Divadelní noviny > Burza Festivaly Zahraničí
Nová dráma 2016: Oběti, extrakty, média
Dvanáctý ročník bratislavského festivalu Nová dráma/New Drama, který se konal od 9. do 13. května, představil pestrou směs tvůrčích i tematických přístupů. V úvodu jej svou „mistrovskou lekcí“ otevřel ruský dramatik Ivan Vyrypajev. Pravidelný „výhled za hranice“ směřoval tentokrát do divadel Bosny a Hercegoviny, konkrétně přednáškou režiséra Dino Mustafiće, oficiálním uvedením slovenského vydání hry Jsme jako ti, před kterými nás rodiče varovali dramatičky Tanji Šljivar a projekcemi dvou filmů této balkánské kinematografie. Na závěr festivalu pak sarajevská divadelní skupina (produkce ART HUB) zahrála v Mustafićově režii hru Biljany Srbljanović Cizí srdce aneb Divadelní rozprava o hranici.
Volební balábile v inscenaci divadla Astorka Jáma děravá FOTO CTIBOR BACHRATÝ
Ze Žiliny a Nitry
Na rozdíl od předchozích ročníků usoudila tentokrát skupina teatrologů-festivalových dramaturgů, že většina zajímavých produkcí posledních měsíců se objevila v Bratislavě, „venkov“ reprezentovaly pouze Městské divadlo Žilina a Divadlo Andreje Bagara z Nitry.
Žilinští se představili féerií Jasně, v pohodě v autorské režii Silvie Vollmannové. Čtyři mladí lidé, ještě ne třicátníci, vystupují v produkci sami za sebe, křestní jména postav jsou totožná se jmény protagonistů. Dva chlapci a dvě dívky spolu bydlí. Divák sleduje volné anekdoty z jejich života, pointované tu lépe, tu rozpačitěji, v nichž spontánní protagonisté nejdou daleko pro silnější výraz. Z jeviště prýští příjemná atmosféra, všechny problémy (profesní či vztahové) jsou řešeny „jasně a v pohodě“. Jevišti vévodí vana. Nad ní jsou nataženy šňůry na prádlo, na nichž se občas nějaký ten kousek i suší. Důležitým doplňkem domáckých scének je i promítané video, na němž aktéři evidentně nenacvičeně zpovídají svoje spoluobčany spíš na banální než ožehavá témata (např. Chodil byste s touto dívkou?). Inscenace se nevyznačovala závažnou hloubkou, na druhou stranu ani neklesla pod hladinu vkusu a dobré zábavy.
Nitranští divadelníci předvedli podívanou zcela odlišného charakteru. Nabídli dva texty rakouského dramatika Ewalda Palmetshofera v jednom večeru. Pod první inscenací Hamlet je mrtev byl jako režisér podepsán Svetozár Sprušanský, zatímco titul Faust je hladový nastudoval Braňo Holiček. První titul známe i v Česku, s úspěchem ho uvedl režisér David Šiktanc s ústeckým Činoherním studiem (Cena Marka Ravenhilla 2011). V jeho interpretaci šlo o poměrně subtilní, byť nelítostnou sondu do hrůzného rodinného mikroklimatu (ne nadarmo se jedná o hamletovskou variaci). Na rozdíl od něj zvolil Sprušanský formu křiklavého kabaretu. Výsledkem byl velice křečovitý divadelní tvar „dynamizovaný“ pokleslou pop-music německé provenience (došlo i na „deutsch“ verzi Zvonků štěstí s Gottem a nezralou Rolincovou). Důležité dějové zvraty, které glosovala především postava otce (Marcel Ochránek), byly sdělovány – snad jako kontrast k divokým akcím – zcela tiše. Ze třetí řady jsem zaslechl v případě této konkrétní deklamace opravdu máloco. Mému nepříznivému dojmu z výsledku tak nepomohlo ani to, že ostatní herci se utkávali se svými rolemi zdatněji. Výpověď o současném světě, jakou byla tato hra ve vzpomínané verzi Ústeckých, k divákovi jen stěží dolehla. Holičkova inscenace po přestávce se přece jenom vyznačovala přesvědčivější realizací. Šlo v podstatě o voice-band, v němž herectví šesti mladých interpretů mělo solidní profesionální úroveň. Tři manželské páry bydlící v jednom domě se občas sousedsky scházejí „na grilování“, vztahy ovšem nejsou úplně upřímné. Bizarní úvod, v němž šestice ve smutečních oblecích (zůstanou v nich celou hru) přinese rakev a na ní kusy syrového masa, prezentuje „zkratku“ přechodu od konvenční smuteční slavnosti k jenom zdánlivě méně konvenční grilovačce. Během voicebandově násobených rozhovorů, monologů i písniček se maso na grilu skutečně připraví. Ve finále však není konzumováno, ale je jím pohazováno a podobně „mrháno“. Zvukovou dynamiku dodává inscenaci střídání mluvy na mikrofon a té jevištně přirozené (tentokrát zvládnuté). Kamenem úrazu je však text, i když prý v zemi vzniku oceňovaný víc než ten předchozí. Monology, k nimž si postavy od banálnějších i trefnějších vztahových výstupů odskočí, se vyznačují pseudofilosofickou, rádoby existenciální „hloubkou“, k naléhavosti dílka však nijak nepřispívají.
