Pohřbívání divadla
Ředitel Slováckého divadla Igor Stránský vybral pro první premiéru roku kus reprezentující současnou českou dramatiku. Osobně se ujal i režie velmi černé komedie Blanky Fišerové. Žánrové zařazení raději cituji, protože říkat hře Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude „komedie“ či „politická satira“ chce notnou dávku odvahy, kterou nemám. Naopak Igor Stránský jí má hodně, když se nebojí tvorbu Fišerové přirovnávat ke hrám Václava Havla. Ty může text připomenout opravdu jen názvem Pohřbívání, i když možná spíš proto, že stejnou paralelu využil před dvěma lety dramatik Roman Sikora v Divadle Feste.
Regina Feinbergová, Kamil Pulec, Alžběta Kynclová a Petr Čagánek v Pohřbívání Slováckého divadla FOTO JAN KARÁSEK
Autorka si nejspíš chtěla vzít na paškál propojení kulturní scény se sférou politicko-ekonomickou i řadu dílčích otázek s tím spojených (komunistickou minulost papalášů, klientelismus, pochybnou erudici lidí v řídících funkcích…). To vše na příkladu oblastního divadla a jeho nového vedení, prodloužené ruky magistrátu, který zahajuje aktivní boj proti umění výpovědí všem hercům. Neumělecká část zaměstnanců nazkouší hru pro volební kampaň primátora a nakonec je divadlo transformováno v pohřební službu. Zamýšlenou ostrou satiru tupí nejen snaha o jakousi všepostihující kritiku v textu samotném (otřepané, že méně je někdy více, prostě pořád platí), ale také „metatextové dušování se“ režiséra, že svého vlastního zřizovatele inscenací divadlo rozhodně nechce provokovat, protože: Uherské Hradiště je zářivou výjimkou, kde se stále hraje, tančí, zpívá. Jako by Stránský divákovi téměř zakazoval hledat v textu konkrétní narážky, odkazuje se na nadčasovost a všeobecnou platnost hry.
Satiře samozřejmě nevadí, že charaktery jsou budovány na základě zaběhlých stereotypů (režisér je záletný neurotik, mladá herečka dělá kariéru přes postel, ředitel je idiot, primátor šmejd, jedna postava musí mít příšerný moravský přízvuk, aby i méně důvtipní poznali, že jsme na oblasti), ale musí taky fungovat v celkovém kontextu, což se neděje. Většina gagů je zoufale nepůvodní a situace nejsou vybudovány tak, aby byl důvod smát se starým vtipům – kdo čeká, že emeritní členka fiktivního souboru bude ve hře zvané Pohřbívání pojídat rakvičku, dočká se. Některé hlášky jsou zbytečně rozmělňovány (snaživá elévka schopná všeho dostane na starosti styk s veřejností, a tak vehementně připomíná, že je tady přes styk) a jiné jsou ve hře snad jen proto, že je má autorka ráda (kdo neumí, učí).
Z herců dovedl ze své postavy vytěžit maximum především Josef Kubáník jako režisér Schwarz. Pochvalu si zaslouží také interpreti vložených protestsongů – David Macháček a Štěpán Urban jako reprezentanti mladé generace, kterou dle vyznění hry stav dnešní společnosti trápí, se blýskli pěvecky i hrou na kytaru a do svých výkonů vkládali nejvíc energie. Funkce písní s názvy jako Samet nebo Pády vlády je sice transparentní, nicméně do celku hudební vstupy příliš nezapadají.
Opravdu humorných momentů se objevilo poskrovnu, často zásluhou jiné než textové složky. Postarala se o ně hlavně scéna Evy Jiříkovské – např. rakve poskládané do sebe na principu matrjošky nebo plovací kruhy místo věnců. Text Blanky Fišerové by však nejspíš nezvládlo na dobrou inscenaci povýšit žádné divadlo. A co Pohřbívání pohřbívá definitivně, je stopáž, která je delší než dvě hodiny.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Blanka Fišerová: Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude. Režie Igor Stránský, dramaturgie Iva Šulajová a Aneta Michalčíková, výprava Eva Jiříkovská, hudba Josef Fojta. Premiéra 18. ledna 2014.
Komentáře k článku: Pohřbívání divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
