Open hradecké regiony (No. 3)
V Hradci stále prší. Narušen byl už i průběh festivalu – především off programu. Většina představení musela být z náměstí a nádvoří přesunuta do stanů nebo náhradních prostor.
Karlíček (Jiří Jelínek) a Olinka (Anežka Kubátová) FOTO ARCHIV DHNP
Ani déšť však nezkazil náladu dětem, které se včera v dopoledních hodinách přišly podívat na představení Dášenka aneb Psí kusy, společný režijní a herecký projekt Jiřího Jelínka a Anežky Kubátové, zaštiťovaný Divadlem Husa na provázku, v Hradci hostujícím v Divadle Drak. Tvůrci svůj kabaret koncipovali jako vzpomínání dvou starých manželů, jak jinak než Karlíčka a Olinky, na svůj život prožitý společně s pejsky všech ras a povah. Největší díl vzpomínek byl samozřejmě věnován Dášence, kterou vychovali od štěněčího věku, kdy se vešla do dlaně, až po svatbu s trochu „frajerským“ psím mládencem. Jako každý kabaret byl i tento proložen hudbou – hrou na klavír – a krátkými písničkami. Nejpůsobivějšími momenty celého představení však byly improvizace spojené s navozováním kontaktu s diváky. Jiří Jelínek zde opět potvrdil, že jeho umělecké schopnosti jsou velmi rozmanité, často i překvapivé, jeho „drsné“ herecké vystupování oslovilo i ty nejmenší. Jeho partnerka Anežka Kubátová se mu svými vtipnými nápady a herectvím zcela vyrovnala. Dětské publikum, většinou předškolního věku, reagovalo na dění na jevišti velmi přirozené i ve chvílích, kdy to tvůrci nevyžadovali, což myslím svědčí o opravdu zdařilém představení.
Odpolední off program byl zahájen představením pro všechny, kteří se zajímají o osudy silných žen napříč historií i národnostmi. Trochu zavádějící, ale výstižný název První dáma platí, druhá leze z gatí daly interpretky vyprávěním o osudech třech významných žen. Nejvíce vynikla Marie Švestková, která líčila životní osudy neposlušné manželky čínského komunistického vůdce Mao Ce-tunga, do své svatby neznámé herečky, které dal její manžel jméno Ťiang Čching. Stejně jako další protagonistky (Eva Burešová jako Eva Braunová a Johana Vaňousová jako Jacqueline Kennedyová) nezaložila svůj příběh pouze na historických faktech, ale snažila se o analýzu charakteru a psychického rozpoložení své hrdinky v důležitých momentech jejího života. Svá vyprávění prokládaly hereckou akcí, krátké scénky měly demonstrovat vztah vybraných žen k jejich otcům a manželům. Inscenace není jen nějakou naučnou přednáškou, ale dává nám možnost začít přemýšlet trochu jiným způsobem o historii i o sobě samých. V mnoha pasážích bylo naznačeno, že drobná i významná životná dramata, která zažívaly první dámy, jsou podobná i naším.
Sedem dni do pohrebu – výjimečný festivalový zážitek FOTO BRAŇO KONEČNÝ
K výjimečným zážitkům hradeckého festivalu patří inscenace Slovenského komorního divadla z Martinu, dramatizace románu Jána Roznera, který dal jméno i inscenaci – Sedem dní do pohrebu. Scénář do velké míry respektuje původní text, který je proudem vzpomínek autora na sedm dní, které prožil mezi smrtí své manželky a jejím pohřbem. Z tohoto důvodu je inscenace postavena na dominantě slova, prostřednictvím monologu a dialogu se ukazuje nejen nitro hlavního hrdiny, naplněné bolestí a vzpomínkami, ale i hrůznost tehdejší doby, které komunisté nechtěně dali její absurdní jméno – normalizace. Jedna ze zásadních definic sedmdesátých let zazněla přímo z jeviště – neposlali nás na Sibiř, nezavřeli nás, jen jsme přestali existovat. Příběh manželství zakázaného spisovatele a kritika Jána Roznera a jeho ženy, známé překladatelky, spisovatelky a kritičky Zory Jesenské, vypovídá i o dalších důležitých meznících našich společných českých a slovenských dějin – poválečných letech, Pražském jaru a jeho pádu. Inscenace trvá více než dvě a půl hodiny, ale i přes množství textu se nemůže mluvit o statickém divadle, neboť herci nás svým umem zaujmou natolik, že jejich slova jen hltáme. Nelze vybrat jediného, který vyniká nad ostatní, neboť všichni ukazují to nejlepší ze svého umu – Dano Heriban (mladší Jan Rózner), Jana Ol´hová (Zora Jesenská), Jan Kožuch jako starší Róznerovo alter ego a Lucia Jašková, která hraje ostatní postavy – bratra, sestřenici, přátele.
Velmi zásadní je závěrečná část, neboť se v ní potvrzuje, že herci nehrají jen o životě svých postav, ale o nás, o naší minulosti. Je zde vystupňována herecká akce, na jeviště přichází další temné postavy – vyšetřovatelé, agenti, kteří zde zůstávají i po odchodu diváků ze sálu. Toto závěrečné gesto je posledním pokusem o navození pocitu hrůzy a strachu, kterou jsme měli možnost pocítit i během představení. Po dlouhé době se jednalo o dílo, kterému se to podařilo.
Komentáře k článku: Open hradecké regiony (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