Finále nitranského večírku pak patřilo protagonistům z první, „hamletovské“ inscenace. Vtrhli na jeviště v letně karnevalových oděvech (takhle bývá zobrazováno odvazování se turistů v tropech) a tzv. řádili. Netuším proč.
Bratislava nekonvenční
Divadlo Aréna, jehož principálem je Juraj Kukura a k jehož návštěvě na druhé straně Dunaje není zrovna snadná cesta (jeden z mostů se v době konání festivalu stále ještě opravoval), nepatří ke scénám klasicky statutárním. Inscenace vznikají s herci „namíchanými“ z různých souborů (pravda, část jich hraje především v Aréně). K režii sem byl přizván také český režisér David Jařab, jemuž se v Bratislavě daří (připomeňme úspěšnou inscenaci Rechnitz od Elfriede Jelinek ve Slovenském národním divadle). V Aréně nastudoval vlastní hru Oběť.
Velmi temný příběh, prezentovaný nikoli kontinuálně a poněkud detektivně se rozplétající, začíná manželskou krizí. Právník (Martin Hronský) se zaplete se čtrnáctiletou dívenkou (Jana Kovalčíková), jeho žena (Rebeka Poláková) se vztahu dopátrá, manželovi tuto hodně nestandardní nevěru vyčítá a vyhrožuje mu. On však zakusí zvláštní pocit existenciálního osvobození se ode všeho a při jedné z hádek vyskočí z okna – do svobody ve smrti. To, jak zahynul, se dozvíme ovšem až téměř před koncem. Zdrcenou manželku vyslýchají policisté, přízemně démonické figury v podání předních bratislavských herců Lukáše Latináka a Richarda Stankeho. Ženě, která není schopna vysvětlit manželovu smrt, sdělí, že ji považují za vražedkyni, slíbí jí však, že zničí důkaz (fotografii nezletilé v manželových dokladech), a z „vinné neobžalované“ tak učiní svou sexuální otrokyni. Story spěje k hrůznému finále…
Inscenace působí zprvu – kvůli mnoha sofistikovaným úvahám – poněkud málo divadelně, s přibývajícími minutami však produkce diváka stále víc vtahuje.
Jařabova inscenace se pokouší o filosofické zobecnění genderového charakteru mezilidských vztahů: oběti jsou v podstatě vždy ženy, oproti mužům si vlastně nemohou vybrat. Dokonce když oba „ďáblové“ ženu trýzní, hrají si s ní na soutěž o královnu krásy (i při tomto druhu oblíbené, společensky akceptované zábavy je žena vlastně obětí). Herci podávají koncentrované, přesvědčivé výkony (Rebeka Poláková byla porotou za svou kreaci oceněna). Není bez zajímavosti, že postavy dvou příšerných policistů (byť ne tak explicitně zločinných) si Jařab „zopakoval“ o několik měsíců později v pražském autorském projektu Bílí psi, černý kočky (bratislavská Oběť měla premiéru v červnu 2015).
