Po eskalátoru nahoru i dolů
Manifest outsidera je podtitul nové inscenace Švandova divadla. Outsiderů zde ovšem nalezneme více. Dokonce lze poznamenat, že z určitého úhlu pohledu to je každá postava z divadelně-společensky angažovaného projektu Eskalátor. Však také zahájení sezony s názvem Druhé housle k objevování a odhalování nás – „nedokonalých“ jedinců – vybízí.
Robert Jašków a Kristýna Frejová před zrcadlovou scénou Eskalátoru FOTO PATRIK BORECKÝ
Dokonalé nebylo ani první uvedení. Problematické bylo především dvojí zarámování – což jsou náhodná setkávání na stanici metra Anděl a situace ze života herce malých rolí. Každodenní shon na frekventovaném místě, malé nenávisti a naschvály, nedorozumění, změť jazyků, které zakusili všichni cestující, ukazují český Babylon. Střípkovitě ho zachytil a do Švandova divadla se odvážil zaslat debutující autor Karel Koppa a jedenáct herců toto místo zmatků – peklo na zemi (i když spíše pod zemí) rozžívá. Druhým východiskem pak je umělecky zpracované, improvizací vzniklé každodenní pachtění herce Jaroslava Šmída. Pobíhá od čerta k ďáblu – z castingu na reklamu do divadla, kde ho režisér i nezaprodaní herci spíše trpí.
Spojení těchto dvou dosti odlišných částí působí někdy příliš násilně, navíc „příběh herce“ přináší i naprosto banální situace – asistentka v reklamce (Petra Hřebíčková) je těhotná, neví s kým, oba milence ujišťuje, že je miluje, okolí ujišťuje, že nechce na nikom parazitovat, sebe ujišťuje, že se na dítě těší… I když je z výše popsaného zřejmé, že banalita je záměrná a odkazuje na další smlouvy s peklem (např. vstup do nekonečných televizních seriálů), není dovedena k údernosti. Není to předznamenaná brutální groteska. Jedná se jen o humornou parodii, i když projekt má pravděpodobně mnohem vyšší ambice. Inscenaci zkrátka chybí větší razance, kterou nelze dosáhnout pouze použitím značného množství vulgarismů.
Ovšem ukázalo se, že spojení dvou rovin může při výraznějším dramaturgickém zásahu fungovat i v tomto případě. Objevila se zde originální místa, kdy se postavy obou části prolnou a ve svém proslovu plynule přejdou do další role. Vytvářejí tak nečekané spojení a střetnutí, která vykřesávají mnoho dalších významů a odkazů. Škoda jen, že těchto momentů nebylo více.
Eskalátor ovšem není hotový jevištní tvar, je to prostor pro setkání diváků a tvůrců. Deklaruje otevřenost divadla a jeho uměleckého šéfa Dodo Gombára.
Parametry hotové inscenace tomuto projektu dodává především „zrcadlivá“ scénografie Evy Jiřikovské, která evokuje prostor metra a jasně odkazuje na téma Eskalátoru – odraz naší doby. Změnám prostředí zase skvěle napomáhají polopropustné paravany. Nejzřetelnějším prvkem jsou však velká písmena (taktéž zrcadlová), jež zpočátku hlásají ANDĚL. Herci je přeskupují, používají jako řečnické pultíky či podstavce. V jednom okamžiku z nich sestaví heslo LADNĚ. Většina Gombárových inscenací je právě „ladných“ – nebanální text podporuje silná, náladotvorná hudba (v tomto případě Ondřej Brzobohatý) a pohybové či taneční výstupy (zde stepař Václav Muška). Inscenaci je už pouze potřeba doladit. Diskusí po reprízách představení vybízí k angažovanosti publika. Tvůrci chtějí víc než jen prozradit, kdo je onen ve Švandově divadle trpící kritik Vladimír. Chtějí se společně zamyslet nad vznikající inscenací (oficiální premiéra by totiž měla být až za několik měsíců) a možná i nad stavem společnosti. Ve Švandově divadle nemlčí a mění.
Švandovo divadlo Praha – Karel Koppa: Eskalátor. Úprava a režie Dodo Gombár, dramaturgie Martina Kinská, výprava Eva Jiřikovská, hudba Ondřej Brzobohatý, pohybová spolupráce Václav Muška. První uvedení 22. září 2012.
Komentáře k článku: Po eskalátoru nahoru i dolů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
