…outsideři na vlnách alternativy.. (No. 7)
O víkendu 21. – 23. října se v Huse na provázku konala brněnská a současně závěrečná část letošního ročníku festivalu …příští vlna/next wave… Ovzduší místních obav o samu existenci brněnských divadel se akce příliš nedotklo. Tři festivalové dny dokázaly diváka vtáhnout do tajemného smyslového vnímání nebo vyprovokovat až ke spontánní skupinové euforii.
…příští vlna/next wave… plivala o víkendu své ohně v Huse na provázku (Tereza Georgieva během produkce Amanitas fire theatre). Snímek archiv
Tématem 18. ročníku festivalu bylo outsiderství. Okrajoví umělci, jejichž role se později historicky promění, nejsou ničím neobvyklým. Ovšem ne každému se to podaří. Někdy je tomu dokonce obráceně. Z „hvězd“ či celebrit se stávají loseři a outsideři. Znáte to. Ti všichni – zoufalci, extremisté, blázni a šílenci různého kalibru – byli na letošní ročník pozváni: Krušelnický, Lipovský, Třešňáková (všichni tři byvší žáci Ctibora Turby a aktéři jeho projektu Hanging Man), Bambušek, Depresivní děti touží po penězích, Rozkoš bez rizika, Lanta, Lhotáková… Mnozí z nich se prezentovali i v Brně. A navíc MeetFactory a ze Slovenska Blaho Uhlár.
Do Brna přijeli i outsideři ze Slovenska – Polylóg trnavského Divadla Disk v režii Blaho Uhlára. Snímek CTIBOR BACHRATÝ
Výhoda brněnské části festivalu byla jednak v tom, že různé části programu nebyly ohroženy hlukem zvnějšku, jako se tomu v některých případech stávalo v pražském NoD, a jednak bylo zajímavé sledovat proměny jednotlivých produkcí ve vztahu k jinému místu, prostoru a divácké zkušenosti a naladění.
Herec subjekt / Herec objekt
Jeden z nejosobitějších souborů letošního festivalu – Divadlo D’EPOG – uvedl v Praze cyklus dvou monodramat Žena subjekt / Žena objekt. Brněnský program zahájil D’EPOG dílnou, skrze niž dala slovenská režisérka, absolventka JAMU Lucie Repašská divákům sklepní scény nahlédnout do způsobu zkoušení a improvizací, které během čtyř měsíců probíhaly s asi deseti herci v tovární hale Vlněna. Zhruba hodinovou ukázku sama komentovala Moravě zvukomalebně přizpůsobenou slovenštinou, již by si oblíbil i ten nejzarytější odpůrce tohoto jazyka našich bratrů. Herecky nejkreativnější, divácky tím pádem nejpřitažlivější částí její přednášky byly ukázky z příprav inscenace Di_sein. Setkání s D´EPOG se mělo původně konat na otevřené alžbětinské scéně Husy, ale kvůli zimě byla tato část programu přesunuta do sklepní scény, která vytvořila mezi diváky a D’EPOGy příliš „divadelní“ odstup, výsledek tak působil až moc pedagogicky, formálně. Poznatek, který jsem si odnesl, je tedy také spíše rázu věcného: I když byli herci tohoto projektu celkem dobří, bylo zřejmé, jak moc je svými schopnostmi převyšuje Julie Goetzová, herečka z obou v Praze uvedených monodramat. Jsem zvědav, jak a jestli se to projevilo na samotné inscenaci.
Divozemí divadla i hudby
Prostor korespondoval s geometrickými konstrukcemi a komiksově laděnými kostýmy. Snímek Amanitas fire theatre
Jsou tací, kteří se před zimou raději přesunou do sklepních prostor. A jsou tací, kteří zimu ničí ohněm. Amanitas fire theatre performerek Terezy Georgievové a Lindy Mikoláškové kombinuje fireshow s elementy nového cirkusu. Pevně daný čtvercový prostor na nádvoří divadla (alžbětinské scéně) s diváky rozestavěnými na balkonech dodal performanci patřičnou atmosféru, dal performaci nazvané KO.MIX.X1 pevný vnější / prostorový rámec, který korespondoval s geometrickými konstrukcemi a komiksově laděnými kostýmy, jež performeři hojně a nápaditě využívali. Údajná inspirace komiksy Káji Saudka a Miloše Macourka je v tomto případě skutečně jen inspirací, o nějaké lince či dramatickému vývoji se hovořit nedá. Ale upřímně řečeno, vyžaduje je tento způsob divadla nějak zvlášť?