Extrakty a náhrady
Největší úspěch na letošní Nové drámě zaznamenala inscenace Extrakty a náhrady autorského sdružení SKRAT (hlavní cena poroty i cena diváků). Někteří z členů uskupení působili v dnes již legendární Stoce Blaho Uhlára. Ingrid (Inge) Hrubaničová, Ľubomír Burgr, Milan Chalmovský a Vlado Zboroň představují role pod vlastními křestními jmény. Produkce nemá supervizního režiséra, vznikla na základě improvizací. Tématem je samota a z ní plynoucí pokusy navázat partnerské vztahy. Ľubomír vystupuje jako manažer či kouč, zaměstnanec seznamovací agentury. Řídí první kontakt Milana a Inge. Jde o intelektuály, zdrženlivějšího muže a poněkud extravagantní ženu, která si chce přivonět k intimním partiím svého protějšku. On se zdráhá. Pak se testují pomocí různých dotazů. Inge později vysvětluje, že zvědavost na saponáty v domácnosti odhalí mnohé z psychického i sociálního ustrojení dotazovaného. Ľubomír první řízený kontakt ukončí a prozradí Inge, že má v zásobě ještě další muže toužící po seznámení. Poté jsme svědky kontaktního posezení s Vladem, který vystupuje jako intelektuálně ne příliš komplikovaný šofér a naléhá, aby se Inge o sobě trochu rozpovídala. Ona mu sdělí, že ji přestala intelektuálně uspokojovat antropologie (šokuje Vlada jmény Bronisław Malinowski či Claude Lévi-Strauss) a vrhla se na konkrétnější archeologii, tu však také hodlá nahradit jiným vědeckým vyžitím. Reakce Vlada na její promluvu jsou komediálně neodolatelné a jinak posmutnělá inscenace perlí v těchto momentech zdařilým humorem. Vadou na kráse sympatického projektu je však opět nepříliš srozumitelná mluva. Všichni se sice vyjadřují naprosto přirozeně, jejich projev je snímán několika mikrofony zavěšenými nad jevištěm, zdá se však, že jejich zesilovacím účinkům věří až příliš a… šumlují. Ve finále sedí všichni čtyři nazí u stolu v decentním nasvícení a povídají si o erotických pomůckách, Inge dokonce soudí, že by mohla od kamarádů dostat nějakou k narozeninám. Milan však na „chytrém telefonu“ přes internet zjišťuje ceny těchto výrobků a hovor se stáčí k ekonomické stránce věci. Neokázalá, autenticky působící inscenace přesvědčivě zobrazuje nejen touhu navázat kontakt, ale také neschopnost prolomit vlastní stereotypy. V rámci celé přehlídky šlo rozhodně o prezentaci nejsvěžejší divadelní poetiky.
Statutární jistoty
Kultovní román Petera Pišťanka (dobrovolně odešel ze světa v loňském roce) Rivers of Babylon z roku 1991 se po filmové verzi (1998) dočkal i divadelního zpracování. S herci Slovenského národního divadla jej ve vlastní dramatizaci nastudoval slovinský režisér Diego de Brea. Politický horor má svou působivost už v čistě faktografické, sociální rovině. Jde o otevřenou výpověď o praktikách novodobé slovenské mafie, která se zhusta rekrutovala ze sociálně slabších vrstev. Příběh topiče v interhotelu Rácze (Milan Ondrík) představuje muže s množstvím testosteronu v těle a s obrovskou vůlí k moci, chovajícího se neurvale k nadřízeným, z nichž je schopen učinit své podřízené. Stejně brutálně se chová k něžnému pohlaví, především prostitutkám, působícím také ve zmíněném interhotelu. Zavrhne svou původní venkovskou lásku a ve finále „se uklidní“ vztahem k intelektuálce, s níž se ožení a hodlá si od mafiánského shonu odpočinout.
