Kafkův hovnivál zpívá a tančí
Adaptování Kafkových textů pro divadlo nebere konce ani před divadelními prázdninami. Důkazem je nový přírůstek do repertoáru Studia Ypsilon Proměna aneb Řehoř už toho má dost. Arnošt Goldflam doplnil do Kafkova literárního světa písničky, postavy a humor. A výsledkem je veselohra, která je ovšem k předloze až příliš pietní.
Řehoř (Petr Vršek) má na sobě krunýř, protože se právě vrátil z maškarního… FOTO PAVEL VÁCHA
Začátek jak z vesnického románu: Čtyři ženy v domácnosti hrají společenskou hru a nakonec za společného zpěvu lidové písně uklízí a tančí. Na vše z pohovky dohlíží pan otec, který s úsměvem pohupuje berlí. A když je čas jít spát, tajně v místnosti zůstane jen uklízečka (která má, nepočítaje sborové písničky, asi čtyři repliky). Nasadí sluchátka a začte se do časopisu. A tehdy domů dorazí Řehoř (Petr Vršek). Na sobě broučí krunýř, tajtrlíkuje, šaškuje, snaží se ležící uklízečku vylekat. Byl totiž na teambuildingu – byl maškarní bál, on šel za brouka a teď je unavený. Tak potud to bylo: trochu jinak, po svém, ovšem v úctě a s láskou z anotace inscenace.
A následuje víceméně Kafkův narativ – Řehoř zaspí vlak do práce, filosofuje o tom, proč se mu vlastně nechce vstávat, pak vstane rodina závislá na jeho penězích. Z Řehořova chování je střídavě rozhořčena a vystrašená. Přijíždí pan prokurista (Daniel Šváb), i on je upřímně zděšen. Postupně se k Řehořovi všichni začínají chovat jako k obtížnému hmyzu, hovniválovi, jak zazní, ačkoli Řehoř mezi nimi chodí normálně oblečen a normálně s nimi komunikuje. Má být evidentně navozena atmosféra, kdy postava něco říká a ostatní postavy slyší jen zvuky, ale obsahu nerozumí. Dojde i na útok jablky a Řehoř nakonec mizí, rodina si oddechne, rodiče pracují a sestra čeká potomka.
Nelze nevzpomenout adaptaci Kafkovy Proměny Dodo Gombára pro Švandovo divadlo, jež měla premiéru přesně před rokem. Jejich „neobvyklá“ interpretace posouvající Kafkův svět do třeskuté současnosti se všemi svými tématy, jako je prostituce či homosexualita, byla pro mnohé obtížně stravitelná. Pravdou ale zůstává, že se aspoň pokusili nahlédnout Kafkův svět opravdu „neobvyklou“ optikou. Arnošt Goldflam vsadil na laskavou komedii s prvky absurdního divadla se spoustou písniček. Scéna, kdy rodinní a další příslušníci zjistí, že Řehoř není v práci, ale v posteli, je ztvárněna jako výjev z opery. Příslušníci operními hlasy zpívají, ať Řehoř vstává, Řehoř sám zpěvně odpovídá, že nikam nejde. Bohužel Goldflam jako by celou invenci vystřílel právě v této scéně. Operní zpěv nebyl jen výplní, ale podstatnou součástí vyprávění. Ostatní písně spíš už jen plní roli estetického doplňku.
Na druhou stranu – velmi podnětně se tu pracuje s postavami. Z žen je tu vedle matky, dcery a uklízečky navíc melancholická sousedka-vdova (Jiřina Vacková), jež má podobný počet replik jako uklízečka, jinak tu zkrátka prostě jenom je. Vrcholem, co se postavových škatulat týče, je ovšem dvojice mladíků – Pavel (Martin Bohadlo), který má alespoň opodstatnění v tom, že je deklarován jako přítel Markétky. Ovšem existence jeho kamaráda (Mikuláš Čížek), který za celou dobu promluví asi stejně jako již zmíněná uklízečka se sousedkou a víceméně jen přikyvuje či opravuje starožitné rádio, prakticky žádné opodstatnění nemá. Kupodivu to však vůbec nevadí a „zbytečné“ postavy navíc jsou docela nápaditým zásahem do tradičního příběhu. Nadto – Řehořova sestra Markétka (Paulína Labudová), jež mluví poměrně dost, říká všude místo hlásky „l“ hlásku „r“ a otec (Oldřich Navrátil) zas neustále oslovuje pana prokuristu pane prokuriste. Ovšem nejkrásněji podivnou postavu předvedla Jaroslava Kretschmerová v roli matky – byla to především její výbušně komická kombinace vzletné mluvy a diblíkovského jednání, co drželo představení v rovině absurdní komedie, kdy člověk nevěřícně kouká, co se staroušem Kafkou udělali, ale baví ho to. Je tedy škoda, že se ve stejné inscenaci objeví také Řehoř dalekosáhle filosofující o tom, proč se mu nic nechce dělat, o svém vztahu k rodině… Je to neuvěřitelně dlouhá scéna, která jen rekapituluje, co je všem jasné už z předchozího jednání. Právě tady byl ten okamžik, kdy se mělo sveřepé držení se předlohy opustit a nechat se překvapit.
Tvůrčí tým Řehoře zůstal někde v půli poutě, kde se střídá hravost s předlohou s poněkud otravnou úctou k ní a efektem ze strany diváka není ani překvapení a nadšení, ani zhnusení či nuda, ale spíš lhostejnost.
Dominik Melichar
Studio Ypsilon – F. Kafka, A. Goldflam: Proměna aneb Řehoř už toho má dost (variace na téma). Režie Arnošt Goldflam, výprava Petra Goldflamová Štětinová, hudba Mario Buzzi, dramaturgie Jaroslav Etlík. Premiéra 5. června 2015. (Psáno z druhé premiéry 7. června 2015.)
Komentáře k článku: Kafkův hovnivál zpívá a tančí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jana Květoňová
No chápu,
že je to absurdní groteska, ale to vysvětlováni, proč nemůže jet do práce, ač má na starosti rodiče a sestru atd. bylo skutečně hodně zdlouhavé. A ty písně mi přišly poměrně dost mimo, i když hudební um členů Studia Ypsilon obdivuji. A jak se Řehoř coby brouk dostal až do Ameriky prosím? 🙂
11.01.2024 (23.03), , Trvalý odkaz komentáře,