Divadelní noviny > Kontext

Podivuhodný Josef Kovalčuk aneb Ne, Míšo, ne, ty boby si nevezmeš!

Dnes zemřel Josef Kovalčuk. Největší životní vzor ctnosti a slušnosti. Četl jsem s údivem 30. června slova, která na Facebook napsal šestadvacetiletý syn evangelického faráře Štěpána Hájka Jáchym. Nikdo z nás netušil, že Josef bojuje s rakovinou. Nemluvil o tom, do poslední chvíle pracoval. Pokorně, beze stopy bolestínství. Věděl od lékařů, že má pár týdnů života, nemilosrdně mu oznámili, že je rezistentní vůči jakékoli léčbě. Ráno se vysprchoval, ještě chtěl vzít telefon z Vídně od Niky Brettschneiderové, ale rodina mu to nedovolila, volala totiž Andrea Buršová, že Nika v noci zemřela. Tou dobou jsem volal já z ostrova Cres, že za ním na kole přijedu na chalupu, abychom probrali další školní rok. Odpoledne mu selhaly orgány. Odešel obklopen rodinou.

Jedeme autem z Brna do Hradce Králové. Petr Oslzlý, Josef Kovalčuk a já, řídí paní Rychlíková. Je 23. června 2014. Miloslav Klíma nás pozval na uvedení své knihy o naší divadelní generaci a osmdesátkách ve Studiu Beseda. Nějak jsme se zamotali v kopcích a ze zadních sedadel se ozval potutelný smích. Ohlédl jsem se a Josef „muškoval“. Tak jsme říkali v HaDivadle chvílím, kdy dostal nějaký nápad a vnitřně se smál, jen zvenku hýbal muškou vousů v bradce. Taky dělával hm, hm, hm. To když hledal poctivou odpověď na otázku nebo trpěl při divadelních zkouškách. Teď tedy muškoval: Tady jsme jednou jeli dorostenecké závody a já měl dělat nosiče vody pro Vlastimila Moravce. Ale v tomto kopci jsem do toho šlápl, všem ujel a vyhrál. Prostě jsem cítil, že mám formu, tak jsem si řekl, že jim ujedu. Udivený profesor Oslzlý netušil, jakým jazykem a o čem Josef mluví. Že v dorosteneckém věku jezdil na kole v oddíle s jedním z nejlepších cyklistů své doby Vlastimilem Moravcem, Východočechem, vítězem Závodu míru, bronzovým z mistrovství světa, dvojnásobným olympionikem, který tragicky umřel v roce 1986, rozdrtil ho špatně odbočující náklaďák. Ta příhoda – jak se Josef náhle rozhodl, udělal neočekávaný tah a byl přede všemi – je, myslím, metaforou jeho života.

Poprvé jsem ho spatřil v roce 1978, kdy jsme se s máničkami z undergroundového divadla Atrapy z Veselí nad Moravou vypravili do Prostějova na představení liberecké Ypsilonky. Nehrálo se, a tak jsme šli do hospody. V rohu u stolu seděla skupina vousatých starozákonně vyhlížející mužů a někdo, nejspíš Pepek Punčochář – Klaun, řekl: To je HaDivadlo. To je, hoši, teprv síla! V té době jsem šel z průseru do průseru, škrabal hnůj na kachní farmě, ale nasával jsem jako houba vše, co bylo živoucí a autentické ve zmrtvělé normalizační kultuře. Ale na HaDivadlo mne a Jána Sedala zavedl do pražského Rubínu až o tři roky později Ondřej Havelka. A změnil nám tím život. Když pak na jaře 1982 bylo jasné, že mne chtějí angažovat, představil mi Arnošt Goldflam Josefa Kovalčuka: To je náš dramaturg, náš doktor, že ano… HaDi zrovna hráli v Praze na Koleji 5. května u náměstí Jiřího z Poděbrad. A ten laskavě vyhlížející sporý muž se mnou jednal s takovou vážností, jako kdyby HaDivadlo kupovalo hvězdu formátu Polívky, ne oblastního kandrdase. Ptal se na vše možné, co dělám, v čem jsem hrál, s kým spolupracoval, až jsem získal dojem, že se známe léta.

Na představení byla skupinka provokatérů, rušili, vykřikovali, několikrát během večera kopli do rekvizit i dekorace. Na ulici se pokoušeli vyvolat rvačku, sprostě nadávali. Jakási lůza fízlácká. Vzduch se dal napětím krájet. A náhle se proti nim postavil Josef Kovalčuk a něco nesmírně slušného jim řekl. Ale jasně, tvrdě a neodbytně. Ten mírný, laskavý doktor Kovalčuk tam stál rozkročený, s přimhouřenýma očima, bylo v nich cosi nesmírně umíněného a zaťatého. Vekslácky vyhlížející hajzlíci se zarazili a přestali útočit.