Nevím, jak který divák festivalu během tří dnů vnímal ono již zmiňované existenciální napětí týkající se samotné Husy. Divadelní kavárna byla stále plná, pod pavlačí stála všechna ta pro Husu v poslední době typická plastická zvířata a kartónové obličeje mrtvých či mrtvolně se tvářících celebrit a do toho sem tam prošla usmívající se Eva Tálská.
Jakub Čermák svým naléhavým projevem, křehkým vystupováním a intimně laděnými texty připomínal zesnulého zpěváka Jaroslava Ježka z legendární skupiny Č. p. 8, jež v 80. letech minulého století patřila ke špici českého folku a který v pouhých 28 letech (v roce 1985) zemřel. Snímek archiv
Mezi nahými a polonahými ženskými sochami, ležícími i stojícími, zakončila páteční program ve večerních hodinách brněnská folková kapela Circus Cermaque, jež si před diváky „obehrávala“ své nové album Divozemí, které právě vydávají Indies Records (jejich chystané turné po menších klubnech začíná 28. 10. ve Velvarech, přes Břeclav, Havířov Ostravu a Brno se představí i v Praze – 10. 11. v Kaštanu – a bude pokračovat až do 10. 12., kdy jej Circus Cermaque zakončí příznačně v klubu Cirkus v Ústí). Nostalgie a vnitřní naléhavost či možná potřeba doteku a pochopení osamělců a loserů se v jejich podání linula snad všemi kouty přízračně působícího, jako by opuštěného Domu pánů z Fanalu, dnes sídla Divadla Husa na provázku. Jak taky jinak s kombinací nástrojů: kytara, viola, klarinet, příčná flétna, klávesy, perkuse a do prostoru se posluchačů se ostře zařezávajícím vokálem (s typickým brněnským přízvukem) Jakuba Čermáka.
Nastane-li ticho, uslyšíme hlas
Až druhý brněnský den se stal kosočtverec s čárkou uprostřed, který byl součástí jedné z několika verzí letošního festivalového plakátu, jemuž vévodila a ráz mu vždy udávala figurka Fagi, i tématem divadelním. Zřejmě je už to ale symbol tak široce známý a naivní, že ho na brněnských zdech ignorovaly všechny tři kolony svatebních vozů, které tu ten den projížděly.
Jsou to jenom geronti, co slintaj nad mladejma holkama… Snímek CTIBOR BACHRATÝ
Už první sobotní představení Polylóg Divadla Disk z Trnavy v režii legendy slovenské divadelní alternativy Blaho Uhlára se vyznačovalo zvláštní parasexuální poetikou. Anotace produkce je jednou z nejkrásnějších sbírek nic neříkajících slovních vycpávek: Inscenácia sa vyjadruje pohybom, obrazom, zvukom. Prebiehajú netematizované, nesúvislé a bezslovné výstupy. Vyjadrenie je nejasné. Ľudské a v istých okamihoch aj celkom zrozumiteľné činnosti však neumožňujú poskladať príčinnú následnosť, odhaliť motivačné zdroje, poznať skutočnosť. Slovo sa rodí ťažko, v bolestiach a neprináša poznanie. Hlboká koncentrácia ale navodzuje intenzívny zážitok.
Obrazový i výrazový a samozřejmě především úchylně erotický obsahový potenciál v sobě inscenace má. Snímek CTIBOR BACHRATÝ
Už od prvního scénického obrazu je zřejmé, že Blaho Uhlár má rád bílou, a to v mnoha kombinacích. Nevím, zda má stejně tak jako bílou rád i šedivé starce a mladé dívky, ale asi ano, jinak by jich tam nebylo tolik. Není zas tak jednoduché v celém tomto nonverbálním opusu číst, o co jde. Inscenace je plná genitálních motivů a témat, vyhnaných vesměs do hravého, ironického extrému. Sexuální posedlost se mění v sexuální frustraci a zase zpátky a pořád dokola. Snad z každého z řady kaleidoskopických, na sebe nenavazujících výstupů ve formách klasických blackoutů čpí stařecká vilnost nad mladými vílami (erotožínkami), občas směřuje vilnost i ke stejnému pohlaví a věku někdy možná dokonce generačně obráceným směrem. Zaslechl jsem na adresu představení různé názory. Například, že jsou to jenom geronti, co slintaj nad mladejma holkama. Ale kdyby měl Blaho Uhlár pouze tento záměr, netrápil by své herce takřka bezchybným timingem, který dodával představení až cynickou strohost a úsečnost, nedopovězenost. Staří pánové svou stylizací mohou také evokovat plovárenské povaleče třicátých let. Lolity, které staré pány obklopují, se pohybují mezi stavem existenciální apatičnosti a sexuální posedlosti. Jsou možná zrcadlem jednoho a téhož – touhy po doteku, po lásce, po splynutí. Dokázal bych si živě představit, jaké prapodivné komentáře by se mohly objevit v případě, kdyby se tato inscenace stala youtubovým fenoménem, protože – co si budeme nalhávat – obrazový i výrazový a samozřejmě především úchylně erotický obsahový potenciál v sobě má.
