavní role filmu Divoká padesátá, tehdy největšího projektu Bavaria filmu, ve kterém i ve vedlejších rolích vystupovali ti nejlepší němečtí herci. Něco neuvěřitelného. Nejen, že jsem se dostal k Zadekovi, ale seznámil jsem se s celou německou elitou, což byl určitý předstupeň mého účinkování v hamburském Schauspielhausu. Tam bych se normální cestou nikdy nedostal.
Pamatujete si svou první reakci, když jste se dověděl, že Martin Čičvák píše hru Kukura?
Jednou za mnou přišel a ptal se, jestli mi může něco přečíst. Ale musel jsem přísahat, že se neurazím. Souhlasil jsem. Přečetl mi prvních čtyřicet stran inspirovaných našimi rozhovory. Řekl jsem mu, že nejsem uražený, ať píše dál. Pak mi volal a chtěl vědět, na co myslím, když vzpomínám na svoji matku. Odpověděl jsem, že na neuskutečněné rozhovory s ní. Vše ostatní, co je v textu, proběhlo mezi námi během rozhovorů v době zkoušení jiných inscenací. Dozrávalo to několik let a Martin si vše, co jsem mu o své rodině a matce vyprávěl, k mému velkému údivu pamatoval a použil.
S Judy Winter v TV-filmu Petera Patzaka Schmetterlingsgefühle (1996). Snímek archiv
Kolik je i ve vás toho histrionství, kterým postava Kukury na jevišti tak oplývá?
To vám já těžko řeknu. Určitě se v ní nějak promítám. Jsem rád, že vznikla. Na druhou stranu o mně nikdo nenapsal knihu. A že jsou monografií hory. Zřejmě můj život není pro knihu natolik zajímavý. A já se na ni jako autor zas tak necítím.
Vzalo vám ředitelování v divadle nějaké iluze?
Žádné jsem neměl. Ředitelování je pro mne úžasné hobby i se všemi problémy, které s sebou nese.
Co jste udělal jako první krok ve funkci ředitele?
Zakázal jsem všem, aby mě oslovovali řediteli. Kukurou zůstanu, ředitelem ne.
Herci vás prý moc neposlouchají. O rolích v Koze a Rodinné slavnosti jste řekl, že jste je musel hrát vy, protože je nikdo nechtěl.
Ano.
Protože se nechtěli svléknout?
…to se týkalo hereček, herce jsem svlékat nezkoušel. Když k tomu došlo, tak Jožko Vajda se svlékl bez váhání. Ale ženy s tím někdy problém mají, co že by řekli sousedi…
Vy jste s tím někdy problém měl?
Nerad se na jevišti svlékám. Ale když na to přijde, patří to k profesi. Buď scénář vezmu s vědomím, že budu hrát i nahý, nebo ho právě proto nevezmu. Ale ne, že přijmu roli, kde se s tím počítá, a pak dělám problémy. To nejde. Ale právo nesvléknout se má každý. I herec.
Se Sharon Brauner v česko-německém historickém filmu Josepha Vilsmaiera a Dany Vávrové Poslední vlak (2007). Snímek archiv
Stalo se vám jako řediteli, že jste některého herce – aspoň na chvíli – nenáviděl?
Ne, vždyť jsem sám herec. V každém herci vždy vidím sám sebe. Možná teď jen z jiné strany. Herectví je dřina. Dnes i za komunistů. Když jste hvězdou, musíte reprezentovat určitý společenský statut a standard. Musíte se podle toho chovat, oblékat, jste pod obrovským tlakem vydělávat peníze, které vám divadlo nedá. To je ono selhání kapitalismu. Herce láme a často zlomí právě v těchto v situacích.
Co s tím?
Zní to jednoduše: Více peněz a společenského respektu pro divadelníky. To je ale úkol na desetiletí. A jednoduchý není.
V závěru inscenace Kukura říkáte: Nechci jít do nebe, nenávidím harfu… Mohl byste k této větě něco říct?
Viděl jsem v televizi interview s německým hercem a režisérem Christophem Schlingensiefem, kde se smrtí za zády tohle řekl. Odpovídá to i mému životnímu pocitu a postoji. Ukradli jsme mu to.
Snímek FRANTIŠEK VLČEK
Juraj Kukura (* 15. marec 1947, Prešov)
je slovenský herec. Po ukončení stavebnej priemyslovky v Bratislave vyštudoval herectvo na VŠMU (1973).Už ako študent posielal svoje príspevky do časopisu Film a divadlo, po štúdiu sa uviedol v Divadle na Korze, odkiaľ prešiel do Novej scény a v roku 1976 zakovil v Umeleckom súbore činohry Slovenského národného divadla – tu zohral významné divadelné role v Revízor, Othello alebo kráľ Lear, až kým neodišiel do Nemecka. Zo začiatku účinkoval v mníchovskom divadle Kammerspiele, neskôr v Bazileji, Bonne a od roku 1985 v Schuspielhause v Hamburgu, kde dodnes žije. V roku 2002 sa stal riaditeľom bratislavského Divadla Aréna. V Nemecku patrí k obľúbeným divadelným a televíznym hercom. Hral v niekoľkých dieloch seriálu Miesto činu, v seriáloch Via Mala, Hotel Raj a Helicops.V súčasnosti pracuje striedavo v Hamburgu, v Bratislave i v Prahe, žije spokojne v dlhoročnom zväzku s manželkou Taťánou a vychovali dnes už dospelého syna.
Snímek archiv Divadlo Aréna Bratislava
Komentáře k článku: Největším neštěstím slovenského divadla jsou Češi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
P.S.
Velmi zajímavý článek.
Proč se ale mluví o Zadekovi v přítomném čase, když už je několik let mrtev?
20.02.2012 (16.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Peter Zadek
(19. 5. 1926, Berlín – 30. 7. 2009, Hamburg)
viz: http://host.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=20683
21.02.2012 (0.52), , Trvalý odkaz komentáře,