Mohl si na ně troufnout, byl totiž i vynikající hokejista. Jako pardubický junior hrával v obraně za jednu z nejlepších útočných formací světa Martinec–Novák–Šťastný. Své skvělé ženě Hance (dceři muzikologa a obnovitele olomoucké univerzity Roberta Smetany), když s ní začínal chodit, jednou řekl, že sportování nechal, když mu dalo, co potřeboval. A další smysl života viděl ve filosofii.

V hokeji držel tým jako pilíř, rval se za zády útoku, snášel trpělivě rány, uměl je rozdávat, posouval hru dopředu a měl poziční přehled. Stejně působil v celém hnutí studiových divadel. Nenápadně, ale o to důkladněji. S étosem.

Na olomoucké filosofii potkal koncem šedesátých let Jana Roubala, začali pod vlivem dobové atmosféry dělat divadlo poezie, třeba Ivana Wernische. To byl skvělý základ pro pozdější vizi Hanáckého divadla jako divadla poetické emoce. Byl žákem profesora Oldřicha Králíka, ten ho seznámil s řadou literárních osobností z okraje či vůbec mimo oficiální proudy literatury. Dovezl hloubavého studenta, vnuka ruského válečného zajatce z první světové války, do Samotišek pod Svatým Kopečkem za Ottou Františkem Bablerem, kongeniálním překladatelem spiritualistické a náboženské literatury. Setkávání s utajovanými proudy duchovního světa kultury byla Josefova iniciační záležitost. Obhájil doktorskou práci Básník Jiří Orten. Vyprávěl mi, že získal řadu cenných výpovědí v rodině Ornestově, s níž navázal přátelství. Ta práce by zasloužila vydat (přátelé z Hostu, z Větrných mlýnů…). Je také svědectvím o nesmírné poctivosti Josefa Kovalčuka, o jeho snaze jít do hloubky, pod povrch problémů, o nárocích, které na sebe už v mládí měl.

Zlomovým stigmatizujícím zážitkem jeho generace byla okupace v osmašedesátém a hlavně smrt Jana Palacha. Josef patřil k aktivním studentským vůdcům na olomoucké univerzitě, patřila k nejdéle stávkujícím, a to ve městě s největší okupační posádkou. Přes zákazy a hrozby přísných trestů a vyhazovů ze školy, kterým Kovalčuk unikl s podmínkou. Tehdy si uvědomil, že v okupované znormalizované zemi, v níž se opět zakazovala kultura, rušily literární a kulturní časopisy, umlčovali spisovatelé, vyhazovaly ze škol vědecké elity, znemožnil se veřejný diskurs, nemá smysl věnovat se literární vědě. Ze zklamání z rezignace společnosti po Palachově oběti přemýšlel, co bude mít v jeho životě smysl, a zvolil divadlo a studium dramaturgie na DAMU. Věděl, že nastane úpadek vzdělanosti a že divadlo může metaforicky a básnicky udržet nějakou míru svobodného dialogu. S velkou odpovědností vnímal poslání divadla jako prostor životní a osobní výpovědi, jako terén pro zkoumání smyslu lidské existence. Málo se ví, že k profesionálnímu divadlu Josefa přistrčili také Ľubomír Vajdička s Jožkou Cillerem, seznámil se s nimi během vojenské služby v Martině a po představeních v tamním divadle s nimi vedl dlouhé hovory.

Hanácké divadlo Prostějov

V roce 1974 stál Josef s vystudovaným kunsthistorikem Svatoplukem Válou u vzniku Hanáckého divadla v Prostějově. Z původních plánů radnice na poloprofesionální oblastní scénu během několika let vytvořili profesionální nekonvenční otevřené divadlo. Součást hnutí studiových scén, které za normalizace navazovaly na meziválečnou avantgardu a vytvářely svébytné pojetí divadelnosti. S příchodem Arnošta Goldflama v roce 1978 Hanáci odbočili k autorskému divadlu, které Josef Kovalčuk později definoval jako divadlo, které si pro vyjádření a sdělení svého osobitého pohledu na skutečnosti vytváří vlastní pojetí divadelnosti – divadelnosti jako jednoty názoru, tématu a divadelních prostředků sloužících k jeho vyjádření. Karel Kraus to ve velmi polemické a dlouho formulované eseji Nejisté umění (1987–1988–1999) považoval za prolomení letité struktury našeho divadelnictví, za zpochybnění a odmonopolitizování osvícenecko-obrozenecké koncepce „národního divadla“ všech rozměrů a za živelnou obrodu divadla.