Jsou možná zrcadlem jednoho a téhož – touhy po doteku, po lásce, po splynutí. Snímek CTIBOR BACHRATÝ
Přesto, že byl druhý den festivalu o něco divácky chudší, objevila se jedna výjimka, kdy se sál skutečně naplnil. Nikoli však pouze diváky, ale i aktéry. Exhibice Velké zrcadlo souboru Depresivní děti touží po penězích měla premiéru na pražské části festivalu. Chaotická performance, kdy padesát depresivních dětí zrcadlí padesát příchozích diváků, doznala od své pražské premiéry několika změn, a to na obou stranách – herecké i divácké. Brněnské publikum bylo – ku prospěchu věci – oproti pražskému mnohem méně impulsivní. Na rozdíl od Prahy však bylo mezi diváky větší množství Depresivních dětí, které (nebo kteří?) celou akci tlačily(i) násilně dál. Chvílemi se zdálo, že se nejedná o situaci, kdy Depresivní děti zrcadlí diváky, ale že Depresivní děti jsou zrcadleny Depresivními dětmi. Úlevnými se staly až chvíle, kdy Martin Falář, komentující a řídící celou akci ze zvukové kabiny, začal dění mnohem méně usměrňovat, čímž se situace Velkého zrcadla stala divácky přístupnější, svobodněji komunikativní. Ve srovnání s pražskými vystoupeními byl chaos mezi performery, kteří zrcadlili diváky (Depresivními dětmi), mnohem větší, jelikož se z velké části jednalo o brněnské známé souboru (údajně aktéry Improligy), kteří zřejmě dostali o tom, co mají dělat a jak se chovat, jen ty nejzákladnější informace a mnohdy proto jednali nejistě a zmateně.
Dva ztracenci z jedné líhně
V rámci letošní …příští vlny/next wave…. nelze opominout dva performery, kteří byli součástí její pražské i brněnské části. Oba začínali u profesora Ctibora Turby. Oba jsou dnes nezávislými tvůrci nespojenými dlouhodobě s žádným divadlem, souborem či produkcí, přesto se každý vydal úplně jiným směrem.
Petr Krušelnický: Divák si mohl klást až otázky, kam až se lze – obrazově / zvukově / existenciálně – transformovat… Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
Technologický mág Petr Krušelnický si ve své kinologicko-antropologické performanci AnnA 2V2A – 50Hz vyhrál s množstvím projekční a pohybové improvizace. Oproti pražskému vystoupení se mu v brněnské sklepní scéně povedl dialog s vlastní siluetou projektovanou cihlové na stěny scény, přízračně také působily obrazovky zachycující tu obrazový šum zrnění, tu Krushova psa Zolu v mnoha situacích. Divák si mohl klást až otázky, kam až se lze – obrazově / zvukově / existenciálně – transformovat…
Ondřej Lipovský: Chce vyjádřit víc, než je divák schopen pochopit…. Snímek OV-KLUBY.NET
Druhý z performerů – Ondřej Lipovský – nejprve využil v performaci Jen zem, nebe, já a čára obzoru své vlastní tělo jako projekční materiál slov, vět a zenových úvah a poté si vyzkoušel v premiéře dalšího solo-projektu Dnes jsou čtvrtohory, který částečně vychází z třetí části jeho performance Trojjazyčně vcelku uvedené zatím jen jednou na loňské …příští vlně/next wave… v Školské ulici v Praze, jaké možnosti dává Mahlerova hudba (konkrétně 9. a 6. symfonie) jeho koncepci maximální přítomnosti na scéně a dosavadnímu ústřednímu tématu jeho performancí, tedy tázáním po identitě duše / pohlaví / těla / resp. člověka a jeho obrazu. Lipovský je performer s velmi dobrým obrazovým cítěním, který vyžaduje soustředěného a otrlého diváka. Jeho performance jsou proměnlivé. Je schopen přenést se od spojení s Vesmírem či Přírodou až k absurdnímu divadlu. Slabinou jeho produkcí je, že i když jsou jeho vize často fascinující a evokativní, jsou také jako by nekonečné, neměnné a v důsledku monotónní. Chce vyjádřit víc, než je divák schopen pochopit.
