Kazatel posvěcený krví
Buranteatr uvedl Pravé poledne Neila LaButeho, v posledních letech u nás poměrně hraného amerického autora. Tato hra se zčásti jeví jako modelová – průměrný úředník, který jako jediný přežije masakr ve firemních kancelářích, připisuje svou záchranu Božímu zásahu; nezajímavý chlapík, mizerný manžel a otec se obrátí v mediálně vyhledávaného kazatele Boží slávy. Příběh ve Spojených státech zřejmě docela možný (tomu ostatně nasvědčuje i jméno hrdiny, John Smith – univerzální Kdokoli) se z tuzemské perspektivy jeví jako vykonstruovaný nebo přinejmenším vzdálený.
Pavel Hromádka jako John v Pravém poledni brněnského Buranteatru FOTO PAVEL NESVADBA
Je-li nám na něm něco vskutku blízké, je to bezesporu nedůvěra k Johnově interpretaci osudové události, potažmo upřímnosti jeho následné proměny, podezření, jež sílí postupným odhalováním nových stránek hrdinova charakteru v konfrontacích s dalšími postavami: zdá se, že náhlá milost pranic nepoznamenala jeho sebestřednou panovačnost a prchlivost. Domněnku, že je to všechno tak trochu hra, posiluje režisér Zetel vtipným střídáním obrazů: herci vedlejších rolí nastupují za zadní stranu čtvercem vymezené scény, do níž vkročí na Johnův pokyn. Není to však jen jeho hra, neboť řešení, jež má i funkci zcizovacího efektu, se opakuje též v obměněných gardech. Čtverec scény lze možná symbolicky chápat i jako Johnovo území jistoty, domácí hřiště, jež se snaží neopouštět.
Nejnápadnějším prvkem scény je množství porůznu umístěných, vesměs zavěšených žárovek, jejichž proměnlivé rozsvěcování a zhášení jednotlivé výstupy ilustrují (motiv stromu, srdce) nebo k nim, často s výrazným hudebním a zvukovým podkresem, utvářejí svébytný komentář, který je – coby tak trochu hra na druhou – integrální součástí naznačeného režijního výkladu.
Stejně jako v předchozí inscenaci Vyhnanci je zde výrazná příležitost pro herce regionálního divadla. Po Kláře Vojtkové ji nyní dostal její kolega Pavel Hromádka ze Slováckého divadla. A opět se tento „risk“ vyplatil: Hromádkův John Smith je suverénní sebevědomý ignorant, u něhož nepřekvapí, že o svém novém poslání nepochybuje, a ačkoliv máme za to, že jsme jej prohlédli, je tak naléhavě přesvědčivý, že mu uvěříme. Dovedně balancovanou nejednoznačností zdánlivě jasné figury udržuje herec potřebné napětí. Jeho velké roli asistují další protagonisté obsazení do zdařile odlišených dvojrolí: Sandra Riedlová jako Johnova poněkud rezignovaná exmanželka a tajená milenka, Iveta Austová coby povrchní televizní moderátorka i prostitutka, jíž Johnova víra účinně zasáhne, Lukáš Rieger vytvořil bezohledného advokáta i nedůvěřivého vyšetřovatele.
LaButeovo Pravé poledne asi nelze považovat za světoborný text, Zetelova inscenace, jíž se režisér loučí s pozicí uměleckého šéfa Buranteatru, jej však bezpochyby významně povýšila.
Buranteatr Brno – Neil LaBute: Pravé poledne. Překlad Lukáš Novák. Režie Zetel, dramaturgie Miroslav Ondra, scéna Karel Čapek, výprava Zuzana Přidalová, hudba Vojtěch Dlask. Premiéra 7. prosince 2013. (Psáno z reprízy 15. ledna 2014.)
Komentáře k článku: Kazatel posvěcený krví
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