Ve stále zamlženém a zakouřeném prostoru kotelny se odehrává vlastně celá inscenace. Její atmosféra je zprvu velmi syrová, později se však stává svou „jednorychlostní“ expresivností monotónní. Milan Ondrík reprezentuje výborný typ pro ztvárnění neurvalého nadsamce a tyrana. Jeho agresivní hlasová poloha se ovšem brzy oposlouchá. Lépe se daří představitelům menších, protože vlastně méně jednoznačných rolí – Alexandru Bártovi, Robertu Rothovi či Františku Kovárovi. Představení působí, či přesněji má působit, varovně, jeho naturalismus je však účinný jen částečně. Postrádá katarzi.
Populární soubor divadla Astorka představil hru-pásmo Jáma děravá, vědomě a přiznaně inspirovanou slavnou Černou zemí budapešťského, dnes již neexistujícího souboru Krétakör vedeného Arpádem Schillingem. Výsledný jevištní tvar je projektem kolektivním, režírovaným Michalem Vajdičkou. Vychází ze statistických údajů o Slovensku a anket zkoumajících postoje Slováků k některým společenským problémům. Se zmiňovanou Černou zemí jej spojuje obdobná scénografie (řada dveří vedle sebe) i některá témata (uprchlíci). Hned úvodní scénky, tematizující jazykovou vybavenost Slováků, přinesly vděčné, dobře pointované výstupy plné roztomilých lingvistických neobratností přístupných většině publika. Svůj komediální um tu stejně jako v dalších „číslech“ předvedli výborní herci Zuzana Kronerová, Anna Šišková, Boris Farkaš, Lukáš Latinák, Marián Miezga a další. V inscenaci se objevují i výstupy vážnější, jako tisková konference ministra spravedlnosti (pomalu formulující a mlžící Farkaš je neodolatelný), po níž zvídavé novináře čeká policejní atak. Uprchlický problém byl jevištně „ventilován“ tak, že migrant, který je neupřímně a kýčovitě vítán, zareaguje: Country Slovakia? Oh no, thank you, good luck. Inscenace se může vykázat značnou zábavností, i když má poněkud nestejnorodý rytmus. Excelentní aktéři v jednotlivých miniaturách ovšem udržují vysokou hereckou úroveň. Jak jsem se dozvěděl po představení, materiálu mají divadelníci z Astorky dostatek, prý by klidně mohli začít zkoušet Jámu děravou 2. Týká se to prý hlavně posledních volebních výsledků. Politické „namlouvání“ předvedené v inscenaci vycházelo ještě ze situace před celostátním hlasováním. Aktualizaci přinesla festivalová repríza v závěru, kdy do hlediště vstoupil muž se vzkazem, že si pan župan nepřeje, aby inscenace dále pokračovala, a že ji tímto ruší.
Quo vadis, divadelní kritiko?
V doprovodném programu Nové drámy se nalezlo místo pro mezinárodní kolokvium Quo vadis, divadelní kritiko a divadelní časopisy?. Setkání bylo připraveno šéfredaktorem slovenského divadelního časopisu KOD (Konkrétně o divadle) Miloslavem Juránim. Kromě redaktorů a publicistů ze Slovenska se prezentace i diskuse zúčastnili kolegové z Maďarska, Ukrajiny, Rumunska, v neposlední řadě pak i z Česka. Divadelní noviny zastupoval jejich šéfredaktor Josef Herman, Svět a divadlo Karel Král a Taneční zónu Martin Macháček. Vyjevilo se mimo jiné, že v prostoru, které kolokvium obsáhlo (můžeme hovořit o evropském postkomunistickém území), jsou Divadelní noviny svou periodicitou ojedinělé, jinak jde o měsíčníky, dvouměsíčníky či čtvrtletníky s obsáhlejšími materiály, nebo o tiskoviny akademické. Diskutovalo se o vlivu současných médií, o internetu, o možnosti zakládat blogy (to vše ve srovnání s funkcí tiskovin takzvaně klasických), o odpovědné redaktorské práci i o možnosti reagovat na zhlédnutá představení zcela bezprostředně, leč vesměs povrchněji. Také se přemítalo, pro koho jsou divadelní recenze určeny a jak jsou vlastně čteny. Otázka Quo vadis? zůstala – jak jinak – otevřená.
Komentáře k článku: Nová dráma 2016: Oběti, extrakty, média
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