Mrtvý pes v čistírně
Chci mít v těle sperma / Svých milovaných / Sperma ve svém těle / Po tom toužím… Snímek VIKTOR KRONBAUER
Hodně bylo již v posledním roce řečeno o Miroslavu Bambuškovi. O jeho divadelních projektech týkajících se energetických zdrojů (uhlí, uran voda, ropa), o inscenaci Česká válka v pražském Divadle na zábradlí, ke které napsal text a o jeho dalším působení v umění, ať už jakéhokoli typu, oboru či žánru. V inscenaci Silní, která uzavírala letošní festival, se zřetelnou chutí a záměrem být razantní (a snad i provokovat) se pustil do divadelního / obrazového extrému. Chytil jej prazvláštně za pačes a převedl na jeviště. Performance vytvořená na základě stejnojmenného textu Angélicy Lidell (původně: Mrtvý pes v čistírně: Silní) v překladu Petra Gojdy s důrazně politickým, často feministickým apelem vyčítá, odpouští, prosí a především se pozastavuje nad lidmi, jejich chováním, dnešními i dávnými postoji a údělem. Je to umění špinavé, autentické a především upřímné. Určitou slabinou brněnského představení bylo, že jinak démonický Roman Zach svůj text, který byl velmi podstatný, občas příliš drmolil a že „rozjezd“ byl příliš křečovitý, úmorný. Mrzelo mě také, že fyzické či pohybové schopnosti Petra Krušelnického, které jen tak někdo nemá, byly využity jen jednou. Naopak mě potěšilo, že Leoš Noha byl – jak je jeho „zvykem“ – syrově autentický, a přitom ve výrazu i akcích uměřený. A předpokládám, že o – pro mne hvězdě inscenace – Doře Bouzkové ještě hodně uslyšíme. Miroslav Bambušek ve spolupráci s MeetFactory vytvořil silné představení, na které on, Meetfactory i všichni aktéři mohou být náležitě pyšní. České divadelní / performanční prostředí obohatili o názorově i formálně razantní produkci silných obrazů a zásadních témat.
Největší vlna byla brněnská
Bylo již řečeno, že se osmnáctý ročník festivalu věnoval hlavně performerům, kteří jsou okrajoví, někteří až outsideři či dokonce loseři. Jednoznačně nejlepší představení brněnské části festivalu …příští vlna/next wave… ale nebylo vytvořené někým, kdy by se dal považovat za outsidera, i když samotný obsah hry má s tématem outsiderů hodně společného.
V průběhu hry jsou předčítány nadávky v abecedním pořadí (zleva Milan Holenda, Tomáš Sýkora, Anežka Kubátová a Eva Vrbková)… Snímek ADÉLA PROCHÁZKOVÁ
Mluvím teď o jedné ze sedmi inscenací projektu Husy na provázku Jirka Kniha hledá autora, scénickém čtení textu Ondřeje Novotného To léto v režii Jana Mikuláška. Je to inscenace, která dokáže dostat diváka až do stavů prapodivné hospodsky-pubertálně-přisprostlé euforie. Zní to prazvláštně, ale pro mne to bylo představení skutečně do určité míry geniální.