Mohu po příchodu do Prostějova doložit, že jsme žili, pili, milovali, zkoušeli, hráli a srali režim tak, až kolem nás vznikl odér jakési komuny. Ale bylo to společenství nefanatické, otevřené, neortodoxní, velkorysé. Díky tomu se časem z Miloše Černouška či Ivy Klestilové mohli stát autoři a dramaturgové, ze mě postupně režisér, svoje projekty mohl dělat Ján Sedal. Umožňoval to princip nepravidelné dramaturgie, Němci ho dnes označují jako postdrama. Po každé inscenaci jsme vedli dlouhé debaty (Hanáci furt diskutují, říkal Peter Scherhauffer). Po Návratu ztraceného syna, který navázal na odvážnou poetiku inscenace Bylo jich 5 a ½ a odrazil se od ní, přišel Josef s myšlenkou na změnu optiky. Přinesli s Arnoštem Goldflamem Charmsovy texty. Bez toho by nebyla možná naše autorská, osobnostní průprava na projekt čtyř studiových divadel Cesty (křižovatky, jízdní, řády, setkání). Z potřeb souboru a pro herecký růst nás všech vymyslel Josef cyklus Herci, inspirátoři představení. Z našich osobních snů se utkalo několik kusů, do kterých jsme přitáhli lidi, s nimiž HaDi do té doby nepracovali. Vzniklo Dnes naposled!, monodrama napsané Přemyslem Rutem za mojí účasti. Deska, existenciální revue Miloše Černouška a brněnského knihovníka Zdeňka Petrželky – J. A. Pitínského (jeho první profesionální režie!). Dcery národa Hanky Müllerové a Ivy Klestilové. Bajky o lišákovi, k nimž Tomáš Turek přizval Honzu Bornu. V divadle uzurpovaném plněním programových tezí by to možné nebylo. Stejně jako vyjednávat s Otomarem Krejčou ještě před listopadem 1989 režii Čekání na Godota.

Josef vždycky pojmenovával rozdíl mezi Husou na provázku a námi tak, že oni jsou extroverti, dělají drama a divadlo světa, my jsme introverti, děláme svět a drama v lidské duši.

Několik impresí

Zkoušíme Zrcadlení, nejde nám to. Josef netrpělivě „muškuje“ v hledišti. Hmm, hmm, hmm. Neústupně vysvětluje, kde je chyba. Hádka s Goldflamem. Josef práskne dveřmi, křičí, že se pod to nepodepíše. Arnošt začne skákat jak guma a rudý řve: Pepó, si piča, si piča, si piča! Josef neuhnul, měl pravdu.

V roce 1985 komunisti nepovolili v Prostějově odehrát na Dílně k deseti letům HaDi projekt Cesty, město už nezvládalo dozor nad námi a začalo nás likvidovat cenzorsky. Sedíme v úzkém kruhu u Josefa v pracovně, za oknem se stmívá. Josef náhle řekne: Kdybychom měli teď začít ustupovat a dělat kompromisy, budu se raději živit rukama, třeba jezdit s maringotkou u vodních zdrojů. Tam za normalizace skončila řada nepohodlných intelektuálů. Shodujeme se na tom všichni. I díky jeho neústupnosti se nám po tahanicích podařilo přejít do Brna, kde nás sice šíbovali z jednoho sklepa do druhého, ale my se odvděčili sérií inscenací Dnes naposled!, Guma, Dcery národa, Záhadné povahy, Písek, Proces a nakonec Rozrazil.

Na pohřbu vzpomněl Arnošt Goldflam Josefovu neústupnost rodinnou historkou. Pepa telefonoval s malým synkem Míšou, který zřejmě chtěl jít s kamarády sáňkovat. Dlouho poslouchal, Míša asi prosil a poplakával, a pak do sluchátka rezolutně pronesl: Ne, Míšo, ne, ty boby si nevezmeš! Několikrát. Stalo se to naším heslem na dlouhá léta, a když Josef trval na svém, vždycky někdo hlesl: Ne, Míšo, ne, ty boby si nevezmeš!

O Josefově obřím díle při znovuobnovení Divadelní fakulty by se měla napsat studie jako vzor výchovy a vzdělávání nových generací. Odešel z politiky (byl krátce kooptovaným členem České národní rady a členem jejího předsednictva) a postavil na zelené louce instituci, která se stala ohniskem svobodného myšlení. Učil jsem s ním několik posledních let a byl jsem fascinován, kolik energie, sil a myšlenek byl schopen přinášet. Byla to výchova k osobnostnímu pojetí divadla, nikoli ke klonům poetiky HaDivadla.

Stal se šéfem činohry Národního divadla, odvážně otevíral zkostnatělou instituci novým impulsům, ale tam pokorný, hloubavý, mimořádně vzdělaný, mimořádně slušný, mimořádně občansky odvážný Kovalčuk narazil. A odnesl to svým zdravím. Mohu dosvědčit, jak se tím zážitkem a negací do konce života užíral.

Nad jeho rakví pravil farář Štěpán Hájek: Jedna věc je o životě přemýšlet, druhá věc pak aktivně vstupovat do životních zápasů a veřejně nést svou kůži na trh. Do neuspokojivého stavu světa vnášet víru, lásku a naději. Josef Kovalčuk výborně přemýšlel a také výborně činil. Jsme mu za to vděčni, je nám životním vzorem.

Při psaní těchto řádek se mi několikrát vedraly slzy do očí. Josefe, bylo mi ctí a děkuju za vše.

• Autor: Břetislav Rychlík
• Publikováno: 3. září 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Podivuhodný Josef Kovalčuk aneb Ne, Míšo, ne, ty boby si nevezmeš!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