Text nebyl vůbec klišé, ale stihl snad všechny klišé vyjmenovat. A divák se od začátku do konce hlasitě a nezadržitelně smál. V některých momentech i nesmírně infantilním situacím či úletům. Alchymie humoru této produkce je přesně taková, že se nikdy nedostane do absolutního trapna blbosti, podbízivosti či banality. Trapno tu spolupracuje se strejdou Nadsázkou a tetou Atmosférou. V průběhu hry jsou předčítány nadávky v abecedním pořadí, někdy ve vztahu k ději, jindy z jisté setrvačnosti, která ale dění rozhodně neubližuje. Kosočtverec s čárkou uprostřed, malba švestek = malba varlat, taková je metoda herecké i divácké komunikace. Pregnantně vyjadřuje to, co je každému očividné a co není potřeba sdělovat verbálně. Tyto symboly se stávají poštovním dialogem mezi dvěma lidmi. Sama inscenace se děje v nesmírně uvolněné náladě. Mezi abecední seznam sprostých slov se dostávají termíny, které byly sprostými od svého vzniku, ale teprve teď – vyřčené či namalované – si je divák může dosyta „užít“, má k tomu náležitě vybudované situace a prostor. Okamžik, kdy Eva Vrbková (jako obvykle skvělá) vyjmenovává vulgarismy po „s“ a dostane se až k termínu „Sestry… tři!“ se mi už nesmazatelně zapíše do paměti.
Na závěr se rozezní ta správná destruktivní herecká struna… Snímek ADÉLA PROCHÁZKOVÁ
Až v absolutním záměru se zdá, že by mohl tento humor omrzet a text se stát skutečně trapným. Jenomže to tvůrci nedovolí. Rozezní se ta správná destruktivní herecká struna, ozvou se ta správná sentimentálně pitomá slova a malá zkušebna Divadla Husa na provázku se najednou dokořán rozevře a divákům nabídně v nejkrásnější obraz, který se v Brně dá vidět. Na středověké domy nad Zelným trhem a nad nimi ve tmě trůnící katedrálu sv. Petra a Pavla na Špilberku. A divák pije a směje se a okolo v sudech hoří ohně. A je rád, že tam je. V těchto dnech je takových optimistických, byť prchavých okamžiků obzvlášť potřeba.
A Petr Kolečko sedí doma schoulen do peřiny a pláče, protože tohle přesně by chtěl, ale ví, že se mu to tak kvalitní text napsat a inscenovat nikdy nepodaří.
Komentáře k článku: …outsideři na vlnách alternativy.. (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Divadlo D'EPOG
Inscenace Di_sein měla jako vyústění první generace herecké laboratoře Divadla D’EPOG ve Vlněně premiéru 10.5.2011. Julie Goetzová se stejně jako ostatní herci projektu festivalového work demo zúčastnila.
http://www.facebook.com/pages/Divadlo-DEPOG/122521654428463
25.10.2011 (16.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Sorry,
informaci o neúčasti Julie Goetzové na dílně jsem to při redigování dopsal autorovi do textu já. Omlouvám se. Osobně vás (D´EPOG) – zatím – neznám a jednotlivě nepoznám, pražská vystoupení jsem bohužel neviděl (byl jsem na Bambuškovi v Drnově) a žil jsem v domnění, že brněnské work demo byla úplně jiná herecká parta.
Takže vsuvku (závorku) z textu vyjímám a odteď tam není, stejně jako mylná informace o inscenaci Di_sein. Až ji či cokoli jiného budete reprízovat, dejte vědět. Cítím ve Vás obdobnou energii a vize jako kdysi v partách kolem Tálské (Studio Dům), Pitínského (Ochotnický kroužek), Morávka (Příšerné děti), Růžičky (Divadlo v 7 a půl) nebo v Olomouci Drábkových Hořících žiraf či Štouračova malovického Divadla Continuo. Anebo – abych se ohlédl zcela osobně – jako jsme kdysi pracovali s Ninou Vangeli v souboru Studio pohybového divadla.
25.10.2011 (18.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
O některých performancích
na …nw… v Brně se můžete také dočíst na serveru Rozrazil Online.
Konkrétně:
Eliška Poláčková: Polylóg – http://www.rozrazilonline.cz/clanky/768–pristi-vlna-next-wave-Polylog
Lukáš Kubina: Velké zrcadlo – http://www.rozrazilonline.cz/clanky/769–pristi-vlna-next-wave-Velke-zrcadlo
Viktor Černický: Jen zem, nebe, já a čára obzoru: http://www.rozrazilonline.cz/clanky/770–pristi-vlna-next-wave-Jen-zem-nebe-ja-a-cara-obzoru
Christina Papadopulosová: Silní – http://www.rozrazilonline.cz/clanky/771–pristi-vlna-next-wave-Silni
12.11.2011 (14.59), , Trvalý odkaz komentáře,